David Brooks, Hospodářské noviny, 18. května 2009
Barack Obama nastoupil do úřadu s teorií. Věřil, že země zoufale potřebuje nové investice do vzdělání, energetiky a mnoha dalších oblastí. A také viděl, že Amerika čelí dlouhodobé rozpočtové krizi způsobené rostoucími náklady na zdravotní péči a mandatorními výdaji. Jeho teorie zněla tak, že může utrácet dnes a šetřit později. Že svou současnou agendu může financovat z dluhu a dlouhodobou fiskální krizi vyřešit pozdější kontrolou nákladů na zdravotnictví a mandatorních výdajů.
Zdravotnictví by se v podstatě stalo bankou, z níž by mohl financovat převážnou část agendy. Díky odstranění neefektivit ze systému zdravotní péče by pak mohl prosadit svůj nový „New Deal a současně obnovit dlouhodobou rozpočtovou rovnováhu státu.
Šetřete, abych mohl utrácet
Tato teorie ospravedlňovala obrovské navýšení výdajů. Obama zdědil deficit ve výši 1,2 bilionu dolarů a rychle ho vyšrouboval o dalších 600 miliard až na závratných 13 procent HDP. Nový dluh se bude vršit i poté, co se ekonomika zotaví, a během příštího desetiletí se téměř zdvojnásobí. Ještě v roce 2019 se bude roční schodek pohybovat kolem 5 nebo 6 procent.
Kongresový rozpočtový úřad předpokládá, že do tohoto data dosáhnou pouze roční splátky úroku z dluhu 806 miliard dolarů.
Obama se domnívá, že tuto úroveň schodků lze tolerovat, pokud se tím zlepší dlouhodobá fiskální situace, avšak ani on z ní nemá radost. Rázuje po Bílém domě a ponouká personál, aby nalezl možnosti rozpočtových škrtů. Některé návrhy předložené jeho týmem jsou významné, jiné ryze politické a mnoho dalších vykuchali na Capitol Hillu.
Tato drobná vylepšení fiskální disciplíny každopádně ani zdaleka nemohou vyvážit explozivní růst výdajů. Na každé dva dolary výdajů si dnes vláda jeden dolar půjčuje. Dražba státních pokladničních poukázek začátkem tohoto měsíce nedopadla dobře, což naznačuje, že světový hlad po americkém dluhu není neomezený.
Prezidentu Obamovi se tak jeho původní teorie zhroutila. Má-li svou agendu udržet a zamezit státní platební neschopnosti, musí kontrolovat výdaje na zdravotnictví. Právě ty dnes představují klíčové téma jeho prezidentského období.
Zdá se, že to Obama a jeho tým chápou. Co navrhují? Jak chtějí ušetřit stamiliardy dolarů ročně? Jeho poradci hovoří o „změnách pravidel. Patří mezi ně zdokonalení zdravotnických informačních technologií, rozšíření wellness programů, rozšíření preventivní medicíny nebo změny úhrad nemocnicím tak, aby byly trestány za špatné výsledky.
Téměř všichni si myslí, že jsou to dobré nápady.
První problém však spočívá v tom, že většina expertů nevěří, že tato opatření přinesou v průběhu příští dekády výrazné úspory. Jejich zavedení je drahé, a i kdyby fungovaly, potrvá dlouho, než začne mít tato hospodárnost výrazný efekt.
To znamená, že ode dneška až do chvíle, kdy bude prezidentu Obamovi řekněme 60 let, nezažijí USA žádnou fiskální úlevu.
Druhý problém spočívá v tom, že si nikdo není jistý, zda tato opatření vůbec nějaké podstatné úspory přinesou. Kongresový rozpočtový úřad nedokáže úspory dost dobře projektovat, poněvadž neexistují žádné hmatatelné důkazy, že nějaké vzniknou.
Přečtete-li si zprávu rozpočtového úřadu a promluvíte s experty, dospějete k tvrdému závěru: v systému Medicare i na trhu soukromého pojištění existují hluboké strukturální síly, které vyvolaly explozi nákladů na zdravotnictví. Je téměř nemožné získat hlasy pro návrh zákona, který by tyto struktury napadl. Návrhy z Capitol Hillu proto neřeší tyto základní problémy. Je to jen sbírka sice chvályhodných, ale spekulativních nápadů, které jen zmírní dopady těch problémů.
Mlha a jistota
Pravděpodobným výsledkem letošního tlaku na zdravotnictví bude středně významný návrh zákona, který rozšíří okruh příjemců pojištění o několik skupin, ale pro kontrolu nákladů učiní poměrně málo.
Obama však škrty potřebuje, aby mohla jeho strategie fungovat. Momentálně jsou jeho plány výdajů konkrétní a jisté. Jeho úspory ve zdravotnictví, díky nimž si lze výdajové plány dovolit, jsou však mlhavé, beztvaré a nejisté. Bez skutečných škrtů ve zdravotnictví toto vzplanutí aktivismu pouze uspíší fiskální sebevraždu.
Autor: David Brooks