Jiří Přibáň, Lidové noviny, 12. května 2009
Minulý týden schválil Senát i vázaný mandát. Ten je stejně důležitý jako Lisabonská smlouva
Když minulý týden Senát hlasoval o Lisabonské smlouvě, všichni očekávali výsledek tak napjatě, že si málokdo všimnul, že již během dopoledne horní komora parlamentu schválila minimálně stejně důležitou změnu v ústavním pořádku České republiky – tzv. imperativní či vázaný mandát. Podle tohoto mandátu bude napříště česká vláda potřebovat souhlas obou komor parlamentu k tomu, aby na orgány EU mohla případně převést další pravomoci.
Bez předchozího souhlasu českého zákonodárce tak nebude zástupce české vlády v Evropské radě schopen dát souhlas k použití tzv. flexibilní klauzule, na jejímž základě by mohlo dojít k posílení pravomocí unie.
Nejen kosmetické úpravy
Proč je tato změna tak důležitá právě v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy? V rámci vnitřního trhu EU se totiž podle dotyčné klauzule doposud mohly přenášet i smluvně neupravené pravomoci na evropské orgány. Lisabonská smlouva nyní tento princip rozšiřuje i na jiné unijní kompetence.
To pochopitelně vyvolává obavy, aby se vlády členských zemí při rozhodovaní v Evropské radě příliš snadno nevzdávaly svých vlastních pravomocí a neoslabovaly tak ústavní suverenitu členských států. Jinými slovy, existuje zde reálná obava, že by kvůli neodpovědnému chování vlád členských států mohlo docházet k erozi hranice mezi pravomocemi národních a unijních orgánů a k nezadržitelnému posilování unie na úkor členských zemí.
Autoři Lisabonské smlouvy se snažili tyto obavy rozptýlit posílením principu subsidiarity, podle kterého lze teoreticky i unijní pravomoci převést zpět na členské státy, a dále zvýšením role národních parlamentů i samotného Evropského parlamentu v legislativním procesu unie.
Tyto záruky jsou však nedostatečné, a proto nelze než souhlasit s tím, že česká vláda i obě parlamentní komory nyní po vzoru jiných členských zemí EU zavádějí vázaný mandát do českého ústavního práva. Vládní moc tak sice sama sobě svázala do budoucna ruce, ale učinila tak v přesvědčení, že demokratická legitimita musí mít přednost před administrativním či expertním zájmem.
Spor mezi demokraty a technokraty
Z celého mechanismu je jasné, že se nejedná o spor mezi euroskeptiky a eurooptimisty, ale o mnohem základnější spor mezi demokraty a byrokraty, který se odehrává jak na národní, tak i na evropské úrovni. Unie si dnes uvědomuje nedostatečnost své demokratické legitimity, a proto se ji i v rámci svých omezení a možností snažila Lisabonskou smlouvou posílit. Pro některé to jsou jen kosmetické úpravy, pro jiné důležitý začátek demokratičtější evropské integrace.
Zavedením vázaného mandátu potom i Česká republika dává jednoznačně najevo, že další přenášení pravomocí na unii je sice možné, ale pouze tehdy, pokud s ním vysloví souhlas demokraticky zvolený zákonodárce členské země. Mandát jde nakonec vstříc i Lisabonské smlouvě, která již v preambuli volá po posílení demokratické legitimity unie, a proto například podmiňuje uplatnění flexibilní klauzule souhlasem ze strany Evropského parlamentu.
Argument, že zavedením vázaného mandátu se Česká republika trvale zařadila mezi euroskeptické země, má asi stejnou váhu jako apokalyptické nářky nevkusně přirovnávající Lisabonskou smlouvu k mnichovskému diktátu. Spor mezi eurooptimisty a euroskeptiky dnes již ani zdaleka není sporem mezi stoupenci eurofederalismu na straně jedné a národní suverenity na straně druhé. Unijní federalismus definitivně padl s projektem evropské ústavy a Lisabonská smlouva je na dlouhou dobu posledním pokusem, jak smluvně upravit posílené unijní pravomoci.
Dnešní spor o Evropu se vede mezi demokraty a technokraty. Jestliže evropská integrace kdysi vznikala jako zvláštní směsice administrativních procedur, právních pravidel a společných ekonomických i politických zájmů, dnes je patrné, že prvním zájmem proevropsky myslících elit musí být posílení demokratické legitimity unie.
V unii již neplatí, že by se „věci spravovaly samy od sebe. A když nelze z Evropského parlamentu učinit zákonodárný orgán unie přímo volený všemi občany EU, potom je jenom dobře, že se národní parlamenty na fungování unie chtějí podílet i v podobě, jakou je například vázaný mandát.
Autor: Jiří Přibáň