Petr Pešek, Lidové noviny, 2. dubna 2009
Evropa se konečně dočkala prezidenta, jakého chtěla. Proti němu je ale těžší se vymezovat.
Byla to cesta plná úsměvů, porozumění a oboustranně výhodných dohod. Tak by vypadala evropská výprava Baracka Obamy, pokud by probíhala podle představ jeho bezmezných obdivovatelů. A ne jen nějaká „rychlovka“ – jak naznačoval jeden škarohlíd v The Financial Times – při níž se Obama stihne sotva zvěčnit na několika společných fotografiích a možná ještě koupit pár dárků pro své dcery.
Evropská a vlastně i světová zahraničněpolitická premiéra nového amerického prezidenta byla napjatě očekávána, což není žádným překvapením. Překvapením ale pro mnohé bylo, jak se Obama začal chovat v posledních týdnech. O mírné rozladěnosti Evropanů, kterou premiér Mirek Topolánek okořenil varováním USA před ekonomickou „cestou do pekel, byl popsán bezpočet novinových stránek. Zkusme si ale představit, jak by to vypadalo, kdyby nadšení pro nového šéfa Bílého domu mělo reálný základ.
Staří a noví přátelé
Hned zpočátku se Obama dohodne se svým – taktéž relativně novým – ruským protějškem na omezení počtu jaderných zbraní (to se včera opravdu stalo, byť prozatím jde pouze o jednání o omezení). Moskva slíbí, že přestane ohrožovat své sousedy i samotnou Evropu, a to jak slovy, zavíráním kohoutků s ropou či plynem, tak pochopitelně svými raketami (zde už pochopitelně přecházíme k čiré fikci).
Hned další den nalezne Obama společnou řeč s dalšími zeměmi sdruženými ve skupině G20, když hledají cestu zpět z temnot ekonomické krize.
I ještě před pár hodinami brblající Francouzi souhlasí s balíkem radikálních opatření. Zavede se přísnější regulace trhů (to je možné) a evropské státy se po obamovském vzoru vydají cestou horečného nalévání státních peněz do ekonomiky (reálné jen zčásti) a vyslyší americké volání po trojnásobení finančních prostředků Mezinárodního měnového fondu (také už spíš fikce).
A podobně to bude probíhat další dva dny na posezení dobrých přátel z NATO – těch nových i těch starých. Evropané ochotně pošlou další tisíce vojáků do Afghánistánu (napůl fikce, zvláště z hlediska ochoty), protože si podobně jako Američané uvědomují, že tam opět vesele bují výhonky terorismu (téměř realita).
Nemluvě o jasné shodě na dánském premiérovi Rasmussenovi jakožto novém šéfovi aliance (spíš nereálné – středoevropské volání po zvolení šéfa polské diplomacie Sikorského by ještě šlo umlčet, ale turecký zástupce by snad musel na chvíli usnout).
A je tu víkend a s ním Praha, jeden z nejbližších amerických spojenců v „nové části starého kontinentu. Končící česká vláda si vyslechne, že své úsilí a popularitu do radaru v Brdech neinvestovala zbytečně a Američané dál s jeho výstavbou počítají (spíše nereálné, byť v obecné rovině něco podobného zaznít může).
A vzápětí se Barack Obama pootočí k protiradarovým demonstrantům a řekne jim, že je úplně chápe, protože Rusy se přece nemá dráždit (naštěstí taktéž fikce – tedy pokud jde o veřejně pronášená slova).
Starší bratr
Hodnotit Obamovu evropskou cestu dřív, než odletí z Prahy – respektive z Istanbulu – by bylo nejen příliš troufalé, ale zřejmě i zavádějící. Nejspíš to nebude žádný propadák a Obama toho stihne víc než jen zapózovat na fotkách a koupit dárky svým dcerám. Už teď je ale možné se ptát – proč ta skepse vůči muži, v nějž Evropa vkládala takové naděje? Vždyť svojí povahou městského intelektuála se sociálním cítěním by měl na starém kontinentu nalézat víc pochopení než na Evropu až příliš svérázný George W. Bush.
Právě zde ale může být zakopaný pes. Vůči Bushovi mladšímu se mohli Evropané snadněji vymezovat, svým přístupem k řešení světových problémů se od mnohých zdejších politiků víc lišil. Pokud bychom zůstali u „městského příměru, pak bývalý americký prezident byl tak trochu bratrancem z vesnice – přímočarým, ale upřímným – a hlavně čitelným. Obama je spíše sourozencem z města. Méně čitelným, ale stále silnějším. Teď už jen zbývá čekat, který z evropských státníků jako první řekne: „Jo, to za Bushe…
Autor: Petr Pešek