Petr Pešek, Lidové noviny, 26. března 2009
Neskrývané ruské nadšení, vyřčené francouzské pochyby (a nevyřčená jízlivost) a tiché americké obavy. Pád Topolánkovy vlády je sice především domácí politická událost, ale silně rezonuje i za českými hranicemi. Není se čemu divit: Češi řídí Evropskou unii, americký radar ještě není úplně smetený ze stolu, nemluvě o různých ekonomických souvislostech. Jde ale ve všech případech pouze o reakce nezúčastněných aktérů?
O jiné než kladné odpovědi nelze než spekulovat. Některé reakce ale přinejmenším ukazují, jak velký dopad může tato – parafrázovanými slovy prezidenta Klause – nekatastrofická událost mít: „Předpokládám, že po vytvoření nové vlády bude zahraničně politický kurz Prahy nevyhnutelně korigován, nechal se slyšet ruský zástupce při EU Vladimir Čižov. Moskva se skutečně ani nenamáhá radost z pádu Topolánkovy vlády skrývat. A má hned několik pochopitelných důvodů.
Další rána pro americký radar či vidina alespoň krátkodobého oslabení EU jsou těmi viditelnými dopady, možnost větší vstřícnosti vůči ruským ekonomickým zájmům číhá za rohem. Lepší spravení chuti po oznámeném odchodu maďarského premiéra Ference Gyurcsánye – velkého zastánce ruského plynovodu South Stream – si v Kremlu nemohli přát. Je tak na místě se dohadovat, zda byl například rozklad zelených, který byl jedním z posledních hřebíčků do české vládní rakve, jen čistě vnitrostranickou a vnitropolitickou záležitostí.
Překvapivě mnoho smetí Kromě již citovaného Čižova nelze nechat bez povšimnutí slova jednoho z nejhlasitějších ruských jestřábů, velvyslance při NATO Dmitrije Rogozina. Tedy muže, jemuž prý kdysi visel v kanceláři Stalinův portrét. Rogozin si byl již pár hodin po těsném výsledku hlasování v Poslanecké sněmovně jistý, že Američanům při jejich radarových plánech vznikají „ prakticky nepřekonatelné potíže.
Samotní Američané pochopitelně nadšeni být nemohou. Nejen že je nyní ohroženo úzké spojenectví s Prahou. Oslabená pozice dosluhující české vlády ubírá na lesku i brzké návštěvě prezidenta Baracka Obamy a jeho záměru využít pobytu – pokud možno se siluetou Hradčan – k zásadnímu projevu k celé Evropě.
Pochopitelně frustrovaný je i Brusel, který v Topolánkovi našel nečekaného partnera pro „úspěšnou (čti „souhlasnou) ratifikaci Lisabonské smlouvy. Včerejší mírně hysterická slova šéfa Evropské komise Josého Manuela Barrosa o „povinnosti smlouvu schválit budiž jasným důkazem. Zcela předpokládatelná je i reakce Francouzů, kteří dostali ideální příležitost zpochybnit řízení EU nějakou malou, navíc „východní zemí.
Množství smetí, které při velkém úklidu na českém politickém dvorečku dopadlo i na okolní svět, může být překvapením. Ti, co s takovou vehemencí vzali koště do ruky, to možná sami nečekali. Tedy v tom lepším případě – tu horší variantu snad radši ani nedomýšlet…
Autor: Petr Pešek