Gideon Rachman, Hospodářské noviny, 4. března 2009
Čtyři vítězství
Když se po osmi letech za těmito předsudky ohlížím, usmívám se své předvídavosti. Uplynulých několik let se stalo ukázkou chabé podpory evropského projektu u veřejnosti. Evropskou ústavu odmítli lidé ve Francii i Nizozemsku, a když byla narychlo přebalena do Lisabonské smlouvy, odmítli ji voliči v Irsku.
Napětí hospodářské krize vskutku odhaluje trhliny uvnitř unie. Několik nových členských zemí ze střední Evropy dnes čelí bankovní a finanční krizi – a starší členské země je odmítají zachránit. Maďarský premiér varuje před »novou železnou oponou«. Prezident Světové banky Robert Zoellick se zase obává, že se Evropa znovu štěpí na dvě části.
Zdá se, že se v souvislosti s evropským projektem již brzy naplní moje nejtemnější podezření.
Je proto dost zvláštní zříkat se právě v tuto dobu euroskepticismu. Leč právě to mě přimělo znovu se nad celou věcí zamyslet.
Plány na vytvoření politické unie v Evropě byly odjakživa šílené. Čtyři svobody, které se již v EU podařilo zajistit – tedy volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu – však představují obrovský a hmatatelný úspěch. Bylo by strašné přihlížet, jak se opět rozplývají.
Bratranci z prvního kolena
Tato hrozba existuje. Britský premiér hovoří o »britských pracovních místech pro britské pracovníky«, francouzský prezident vyzývá automobilky, aby investovaly doma, španělská vláda zahájila kampaň »Nakupujte španělské výrobky«. Pravidla státní pomoci, která brání podpoře »národních šampionů«, vesele putují do koše. Pod pokličkou bublá útok na jednotný evropský trh.
Začne-li Evropa oklešťovat své čtyři svobody, důsledky přesáhnou hospodářskou oblast. Protekcionismus a nacionalismus jsou bratranci z prvního kolena. Principy konzultací, kooperace a otevřených hranic uvnitř unie pomohly potlačit nacionalistické démony.
Po skončení studené války navíc unie zaznamenala další úspěch, když její rozšíření zahrnulo i země bývalého sovětského bloku. Bylo to bolestné, seriózní a velkorysé úsilí o rozprostření politické a ekonomické svobody po celém kontinentu. Těžko zůstat nezviklaným euroskeptikem, když člověk vidí, jak mnoho členství znamenalo pro země typu Polska nebo Slovenska. Přesto se dnes Středoevropané cítí opuštění.
Lepší příklad mezinárodního řízení, než je EU, nemáme. Pokud se začne pod tíhou krize rozpadat, bude vyhlídka vyřešení obtížných globálních témat ještě obtížnější než dnes. Tím nechci říci, že demokratické problémy s unií vymizely. Snahy o vytvoření federální unie se nepochybně znovu vynoří, a až se tak stane, měli bychom se proti nim postavit. To však není problém dneška. Hrozbou pro příští rok bude rozpad EU.
Miluji Velkého bratra
Porovnáte-li Evropu s většinou ostatních koutů světa, stále vypadá docela dobře – prosperující, pokojná, svobodná, snad jen trochu nechápavá. Součástí jejího problému je ale i fakt, že se její největší úspěchy jeví jako technokratické a nudné. »Braňte jednotný trh«, rozhodně není nejpodnětnějším sloganem…
Zmíněné čtyři svobody však ztělesňují důležitá práva: právo žít a pracovat kdekoliv v Evropě, právo uzavřít obchodní smlouvu, aniž by tomu bránila vláda, a právo nasednout kdykoli na vlak do Paříže nebo na letadlo do Madridu.
V následujících letech budou skutečné ohrožení těchto svobod představovat zpanikařené národní vlády. A na »nevolených bruselských byrokratech« bude, aby se pokusili udržet linii. Ze všeho nejpodivnější na tom je, že dnes k eurokratům zabarikádovaným v bruselských mrakodrapech pociťuji jistou otcovskou vřelost. Miluji Velkého bratra.
Autor: Gideon Rachman