Respekt, 23. února – 2. března 2009
V úvodníku týdeníku The Economist ze dne 21.2.2009 pod názvem „Argentina on the Danube?“ je uvedeno, že ČR je jednou ze zemí, jejíž padající měna způsobuje agónii domácností, které mají úvěry ve švýcarských francích či eurech. Česká národní banka v prohlášení zdůraznila, že v ČR tento problém neexistuje a že výpůjčky českých domácností v zahraničních měnách tvoří naprosto marginální 0,1 % z celkových výpůjček domácností.
|
Vyjádření České národní banky k článku v The Economist |
|
V úvodníku týdeníku The Economist ze dne 21.2.2009 pod názvem „Argentina on the Danube? je uvedeno, že ČR je jednou ze zemí, jejíž padající měna způsobuje agónii domácností, které mají úvěry ve švýcarských francích či eurech. Česká národní banka v prohlášení zdůraznila, že v ČR tento problém neexistuje a že výpůjčky českých domácností v zahraničních měnách tvoří naprosto marginální 0,1 % z celkových výpůjček domácností. Toto konzervativní chování českých domácností je přímým důsledkem faktu, že úrokové sazby v ČR byly několik posledních let většinou pod úrovní sazeb eurozóny a úvěry v českých korunách tak byly levnější. V souvislosti s článkem, který se zaměřuje na nebezpečí zahraničních úvěrů, které „spolykaly banky střední a východní Evropy, bychom také rádi upozornili na fakt, že české banky, které jsou v naprosté většině vlastněné evropskými skupinami, nikdy nepotřebovaly finanční zdroje ze zahraničí, protože financovaly své výpůjčky z vkladů českých střadatelů. Poměr úvěrů a vkladů v českém bankovním sektoru, který v současné době činí 77 %, patří mezi nejnižší v EU a české banky jsou v naprosté většině případů čistí věřitelé a nikoli čistí dlužníci evropských skupin, kterých jsou součástí. Vzhledem k citlivosti trhů na nepřesná data v době finanční krize by tato zavádějící interpretace dat mohla mást investory i širokou veřejnost, proto ČNB považuje za nutné uvést výše zmíněné nepřesnosti na pravou míru. Plné znění vyjádření ČNB, které komentuje i články z Financial Times je k dispozici ZDE. |
Zkřížíme-li východní Asii z roku 1997 s Latinskou Amerikou v roce 2001, vyjde nám východní Evropa v roce 2009? Finanční trhy jsou již znepokojeny a zohledňují pravděpodobnost toho, že jedna nebo hned několik postkomunistických zemí v regionu nebudou schopny splácet svůj dluh. Největší slabinou je finanční systém založený na kombinaci špatně řízených místních peněžních ústavů a dceřiných společností západních bank, jimž chybí řádný dohled. V letech hospodářského rozmachu spolykal tento systém zahraniční úvěry, čímž vznikly propastné schodky běžného účtu.
Oba druhy bank mají nyní portfolia čím dál nevýhodnějších půjček – výsledek lehkomyslného úvěrování, často v cizích měnách. Některé místní banky zkrachovaly a mnohé z těch, které jsou ve vlastnictví zahraničních bankovních domů, jsou dnes závislé na ochotě svých matek je i nadále financovat. Ty však mají doma svých starostí dost. Řecká vláda doporučila svým bankám, aby byly opatrnější v poskytování půjček na Balkáně. Rakouské půjčky východní Evropě odpovídají přibližně 80 procentům HDP této země.
Situace ve finančním sektoru je bezprostředním důvodem ke znepokojení, ovšem globální hospodářský pokles způsobuje ještě celou řadu dalších problémů. Export průmyslového zboží do západní Evropy se prudce snížil. Také imigranti, kteří na Západě pracují, budou jistě posílat domů méně peněz.
Ukrajina, která je závislá na vývozu oceli a uhlí do Ruska, podle všeho ustoupila od tři měsíce staré dohody s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) o poskytnutí úvěru ve výši 16,4 miliardy dolarů na zmírnění následků globální finanční krize.
Lotyšsko, které také hledalo spásu u MMF, očekává tento rok dvanáctiprocentní pokles HDP. Kolaps výroby dosáhne pravděpodobně stejných rozměrů jako před deseti lety v Asii. Je zde ovšem jeden rozdíl: růst, díky němuž se asijské země opět postavily na nohy, byl založen na vývozu. Dnes je však v krizi celý svět.
Co mohou dělat vlády?
Politické páky nejsou mnohde příliš efektivní. Země jako Polsko a Česká republika snížily ve snaze zmírnit dopady globální finanční krize úrokové sazby. To však vedlo k prudkému oslabení jejich měn a domácnosti, které mají hypotéky ve švýcarských francích nebo eurech, se tak ocitly v ještě svízelnější situaci.
Některé státy se navíc potýkají s velkým zahraničním státním dluhem (v případě Maďarska odpovídá hrubá částka přibližně 100 procentům HDP). Dokonce i ty země, které by si možná mohly dovolit vyrovnávat účinky krize uplatňováním anticyklické politiky, škrtají v rozpočtu – zčásti v domnění, že snížení schodků jim pomůže dosáhnout (předpokládaného) bezpečí eurozóny.
Pro čtyři země – tři pobaltské státy a Bulharsko – představuje problém silné euro, jejich měny jsou na něj totiž vázané. Někteří specialisté se obávají, že by se mohl opakovat předem ztracený boj za udržení argentinského měnového výboru nad vodou v letech 2000 až 2001, nebo ještě hůře, že by pád jedné měny strhl s sebou další. Co se týče pomoci ze zahraničí, MMF může dávat pokyny jednotlivým zemím, celý region ale řídit nemůže. Evropská centrální banka, která není věřitelem poslední instance dokonce ani pro banky v eurozóně, se k půjčování zemím mimo ni staví velmi neochotně.
Pro některé horší, pro některé mnohem horší
Velmi ošklivá recese je nevyhnutelnou, ne však regionální katastrofou. Především je nepřesné hovořit o „východní Evropě. Nesnáze, s nimiž se potýkají kazašské banky či ukrajinské veřejné finance, nemají mnoho společného se zeměmi, které jsou již v EU a jsou většinou menší, bohatší a lépe řízené. Nebude-li Ukrajina s to splácet svůj dluh, či spíše bude-li nucena ho restrukturalizovat, nemusí to ublížit druhým. Přestože se v regionu dovoluje vznik alarmujících schodků, devizové rezervy jsou zde obecně silnější než před deseti lety v Asii a také nestálých „horkých peněz je méně.
Noví členové EU mají navíc naději, že jim pomůže Západ. Jejich bankovní systémy jsou daleko provázanější, než tomu bylo v Asii. Pravděpodobnost, že zahraniční banky odejdou, je menší. Pobaltské země mají podporu ve švédské záruce, která se vztahuje na švédské banky působící na jejich území. I kdyby se Evropské unii a Evropské centrální bance nechtělo pouštět do větších záchranných programů, budou muset. Ani ten nejvíce krátkozraký západoevropský politik totiž určitě nebude chtít uvrhnout své sousedy do ekonomické a politické anarchie.
Východoevropské země procházejí nejnebezpečnějším obdobím od rozpadu Sovětského svazu. Lidé zde budou mnohem chudší a (právem) podrážděnější. Avšak snad jen záchvat záměrně destruktivního protekcionismu a zánik hlavních institucí EU by mohly vést ke katastrofě.
Autor: The Economist Newspaper Limited, London 2009