David Brooks, Hospodářské noviny, 24. února 2009
Náš morální a ekonomický systém je založen na zodpovědnosti jednotlivce. Na představě, že lidé nesou důsledky svých rozhodnutí. Díky tomu se rozhodují obezřetněji. Jako společnost tak směřuje ke spravedlnosti: lidé dostávají, co si zaslouží. V průběhu posledních měsíců jsme tohle všechno postavili na hlavu. Bushova i Obamova administrativa odškodnily a odškodňují nezodpovědnost. Finanční sanace odměňují bankéře, kteří podstupovali šílená rizika. Sanace automobilek dotují firmy a odbory, jejichž nedisciplinovaná rozhodnutí před několika dekádami srazila celé odvětví na dno.
Stimulační balík rozdal desítky miliard státům, které v letech prosperity rozmařile utrácely. Obamův plán podpory bydlení donutí lidi, kteří si koupili domy za rozumnou cenu, aby dotovali hypotéky těm, kdo si pořídili domy přesahující jejich možnosti. A téměř jistě donutí lidi, kteří své žádosti o úvěr vyplnili poctivě, aby dotovali ty, kteří v nich podváděli.
Tyto křivdy přiživují po celé zemi hněv, který na stanici CNBS shrnul reportér Rick Santelli. »Vláda podporuje špatné chování!« zvolal za souhlasného pokřiku chicagských obchodníků. »Prezident by měl zřídit stránku, na níž by lidi hlasovali, zda chtějí dotovat hypotéky břídilům!«
V některých případech to pravděpodobně chceme. Vláda totiž není instituce posledního soudu, která by zajišťovala, aby si každý spravedlivě odpykal své hříchy. V dobách, jako je ta dnešní, má vláda především za úkol stabilizovat ekonomický systém jako celek.
Most, který se kymácel
Psychologové tvrdí, že přijde-li do poradny sezdaný pár, jsou v místnosti tři pacienti: manžel, manželka a manželství jako živoucí historie všech věcí mezi partnery. Jakmile jsou nastaveny parametry, začíná i samotné manželství utvářet individuální chování obou partnerů. Přestože existuje v prostoru mezi nimi, má také vlastní vliv. Stejně tak má vlastní kulturu i ekonomika. Z miliard individuálních rozhodnutí vzniká společná ekonomická krajina, která rámuje rozhodování každého jednotlivce.
Momentálně vypadá ekonomická krajina jako instruktážní film o kymácejícím se mostu, který vám možná promítali při fyzice. Zpočátku se jen zlehka pohupuje, pak kmitání sílí, až jako by celá konstrukce děsivě ožije a vozovka začne vypadat jako roztavená.
Před několika lety se takhle začala kymácet globální ekonomická kultura. Vláda umožnila lidem, aby si kupovali domy, které si nemohli dovolit. Fed jim poskytl snadno dostupné peníze. Číňané se topili v oceánech kapitálu. Po závratném výkyvu vzhůru však následoval drtivý propad dolů.
Teorie všeho
Tato rozkolísanost je skutečným morálním hazardem. V takové ekonomice zodpovědnost jednotlivce mnoho neznamená. Všichni známe lidi, kteří byli propuštěni, přestože se ničeho špatného nedopustili. Spolu s rozmařilými byli potrestáni i zodpovědní.
Je logické, že se vláda snaží kymácení utlumit a obnovit alespoň nějaký společenský řád. A je smutnou realitou, že za těchto okolností musí vynakládat peníze právě na ty sektory, které se kymácejí nejdivočeji – na bydlení, finance atd. Musí pomoci stabilizovat lidi, kteří se chovali jako idioti.
Realizace takového úkolu je téměř nemožná. Když se díváme na sanace automobilového průmyslu a bankovnictví, začínáme si dělat obrázek, jakým způsobem operují rozumbradové kolem Obamy.
Snaží se dát dohromady smělé programy, ale bez intervencí typu znárodňování. Vyvažují navzájem protichůdné tlaky a výsledkem tak často bývají složité technokratické konstrukty, které mění střední a drobné stimuly. Podle některých ekonomů jsou plány příliš neúčinné, podle jiných příliš neprůhledné (odhady nákladů na podporu hypoték se pohybují od 75 do 275 miliard dolarů a stále stoupají).
Blbí, ale naši
Osobně se mi z duše protiví představa, že v Bílém domě sedí deset chlapů se zápisníky, kteří se snaží přeuspořádat obrovské části americké ekonomiky. Přinejmenším je však vede duch umírněnosti a zdrženlivosti. Zjevně se snaží ponechat co nejvíce tržních struktur na místě, aby se věci mohly relativně hladce vrátit do normálu.
A také se zdá, že chápou to podstatné. Ekonomika státu není jen součtem jednotlivců. Je to provázaný kontext, který je nám všem společný. Chceme-li tuto společenskou krajinu stabilizovat, musíme někdy nasypat peníze těm, kdo se chovali bláhově nebo požitkářsky. Chamtiví idioti jsou možná chamtiví idioti, ale také jsou to naši krajané. Na jisté úrovni vězíme v bryndě všichni. Nestabilizují-li se jejich životy, nestabilizují se ani ty naše.
Autor: David Brooks, komentátor The New York Times