Martin Weiss, Lidové noviny, 20. února 2009
Tato šířící se zážitková turistika politiků má v zásadě dvojí účel: za prvé se politik něco nového dozví – „Bursík je člověk, který zaštiťuje Česko v ochraně klimatu, a měl by vidět dopady, řekla zástupkyně Greenpeace – a zážitek ho bude determinovat v další politice – „ministři si z té návštěvy odnesou osobní zážitek, který potom bude mít obrovský vliv na to, jakým způsobem budou rozhodovat, vysvětlil Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha. A za druhé politik svým výletem upoutá pozornost k dotyčnému tématu – „Musíme to, co se děje s přírodou, učinit viditelným, prohlásila kancléřka. Jak to mohou myslet vážně?
Kancléřka byla rozhodně učiněna viditelnou. Její fotografii v červené větrovce daly na titulní stranu tuším i Lidové noviny. Ta událost přitom nesplňuje jeden ze základních parametrů důležité zprávy: nebyla vůbec žádným překvapením. Zprávu jsme mohli napsat týden dopředu, Merkelovou udělat ve Photoshopu a pak jen čekat, jestli s ní nespadne letadlo. Angela Merkelová by se naopak do Grónska těžko vypravila, kdyby o tom neměli referovat novináři. Ti tak ve vzájemné symbióze s politiky produkují mediální toxický odpad: neudálosti, které se tváří jako události.
To platí pro polovinu „happeningů a demonstrací, které vidíte v televizi (neklamným poznávacím znamením je transparent s nápisem v angličtině nesený demonstrantem, který zjevně anglicky neumí). Škrtněte z rovnice média, a ti lidé zůstanou doma nebo se budou věnovat něčemu úplně jinému. Noviny vznikly tak, že informovaly lidi o tom, co se děje. Dnes informují o tom, co kdo podnikl kvůli tomu, aby se dostal do novin.
Trumf, který přebije všechno
Proč to zatím nám novinářům tak snadno prochází? Protože tomu prvnímu důvodu, proč mají politici jezdit do Antarktidy, lidi věří. Autentický, osobní, bezprostřední a emocionální zážitek má v dnešní kultuře postavení trumfu, který přebíjí všechno, zejména rozum a informovanou úvahu. To se netýká jen světa politiky, ale i podnikání.
Například na letošním davoském fóru uspořádaly jakési nevládní organizace „VIP akci, při níž si přítomní plutokratémohli na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být uprchlíkem. Za asistence herců se stali terčem povstaleckého útoku, procházeli minovým polem a žili v uprchlickém táboře, to vše za dopoledne. Po absolvování této bojovky se svěřovali novinářům, jak je zážitek přiměl k hlubokému zamyšlení a zcela změnil jejich život.
Úspěšná politika dnes nemusí dávat smysl, zato musí mít oscarové parametry. Merkelová s Bursíkem se jen chabě snaží mít na kontě aspoň jednu takovou scénu, z jakých se skládá film Ala Gorea Nepohodlná pravda: Gore, naslouchaje výkladu experta, zachmuřeně pozoruje ledovce; Gore si měří pohledem Kilimandžáro; Gore mhouří oči v poušti. Z čehož vyplývá, že viděl pravdu a rozumí tomu víc než někdo jiný, kdo ani nebyl v Antarktidě, ani se neumí tvářit dost zachmuřeně.
I kancléřka Merkelová si jistě odvezla od fjordu Ilulissat pravdu o tání ledovců. Ale co kdyby se cestou zastavila u ledovce Kangerlussuaq, který se naopak zvětšuje? Byla by pravda jiná? A co zážitek? A jak by pak rozhodovala? Pravda by samozřejmě zůstala stejná, žádný jednotlivý ledovec ji sám o sobě nemůže změnit, ale to se v dnešní vizuální kultuře těžko zprostředkovává.
Věk vizuální infantility
Ve skutečnosti tu o pravdu nejde. Ta je Merkelové a Bursíkovi známá předem. To, co se počítá, je síla přesvědčení. Loni v září se rozhodl jistý Lewis Gordon Pugh demonstrovat globální oteplování tak, že dopluje kajakem až na severní pól. Nejenže tam nedorazil, ale led ho nepustil ani tak daleko na sever jako slavného polárníka Nansena, který se o totéž pokusil v roce 1893. Tato „chyba v matrixu všeobecný konsenzus o globálním oteplování samozřejmě nijak nenarušila.
Dnešní špičkoví politici a manažeři musí fakticky mít znalosti na úrovni vysokoškolského vzdělání v několika oborech, musí být schopni bleskově se orientovat ve vysoce abstraktních odborných textech a interpretovat kvanta statistických dat. Ale když přijde na komunikaci a přesvědčování,musí hovořit jazykem obrazů a zážitků. Musí rezignovat na podstatnou část toho, co historicky odlišovalo moderní civilizaci od primitivních lidí a co odlišuje dítě od dospělého. U nás dosud panovala vůči tomuto divadýlku určitá skepse daná asi zkušeností totálně lživé fasády komunistického režimu. Bursíkův trip ukazuje, že už jsme vstoupili do věku vizuální infantility.
Autor: Martin Weiss