Jaroslav Šonka, Hospodářské noviny, 19. února 2009
Vypravil jsem se na malý výlet Prahou, abych zjistil, co je to vlastně zač, ta Lisabonská smlouva. Ano, mám ji sice doma staženou z internetu a mohu si ji přečíst včetně sekundární literatury v několika jazycích. Ale vstoupil jsem pokusně do kůže své matky, které je internet cizí. Informační centrum Senátu: Ne Lisabonskou smlouvu nemáme. Nevadí, jistě ji bude mít Evropské informační centrum v Jungmannově ulici. Nic, také zde mě čeká zklamání. Ne, po tom, co nám z Ústavní smlouvy zůstává stále ještě několik beden, jsme se rozhodli Lisabonskou smlouvu takhle nenabízet, slyším z úst mladé dámy.
Prohlašuji, že je to skandál, ale odpověď zní, že text je přece všem zdarma k dispozici na internetu. Ovšem v kůži své matky vím, že s internetem neumím zacházet. Je to tedy s Lisabonskou smlouvou jako se zbožím v H&M – nejde na odbyt, stáhneme to z regálů?
Jistě, nabízejí mi brožuru o Lisabonské smlouvě (a v informačním centru Senátu mají o smlouvě dokonce skládanku, která vypadá jako jedna epizoda o Krtečkovi pro druhou třídu, což mi připadá jako opíjení rohlíkem).
Opět si ale připomínám – jsem zde v roli své matky: Jako svá matka nevěřím ani prezidentu Klausovi, ani komisařce Walströmové. Oba prezentují svého druhu propagandu, což poznám už na stylu jejich textů. A o propagandu nestojím, chci čistá fakta.
Jako svá matka bych ten text smlouvy nejraději probrala se svým synem. A knihami nejraději listuji, protože osaháním kniha získává své místo v praktickém životě! Jdu tedy do knihkupectví. Už v zastoupení Evropské komise na mé sdělení, že bych si Lisabonskou smlouvu i koupil, nikdo rozumně nereagoval.
Mělo mě to varovat, v knihkupectví Lisabonskou smlouvu počítač nezná. Zná však knihy Václava Klause. Situace vypadá jako v dobách, kdy všichni odsuzovali Chartu 77, ale přečíst si ji nemohl nikdo. Jsem zvědav, zda Klausova Anticharta vyvolá zájem o originální text. Právě ten zájem bychom potřebovali.
Lisabonská smlouva je totiž zvláštní text. Vím to, protože jak už jsem zmínil, její znění – i námitky proti ní – znám z knih, které o ní vyšly v jiných zemích a jiných jazycích. Vím tedy, že smlouva sama je reakcí na řadu euroskeptických námitek, které do tohoto dokumentu postaveného částečně na staveništi téměř zapomenuté Ústavní smlouvy zapracovali odborníci na demokratické mechanismy.
Vlastně se o Lisabonské smlouvě dá říci, že v ní nově obsažené pasáže vycházejí téměř výlučně z euroskeptických námitek. Pro euroskeptiky by se tedy mělo jednat o dokument kýžený – vždyť poprvé v historii unie obsahuje i možnost z ní vystoupit.
Čeští euroskeptici ale »Lisabon« za kýžený nepovažují. Nejde mi do hlavy, jak je možné, že kritikové Lisabonské smlouvy neakceptují dokument, který jim – právě i ve srovnání se smlouvou z Nice – vychází vstříc. Vzniká podezření, že jejich motivy spočívají v něčem jiném. Je to snad snaha vypadat jako hrdinný obránce národní suverenity, kterou nikdo ale neumí definovat? Anebo text vlastně ani pořádně neznají? I to je možné, dostupný moc není…
Autor: Jaroslav Šonka
Autor přednáší na Europäische Akademie v Berlíně.