David Klimeš, E 15, 13. února 2009
Dle Friedmana tehdy americký prezident krizi prodloužil, protože svými intervencemi ochromil přirozenou schopnost ekonomiky po čase se vzpamatovat. Když Klaus kritizuje protikrizové summity, které „končí ve čtyři ráno, říká vlastně to samé. Jenže dva jarní neformální summity Evropské unie, které premiér Mirek Topolánek na žádost Německa a Francie svolá k tématu krize, nemusejí být úplně zbytečnou exhibicí politiků v záři televizních kamer.
Když už Klaus neohroženě hájí Friedmana, měl by si vzpomenout na další svůj vzor – Fridricha Augusta von Hayeka a jeho výklad liberálního řádu. Ten se neobejde bez pevných formálních mantinelů, jež zajišťují jasná pravidla hry. Jenže ta právě nyní v Evropě neexistují, jak jsme mohli vidět vloni na podzim při řešení finanční krize.
Když irská vláda jako první vyhlásila stoprocentní záruky za banky, bázliví britští střadatelé obratem přelili své úspory přes úžinu. Nyní je jen kvůli nerovnému a nesehranému postupu unijních členů v irských bankách 170 tisíc britských účtů. Stejně tak můžeme připomenout patálie rakouského balíčku na záchranu bank u Evropské komise. Ta najednou nevěděla, za jaký minimální úrok mohou členské státy půjčovat bankám, aniž by to znamenalo nedovolenou státní pomoc (a neví to jistě dodnes).
Finanční krize se plynule přeměnila v krizi hospodářskou, nicméně problém s neexistujícími formálními pravidly je stále stejný: může Nicolas Sarkozy půjčit 6,5 miliardy eur národním automobilovým šampionům a neohrozit pravidla jednotného evropského trhu? Může Itálie nastavit šrotovné tak, aby si každý koupil jen domácí Fiat?
Pokud by tyto otázky summit vyřešil, nebyl by marný. Jenže to by Česko muselo pro jednání připravit (či k tomu vyzvat Evropskou komisi) jakýsi závazný kodex pravidel pro výkup toxických aktiv a státních subvencí v době krize. To by pak nebylo zbytečné léčení Klausovy chřipky drahými léky, ale potřebné ujištění churavého, že v ložnici je stále připravena postel na vypocení.
Autor: David Klimeš