David Klimeš, E15, 30. ledna 2009
Do Nového roku si většina evropských politiků dala předsevzetí: v politice přežiji, jen když do ekonomiky naliji mnoho miliard. Britští či francouzští lídři se do toho pustili dříve, němečtí později. Někteří, jako ti čeští, se k miliardovým fiskálním stimulům chystají. Je ale podpora domácí poptávky, rozšiřování veřejných zakázek a osekávání nepřímých daní tím, co si voliči přejí? Z několika aktuálních průzkumů vyplývá, že nemalá část Evropanů vidí především nepříjemné důsledky záchranných balíčků: dluhy.
Aktuální volební preference v Británii a Německu musí dělat radost Miroslavu Kalouskovi. Jeho požadavky nezadlužovat se a dodržovat předepsané schodky a dluh zní v Evropě jako hlas na poušti. Jenže zas tak úplně sám není.
Podívejme se do Británie, která se sanací krize začala dříve než ostatní státy. První megabalík investic a snižování nepřímých daní vykopl premiéra Gordona Browna na špici popularity. Téměř polovina Britů ho měla v listopadu za správného muže pro krizi, zatímco lídr konzervativců David Cameron ztrácel 20 procent. Labouristé se navíc v preferencích zázračně dotáhli na konzervativce. Jenže kde ty časy jsou?
Podle průzkumu ComRes má nyní téměř 60 procent Britů snižování DPH za „bláznivé a protikrizový balík podporuje jen třetina lidí. Na nepříliš účinném pumpování peněz do ekonomiky totiž veřejnost rozčiluje brutální zadlužení. A najednou: Brown i Cameron jsou na tom v popularitě stejně a střídmější konzervativci už zase vedou o deset procent.
Ještě razantněji reagovala na miliardové výdaje německá společnost. Kancléřka Merkelová se dlouho zdráhala kývnout na další balíček, ale nakonec už dnes zadlužené Německo vydá 50 miliard eur. Hospodářský efekt zatím neznáme, ale ten politický, několik měsíců před volbami, už ano. Podle agentury Forsa se rekordní podpoře (16 procent) těší liberálové z FDP.
Proč? Nejpravděpodobnější vysvětlení spočívá právě v ostré kritice státního utrácení. Stranický boss Guido Westerwelle opakuje, že hospodářský efekt těchto opatření nepřeváží zadlužení budoucích generací. Podle propočtů liberálů se dluh nezdvojnásobí, ale při započtení speciálních protikrizových fondů se zčtyřnásobí.
Takové propočty následků megalomanských státních výdajů mohou potěšit i ministra Kalouska, který tvrdí, že nepustí státní rozpočet za hranici tří procent, tedy dle nynějších prognóz HDP asi za 75 miliard korun. To je správné. K důvěryhodnosti britských konzervativců a německých liberálů tak chybí jediné – jasně vybraná priorita. U Camerona je to úleva na pojištění při najmutí zaměstnance, u FDP osekání zahraniční pomoci a investice do školství. My zatím máme jen guláš z 250 návrhů NERV.
Autor: David Klimeš