Tomáš Weiss, psáno pro Euroskop, 26. ledna 2009
Bezpečnostní a obranná politika byla v průběhu posledních deseti let jedním z hlavních motorů evropské integrace. Evropská unie se dlouhodobě snaží hrát větší roli v mezinárodní politice obecně a v bezpečnostních tématech zvláště, protože právě v otázkách bezpečnosti a vysoké diplomacie bývá považována za trpaslíka. Druhů „bezpečnosti“ je ovšem celá řada – a české předsednictví v Radě EU se musí nějak vypořádat se všemi.
Evropská zahraniční a bezpečnostní politika
Tím, kdo prosazuje větší integraci EU v oblasti zahraniční a zejména bezpečnostní politiky, byla vždy Francie. Nepřekvapí proto, že si Francouzi stanovili evropskou obrannou politiku jako jednu z priorit svého předsednictví v posledním půl roce. Jak dobře víme, musela nakonec Francie řešit celou řadu jiných, aktuálnějších otázek a na obrannou politiku ji nezbylo tolik času. Přesto se podařilo schválit implementační zprávu, rozšiřující evropskou bezpečnostní strategii. O moc víc se ovšem neovedlo, ačkoli několik frází o prohlubování obranné spolupráce se do závěrů evropské rady dostalo a summit také odsouhlasil zřízení výměnného programu důstojníků armád členských států.
Od českého předsednictví ovšem můžeme v příštím půl roce očekávat nanejvýš jednání o implementaci již zmíněného výměnného programu, žádný významnější posun není na obzoru. Důvodem je zejména malý význam, který Česká republika a její představitelé Evropské bezpečnostní a obranné politice (EBOP) přikládají. Ze všech oficiálních dokumentů je patrné, že je to především NATO, jež je pro Čechy základem bezpečnostní politiky, a evropská obranná politika je nahlížena spíše s nedůvěrou právě kvůli jejímu možnému střetu se závazky v alianci.
Vzhledem k tomu, že Česko není nezastává tuto pozici v EU samo, EBOP se pravděpodobně neposune dále, dokud se nevyjasní vztahy mezi NATO a unií, jejichž spolupráce v tomto okamžiku téměř nefunguje. Bez vyřešení kyperského problému ovšem nemůžeme normalizaci vztahů těchto dvou organizací očekávat. Česká republika, jež má dlouhodobě problémy s plněním závazků týkajících se výdajů na obranu a která dnes dokonce kvůli obstrukcím opozice neví, jestli bude schopná dostát svým spojeneckým závazkům a povinnostem v Afghánistánu, navíc není v pozici, aby dokázala věrohodně tlačit ostatní členské státy k vyšším investicím do obrany nebo větší spolupráci v této oblasti.
Vnitřní bezpečnost
Ačkoli se dlouho myslelo, že by české předsednictví mohlo mít jako jedno ze svých hlavních témat vnitřní bezpečnost unie, nakonec tomu tak nebude. V roce 2009 je sice čas na přijetí dalšího z pětiletých evropských programů, které stanovují plán aktivit komise a rady v této oblasti (Haagský program byl přijat na léta 2004-2009), kvůli zpoždění komise při přípravě podkladových materiálů ovšem zbyde tento úkol na švédské předsednictví v druhé polovině roku. Češi se proto mohou soustředit na jiné sektory, které jsou nepochybně jejich srdci bližší.
Energetická bezpečnost
Takovým tématem je bezesporu energetická bezpečnost. Česká republika je v této otázce aktivní již delší dobu. Společně se Slováky vede jaderné fórum, jež si klade za cíl rozvoj jaderné energetiky v EU. Jako jedna z mála evropských zemí (ne-li jediná) má také svého zvláštního velvyslance pro energetickou bezpečnost. Její důraz na energetickou bezpečnost je navíc věrohodný tím, že jako jediná země z bývalého východního bloku dokázala překonat svoji stoprocentní závislost na dovozu ruských energetických surovin a už v devadesátých letech vybudovala na vlastní náklady propojení do západoevropské sítě.
Evropská energetická bezpečnost se tak stala jednou ze tří priorit českého předsednictví. O možných krocích se v EU mluví již dlouho, ale členské státy zatím nebyly schopny žádný z nich provést. Uvidíme, jestli se Česku podaří dosáhnout konkrétních výsledků.
Předsednictví v praxi
Pracovní program, který si předsednická země připravuje řadu měsíců dopředu, je sice důležitým dokumentem, ale určujícím faktorem průběhu předsednictví jsou stejně vždy aktuální události a vývoj v EU a ve světě. České předsednictví není a nebude výjimkou, jak se ukázalo už během prvních několika dnů. Boje v Gaze a spor mezi Ruskem a Ukrajinou jsou klasické aktuální krize, na něž musí předsednická diplomacie reagovat a které obvykle postaví celý dlouho připravovaný program vzhůru nohama. Bude tomu tak bezepochyby i tentokrát. Přesto jsou krize ledna 2009 něčím zvláštní.
Přerušení přívodu zemního plynu do států EU kvůli navenek obchodnímu sporu mezi Ruskem a Ukrajinou je aktuální krizí, při níž předsednická země především hasí současné problémy a koordinuje evropskou reakci. Shodou okolností je ale také ideální ilustrací jedné z předsednických priorit. Může se velmi dobře stát, že místo odpoutání pozornosti od vlastního programu předsednictví tato krize posílí snahu členských států dosáhnout dohody – a poskytne potřebný prostor a argumenty pro její prosazení.
Ozbrojené střetnutí mezi Izraelem a hnutím Hamás v Gaze sice žádnou odpověď v předsednickém programu nemá, umožnilo ale Česku ujmout se velmi rychle funkce, vzhledem k předávání moci ve Spojených státech se do konfliktu aktivně zapojit a rychle se vypořádat se skeptickými hlasy, podle nichž nebyla Česká republika na předsednictví dostatečně připravena.
Lze tedy říct, že české předsednictví začalo poměrně dobře. Má slibnou pozici pro dosažení konkrétního pokroku v otázce energetické bezpečnosti. Jestli se Čechům podaří dovést členské státy k dohodě, budeme moci v červenci říct, že české předsednictví bylo dobře připravené a přispělo v rámci svých možností k větší bezpečnosti EU.
Autor: Tomáš Weiss, FSV UK a Institut pro evropskou politiku EUROPEUM