Adam Černý, Hospodářské noviny, 15. prosince 2008
Hitparádu evropských politiků sestavil pro ekonomický deník La Tribune tucet korespondentů akreditovaných v Bruselu. Celkem nepřekvapivě vyhrál francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který svou rtuťovitostí napěchoval předsednické pololetí své země. Na poslední příčce po zásluze skončil italský premiér Silvio Berlusconi kvůli své, jak konstatovala novinářská porota, »nevypočitatelnosti a egiosmu«. Těsně nad ním se usadil Ir Brian Cowen kvůli způsobu, jak si to jeho vláda dokázala zavařit jak doma, tak u svých evropských partnerů. Na pětadvacáté šprušli najdeme jejich českého kolegu Mirka Topolánka.
Topolánek to možná do značné míry slízl za Václava Klause, protože když se dnes v Evropě řekne Česko, kdekoho napadne ne předseda jeho vlády, ale štulce, které po Evropě uděluje prezident. Nic naplat, že za zahraniční politiku nese odpovědnost vláda. Čerstvé důkazy posunutého vnímání najdeme v prostoru internetu.
Jaký je poslední zahraniční výstřelek zábavy na téma nastávajícího českého předsednictví? Scénka z francouzských gumáků předvádějící večeři evropských potentátů. V čele stolu zasedá, kdo jiný než samozřejmě Nicolas Sarkozy, po jehož pravici je místo pro hlavu českého státu. Obsah scénky netřeba popisovat vzhledem k dostupnosti internetu a pravda také s ohledem na drastičnost komiky, na níž je scénka, jak už to u gumáků bývá zvykem, založena.
Novináři jako pošťáci
Ke sledování scénky se hodí dvě poznámky: zaprvé, i když je těžké si to představit, jsou situace, kdy s angličtinou nevystačíte, a zadruhé, humor scénky vyhlíží drasticky pouze v českém kontextu. Protože pátrání po politickém žertování na českých televizních stanicích ve srovnání s někdejším dováděním v České sodě vyvolává nutkavý dojem, že svoboda projevu tu má krapítek přistřižené letky.
Není však vyloučeno, že jsou ještě lidé, kteří o politických tématech dokáží mluvit uvolněně, ba až žoviálně. Potíž spočívá v tom, že takovými bytostmi jsou nejčastěji a nejpravděpodobněji samotní politici. Důkaz o tom se pokusil přinést ondyno týdeník Reflex, který čtenářům naservíroval kousek, který označil jako záznam debaty francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a předsedy české vlády Mirka Topolánka.
Věrnost zápisu vzápětí samozřejmě popřely obě strany a ve vzduchu uvízly jen spekulace, kdo mohl mít zájem, aby se taková věc objevila na veřejnosti.
Protože je nanejvýš pravděpodobné, že oběma protagonistům nemohlo šíření zpráv, jak dokáží být spolu žoviální, prospět, přicházel v úvahu leda někdo třetí, někdo, koho by těšilo, že veřejnost bude nad francouzským prezidentem a českým premiérem ohrnovat nos.
Těmi třetími nebyli nespíše novináři, protože i případ Reflexu vnucuje dojem, že tu nemáme ukázku investigativní, či chcete-li pátrací žurnalistiky, ale případ, kdy média slouží jako poštovní podatelna, která to, co někdo něco doručí, dokáže pouze promptně předat dále.
Záznam není úplný
Ponechme stranou otázku autenticity záznamu konverzace v Elysejském paláci. O ní lze samozřejmě vést spor do aleluja. Všichni zúčastnění mají pádný důvod cokoli z inkriminovaného obsahu popřít, protože se drží pravidla, že o důvěrných hovorech se na veřejnosti prostě nemluvívá.
Jedna věc je však mariášnicky řečeno na tuty: i když připustíme, že Reflex přetiskl autentický obsah diplomatického dokumentu, tak se lze vsadit, že zveřejněný obsah není ani zdaleka úplný. Každého, kdo si dokáže představit, o čem pánové Sarkozy a Topolánek bavili, musí trknout, že tomu, co se vydává za záznam jejich konverzace, cosi, a to dosti závažného, schází. Není tu ani zmínka, že by se francouzský prezident zajímal, o čem se den před odjezdem do Paříže bavil předseda ODS s předsedou ČSSD, tedy o jejich případném příměří po dobu českého unijního předsednictví. Natožpak záznam, co a v jakém tónu řekl předseda české vlády o nájemníkovi na Hradčanech.
O Hradě se nemluvilo?
Autor těchto řádek není ani zdaleka investigativním novinářem, přesto si však nedokáže představit, že by se v Elysejském paláci neprobíralo, do jaké míry české předsednictví může ovlivnit nátura nynějšího nájemníka na Hradě.
Těm, kteří se nemohou spolehnout na vlastní imaginaci, se nabízí výše zmíněná scénka z francouzské televizní stanice Canal Plus. Nedá se přitom pominout, že Nicolas Sarkozy udržuje s většinou šéfů vlivných francouzských médií znamenité osobní styky, a že tedy mají o jeho názorech povědomí takříkajíc z první ruky. Potom zbývá zneklidňující otázka, zda je větší švanda scénka z francouzských gumáků, anebo zda by jí byl skutečně autentický záznam debaty Sarkozy – Topolánek na česká domácí témata.
Autor: Adam Černý