Petr Fischer, Hospodářské noviny, 3. prosince 2008
Klasickým znakem politické manipulace je apel na city skrze zdánlivě racionální argumenty. Nejúčinnější bývá podpora vášní vycházejících z dějinně nahromaděných resentimentů, o nichž se nepřemýšlí, protože jsou považovány za samozřejmou výbavu kolektivní psýchy. Odkaz na ně vyvolává mechanickou reakci, není třeba cokoliv zdůvodňovat a rozvádět.
Automat politických vášní
Do »automatu politických vášní« patří v Česku především obava o samotnou národní existenci, strach z toho, že nás malé budou utlačovat ti velcí. Že »v tom šírošírém světě« přijdeme zkrátka, neboť kde je v nepřehledném evropském propletenci národních a ekonomických zájmů domov můj? V takových chvílích se cení lidé, kteří chtějí nás slabé a utlačované bránit, jen tomu nikdy nechybí směšný maloměstský rozměr, podobný světu Haškových humoresek – Václav Klaus, novodobý Jan Hus! – který neomylně prozrazuje, že původní myšlenka, řečeno švejkovsky, je tak trochu zhovadilá.
Bylo jen otázkou času, kdy se nánosy starého českého ublíženectví a nedostatku sebevědomí opět vynoří na povrch. Kdy se v souvislosti s projednáváním Lisabonské smlouvy začne mluvit o prolomení Benešových dekretů (zapojil se Petr Bendl z ODS), plnících roli podivného identifikačního symbolu, o nějž se musí opřít každý Čech, jinak jako by ani nebyl Čechem a zrazoval »českou národní věc« (co to je v dnešním globálním světě, těžko říct).
A kdy někdo vyřkne nahlas, že schválení Lisabonu znamená zánik samostatné České republiky (úkol poctivě splnil Ladislav Jakl, poradce prezidenta), přinejmenším ztrátu národní suverenity (vykonal prezident sám).
Nic z toho, o čem tito politici a pseudopolitici z kanceláří hovoří, v lisabonském dokumentu není. Celá smlouva, o níž se konečně diskutuje, je založena na právu členských států svou sdílenou suverenitu dál vyjednávat, kultivovat a v případě extrémní nespokojenosti ji přesunout zpátky domů, což je sice jen teoretická možnost, ale možnost to je, jen si žádá kuráž.
Podstatné je něco jiného: v komplexním bruselském politickém provozu je třeba bojovat o sílu hlasu, dát o nespokojenosti vědět; bruselská potřeba dohody bývá tak velká, že nedokáže vytrvalé nespokojence přeslechnout, neboť společná politika by pak nebyla dostatečně legitimizovaná. Evropská politika byla a je založena na této jemné sémantické síti. Je to systém narážek, gest a symbolů, a Lisabon nedává důvody k tomu, aby se tento zvláštní, pro většinu málo srozumitelný způsob vyjednávání změnil v »diktát Bruselu«.
Proklínaný Brusel je pro české národovce dnes něco jako Němec v minulosti, bohužel jim uchází podstatný rozdíl – Brusel, to jsou a budou přece i Češi.
Zhoubná projekce
Nacionálně laděné obavy z Lisabonské smlouvy jsou jen velmi jednostranné výklady a čtení, které mnohem víc než o obsahu dokumentu vypovídají o světě interpretů – čtenářů. Tady více než kdekoliv jinde platí, že hrozby nejsou v písmenech, nýbrž v hlavách lidí, kteří z písmen vytvářejí myšlenky. Psychologicky se jedná o čistou projekci vnitřního světa, jenž se snadno a rychle odrazí v čemkoliv, co odporuje jeho definici.
Tato negativistická strategie vytváření sebevědomí je ale pro psychické zdraví (osoby, národa, jakéhokoliv společenství) mimořádně nebezpečná.
Dříve nebo později vystupňuje strach na hranici paranoie, kde se jakákoliv nesouhlasná myšlenka vylučuje jako zhoubná a ohrožující. Je vůbec možné, že se v roce 2008 na vrcholu politické hierarchie objeví »myslitelé«, kteří tak složitou a vyvažovanou smlouvu pojí s vážně vyslovovanými obavami o jakousi bájnou suverenitu a samostatnost?
Ve světě tak propleteném, kde už žádný stát nedisponuje plnou ekonomickou, vojenskou ani sociální suverenitou, protože většina rizik (zdravotních, vojenských, energetických, ekologických) má globální dopad (viz finanční krize, přecházející v krizi ekonomickou)?
Odvaha myslet
»Suverenita není panenství,« napsal v LN právní filozof Jiří Přibáň. Suverenita se musí neustále vytvářet, přetvářet, prostě žít, ve sklepeních zámku v Lánech ji neschováme ani nenajdeme. I v souvislosti s výklady Lisabonské smlouvy platí dávné Kantovo »heslo« osvícenství – Sapere aude!, měj odvahu používat vlastní rozum.
Relativně chladné reakce na oživení »automatu politických vášní« dávají naději, že se v Česku opravdu něco změnilo. Přesto nelze jen tak přeslechnout jiné varování Immanuela Kanta, nečekaně silně rezonující se stavem místní demokracie: »Kvůli lenosti a zbabělosti zůstala velká část lidstva raději nesvéprávná i přesto, že ji příroda zbavila závislosti. To kvůli lenosti a zbabělosti je pro jiné tak snadné uzurpovat si roli hlídače. Je tak pohodlné zůstat nedospělým!«
Autor: Petr Fischer