Petr Kamberský, Hospodářské noviny, 25. listopadu 2008
Ústavní soud, média, a zejména hlava státu si užívají velký den: brněnskou při o Lisabonskou smlouvu, nechtěného pohrobka zavržené evropské ústavní smlouvy. I když lze – s odkazem na úniky z aparátu soudu i na analogický příběh s evropským zatykačem – očekávat, že soudci neshledají smlouvu v nesouladu s ústavou, zůstává hádka o Lisabon poučná. Možná nejzajímavější je paseka, kterou nadělala v ODS.
Mimo jiné se podepsala na současném úpadku nadějí pražského primátora. Pavel Bém se od vyhlášení kandidatury na předsedu prezentoval jen dvěma tématy: Návrat k modrým kořenům a Ne Lisabonu. Obě převzal od svého hradního učitele – a jeho pozice je dnes mnohem slabší, než byla před třemi týdny.
Když Bém vypráví, že by si přál »jednoduchý patnáctistránkový dokument«, smějí se mu i kovaní Antibruselané ve straně. Nejen ODS, i my bychom chtěli úplně jinou smlouvu, ale nějak se přihodilo, že většina Evropy naše priority nesdílí…
Názor, který ve straně převažuje, formuloval Mirek Topolánek v článku pro MF Dnes nazvaném Volba zní: Lisabon, nebo Moskva. »Václav Klaus musel učinit stejné rozhodnutí jako já u Lisabonské smlouvy, když podepisoval s EU asociační dohodu.«
Pokud smlouva projde, a pokud Bém v boji o předsedu vyhoří, bude to důkazem velkého odpoutání ODS od Klause. Ten může zdržovat dlouho – může třeba i podat novou ústavní stížnost -svůj vliv už ale neobnoví.
Naše velká pře o Lisabonskou smlouvu má přesto jisté komické rysy – zejména proto, že momentální nálada v Irsku jakýkoli reparát vylučuje. A bez souhlasu všech zemí žádný vlak z Nice do Lisabonu nejede.
Autor: Petr Kamberský