David Štáhlavský, ČRo6, 13. listopadu 2008
Evropskou sedmadvacítku čeká nelehký summit. Nepůjde totiž o tradiční kočkování uvnitř Unie se vzletnými slovy a zaběhnutým zákulisním jednáním delegací členských zemí. V pátek se v Nice sejdou představitelé EU s Ruskem. Tahle setkání byla do gruzínské války rituálem, na kterém se obě strany ujišťovaly o zájmu spolupracovat. Po ruské vojenské intervenci do Gruzie je vše jinak. Jednání o strategickém partnerství byla po horko těžko dosažené shodně zmrazena a klíčovou otázkou teď je, jak je obnovit a neztratit tvář.
Eurokomisařka Benita Ferrero-Valdnerová ujišťuje Moskvu, že nové kolo dialogu, na kterém se už shodla většina unijních států, není žádným dárkem Rusku a že tento dialog bude tvrdý. Předběžný termín je konec listopadu.
Nejprve se sejdou pracovní skupiny a počátkem prosince už samotné delegace. Evropská komise zdůrazňuje, že Unie neustoupí ze svých zásad a hodnot. Summit Rusko-EU v tomto směru hodně napoví.
Nezbývá totiž nic víc nic méně, než stanovit právní rámec budoucího strategického partnerství. Vztahy obou budoucích partnerů se teď řídí podpůrně už dva roky vypršelou Smlouvou o partnerství a spolupráci z roku 1997, kdy Rusko bylo ještě zesláblé rozpadem svého impéria a následnými hospodářskými kolapsy. Mnozí evropští politici si teď hodně slibují od světové finanční krize a tedy nově nastalé slabosti Ruské federace. Kreml se ale rozhodně slabě zatím necítí, nebo to rozhodně nechce připustit. Hrozí vojenskou silou, nemá daleko k silným slovům a sebevědomí si dodává množstvím energetických zásob. Šéf předsedající francouzské diplomacie Bernard Kouchner nicméně věří, že se na nadcházejícím rusko-evropském summitu v Nice podaří zaseknutý strategický dialog uvolnit. Smířlivý tón udal, jak jinak, jeho šéf prezident Sarkozy, podle kterého není dobré, když dnes, bezmála dvacet let po pádu berlínské zdi, převládá pocit, že svět ztratil kompas a směr a unipolární řád, který měl – podle tehdejšího přesvědčení ve světě vzniknout – neunesl nové a nové krize.
Ztrátu kompasu ale nevnímají zdaleka všichni stejně. Především Litva je hlasitě proti obnově jednání o novém strategickém partnerství. Prezident Valdas Adamkus dokonce francouzské snahy nazval uvadáním evropských hodnot. Vilnius, kromě historických zkušeností, má aktuálně problémy s ruskými dodávkami ropy a obavy, že velké země v Unii by mohly jeho obavy ignorovat.
Podle všeho ale Litva ve svých obavách z Ruska není sama. Diplomatické zdroje připouštějí, že názorově blízko je této malé baltské zemi také Řecko a Švédsko, které popuzuje plánovaný ruský plynovod po dně Baltu, dále Velká Británie i celá Střední Evropa včele s Polskem, které nemůže zapomenout Rusku zákaz dovozu jeho potravin.
Litva a další země, včetně jistě i Česka, si kromě energetické závislosti totiž uvědomují i to, co Francie přehlíží. Vstřícnost Moskvy k Íránu a především neplnění mírových dohod o Gruzii, které přitom pocházejí z francouzské diplomatické dílny. Ruská vojska jsou stále v Jižní Osetii i Abcházii. A co víc, plánují vytvoření svých základen na území, které je stále, byť formálně, gruzínské a nepouštějí na ně vojenské pozorovatele EU. I proto bude Gruzie jedním z hlavních témat summitu v Nice.
Jistou výhodou, i když to zní možná cyniky, je zoufalá situace v odštěpeneckých regionech, jejichž nezávislost prozatím uznala jen Nikaragua. Proto také už ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nadnesl otázku humanitární pomoci právě Jižní Osetii i Abcházii, ze strany Evropské unie. Nejen on totiž dobře chápe, že pokud se tam nezlepší životní poměry, nadšení Jihoosetů i Abcházců pro ruský patronát vyprchá rychleji než vítězná vodka, kterou je prozatím Rusové krmí.
Summit v Nice má tedy dobrý jednací potenciál. Záleží ovšem na členských zemích Unie, zda dokáží jednat společně a nepodlehnout dlouhodobým snahám Moskvy rozštěpit 27-ku. Podle šéfa bruselského expertního centra EU-Rusko lorda Paddyho Ashdowna se Rusko a Evropa vzájemně potřebují právě nyní, v době finanční krize. V moskevském vedení je ovšem řada těch, kteří si myslí, že problémy zvládnou sami, bez cizí pomoci, která by jejich zemi mohla znovu postavit do role dlužníka. Do té se ale Rusko může dostat právě bez spolupráce s EU, která je schopna jí pomoci výměnou za energetickou bezpečnost, mj. modernizovat ekonomiku. Stačí připomenout, že Unie je pětkrát bohatší než Rusko, má celosvětově největší vnitřní trh, na který směřuje 60% ruského vývozu. Z Unie také pochází 70% příjmů ruského Gazpromu.
Zřejmě poprvé v historii se nabízí možnost překonat ruskou odlučnost a připoutat pověstného obra na hliněných nohou smysluplně k Evropě, a to na bázi vzájemné výhodnosti a oboustranné prospěšnosti.
Autor: David Štáhlavský, ČRo6