Petr Kamberský, Hospodářské noviny, 7. listopadu 2008
Vypadá to, jako bychom oslněni Barackem Obamou přehlédli parádní domácí skandál. Druhý nejvyšší ústavní činitel – předseda Senátu Přemysl Sobotka – předal ve slovutném Valdštejnském paláci cenu jistému Declanu Ganleymu. Tomu slavnému a bohatému Irovi, který doma fakticky zařízl Lisabonskou smlouvu.
Ten Sobotka, který coby předseda horní komory bude muset onu smlouvu schvalovat. Tu smlouvu, kterou premiér Mirek Topolánek před jedenácti měsíci slavnostně podepsal. Není to nehoráznost? Neměl by předseda Senátu dostat přes prsty? Není. Neměl.
Mezi uvážlivým krokem státní reprezentace (bez Evropy nepřežijeme, ať se nám některé smlouvy líbí či nelíbí) a bojem jednoho spolku za minimální byrokracii je, naštěstí, rozdíl. Lisabonská smlouva je jako každý kompilát divný dokument, slavný Topolánkův »shit« je literárně vzato přesným hodnocením. Úřad bezpochyby dostane více pravomocí, tak proč by tedy nepřátelé úřadů nemohli oslavovat Iry, kteří smlouvu zastavili?
Sdružení e-stát dělá v podstatě sympatické projekty. Počínaje drobnostmi: na jejich stránkách každou vteřinu naskakuje, kolik nás ročně stojí provoz Poslanecké sněmovny a Senátu (k dnešku to děla půldruhé miliardy). I ty senátní prostory si e-stát legálně pronajal…
Celá tato obhajoba nezávislosti má jeden háček: první cenu za boj s byrokracií dostal předloni jiný hrdina občanské společnosti – pan Václav Klaus. Ten si s panem Ganleyem notuje v pohledu na Brusel, ale jinak úřady celý život spíše zřizoval. Jeho slavné Antibyrokratické komisi se kdysi smál celý národ. Druhou cenu dostal ministr Martin Říman… Že by to s tou nezávislostí a myšlenkovou odvahou e-státu nebylo zas tak žhavé?
Autor: Petr Kamberský