29.07.2008
Jacques Rupnk pro Respekt, 28. 7. 2008
Zrozen jsem byl k životu bez hrobu, toto lidské tělo nepozná smrt, nebylo zplozeno jen pro vůni květů, ale také aby zažehlo plamen, rozsévalo smrt, obracelo v prach. Těmito slovy promlouval kdysi mladý básník a psychiatr Radovan Karadžič, ještě než se počátkem 90. let stal jako vůdce bosenských Srbů hlavním architektem politiky „etnických čistek“. Jeho vyhraněná verze srbského nacionalismu ospravedlňovala vyhánění civilního obyvatelstva stejně jako masové vraždění, jehož symbolem se pro zbytek světa stalo jména města Srebrenica, kde bylo v červenci 1995 zavražděno 8000 bosenských mužů a chlapců.
Ačkoliv byl Karadžič Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu (ICTY) záhy obviněn z genocidy a válečných zločinů, zadržen byl teprve po dvanácti letech. Říkalo se, že se skrývá ve východní Bosně a později v pravoslavném klášteře v Černé Hoře. Místo toho žil v srbském hlavním městě jako duchovní guru New Age přednášející o alternativní medicíně a píšící články do časopisu Zdravý život.
Jeho zadržení uzavírá kapitolu balkánské tragédie 90. let. Má důležité symbolické a politické důsledky pro ozdravný proces v Bosně. Ukazuje možnosti, jež skýtá nová politická situace v Bělehradě. Zároveň také odhaluje, jak účinné páky má vlastně Evropa ve vztahu k srbské politice k dispozici. Množství otázek o budoucím „poevropštění Balkánu však stále zůstává nezodpovězeno.
PÍRKO K PÍRKU
V březnu 1992 Karadžič hrozil bosenským muslimům „vyhlazením, pokud společně s Chorvaty vyhlásí nezávislost na Jugoslávii ovládané Slobodanem Miloševičem. Jeho zatčení je proto významné především pro oběti a jejich rodiny. Země, kde zemřelo více než sto tisíc lidí a kde byla polovina obyvatel vyhnána z domovů, nemůže zahájit skutečný proces usmíření bez toho, aniž by byli pachatelé vydáni spravedlnosti.
Je ironií osudu, že zatčení jednoho z nejhledanějších zločinců války na Balkáně jenom několik dní po nástupu nové vlády bylo umožněno díky tomu, že bývalí Miloševičovi spojenci podpořili jmenování nového šéfa srbských bezpečnostních služeb. Srbská socialistická strana se natolik snaží získat novou tvář a zaplnit volné místo na srbské politické levici, že se odhodlala vstoupit do koalice s Demokratickou stranou, jejíž politická identita stojí právě na odmítnutí dědictví bývalého šéfa socialistů Slobodana Miloševiče. Zůstává otázkou, zda se stejná logika uplatní i při případném zatčení dalšího stíhaného, Ratka Mladiče.
Zaměřme se ale na to, co Karadžičovo zatčení říká o účinnosti evropské politiky. V Evropě se dlouho vedla debata o tom, zda je rozumné spojovat srbské členství v Unii se spoluprací s mezinárodním tribunálem. Obzvláště Nizozemci (snad z pocitu viny za masakr ve Srebrenici, jemuž jejich modré přílby nečinně přihlížely) trvali na tom, že zatčení Karadžiče a Mladiče je nutnou podmínkou přibližování Srbska EU. Jiní si naopak mysleli, že by se proevropským silám v zemi neměla jejich pozice zbytečně komplikovat, zvláště v kontextu problému Kosova.
Nakonec se ovšem našlo fungující kompromisní řešení: krátce před květnovými volbami EU podepsala se Srbskem Stabilizační a asociační dohodu a slíbila zjednodušení vízového režimu, ovšem s tím, že opatření budou uvedena do praxe teprve poté, co se skutečně prokáže, že je Bělehrad ochoten spolupracovat s mezinárodní justicí. To pomohlo Demokratické straně zvítězit a je možné tvrdit, že zadržení Karadžiče je výsledkem nové politické konstelace v Bělehradě spolu s efektivním postupem EU.
KLUZKÁ CESTA
Stále ale existují problémy, kvůli kterým je lepší nadějné vyhlídky na „poevropštění srbské politiky mírnit. Zaprvé, současný obrat zřetelně proevropským směrem nezbavuje Srbsko dlouho odkládaného úkolu reformovat instituce zajišťující chod právního státu a bezpečnostních složek. Zadruhé, Evropská unie, tváří v tvář zablokované ratifikaci Lisabonské smlouvy, si sama v tuto chvíli není jistá možností dalšího rozšiřování. Důležitým testem pro zbytek západního Balkánu bude osud Chorvatska.
A konečně, Srbsko sice udělalo Karadžičovým zatčením důležitý krok směrem k Evropě, zároveň však zůstává stále stejně neústupné v otázce samostatnosti Kosova. „V územních otázkách se nepohneme ani o centimetr, prohlásil po Karadžičově zatčení ministr zahraničí Vuk Jeremič.
17. července byl stejný ministr na návštěvě v Moskvě, aby znovu potvrdil závazek obou zemí na realizaci dohod o dodávkách ropy a plynu a trval na respektování rezoluce OSN číslo 1244 jako jediného rámce diskuse o Kosovu.
Jinými slovy, Bělehrad velmi šikovně využívá Karadžičova zatčení k tomu, aby Evropanům řekl: Chcete, abychom dodržovali mezinárodní právo? V případě spolupráce s ICTY jsme tak učinili a vy byste se stejně měli chovat v otázce Kosova.
Z politického hlediska je tato vláda tím nejlepším, co může Srbsko nabídnout. Je křehká a vy byste ji neměli dále oslabovat tím, že budete tlačit zároveň na dvě nejcitlivější témata srbských nacionalistů – předání válečných zločinců do Haagu a odtržení Kosova. Z pohledu Evropské unie má srbské dilema k vyřešení ještě daleko.
Autor: Jacques Rupnik, novinář a politolog