Vytvoření vnitřního trhu, jež Římská smlouva zakotvila jako dominantní úkol zakladatelských států, se ukázal jako nadmíru náročný. Původní termín jeho završení za dvanáct let (do konce roku 1969) se ukázal jako neschůdný. V polovině roku 1968 byla sice odstraněna cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden společný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi (celní unie), ale obchodu mezi členskými zeměmi nadále bránily především odlišné národní technické předpisy (tzv. mimotarifní bariéry). Byl také uvolněn pohyb pracovníků mezi členskými zeměmi zákazem jejich diskriminace, ale zůstal regulovaný přístup k mnoha profesím. Také pohyb služeb přes hranice se uvolnil, ale bylo nutno se přizpůsobit odlišným národním předpisům. Nejmenší pokrok vůbec byl zaznamenán u volného pohybu kapitálu, hlavně z obavy odlivu kapitálu do jiných zemí. Byla sice přijata pravidla na ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu, ale řada sektorů v členských státech zůstala ve výlučné správě státu, který navíc uděloval podpory vybraným podnikům. Jako pokrok se hodnotilo zavedení daně z přidané hodnoty (1967), ale bez harmonizace daňových sazeb. Přínos byl oprávněně spatřován v rozhodnutí o financování evropského rozpočtu na základě tzv. vlastních zdrojů (1970).

Pokroku při vytváření funkčního vnitřního trhu bránily tři hlavní bariéry, které poprvé identifikovala Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu (1985):

• 1. Fyzické: na vnitřních hranicích mezi členskými státy se nadále udržovaly kontroly zboží i osob,
• 2. Technické: značně rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů, jež brzdily volný pohyb zboží, služeb i pracovníků,
• 3. Daňové: rozdíly v sazbách nepřímých daní, jež nejen deformovaly obchod, ale vynucovaly si kontrolu na hranicích mezi členskými státy

Země Unie si uvědomovaly, že roztříštěná Evropa omezuje její ekonomickou výkonnost, její konkurenceschopnost zejména vůči USA a Japonsku a také její prestiž. V roce 1988 velkou pozornost vyvolala tzv. Cecchiniho zpráva (The Cost of Non-Europe), která dokumentovala, jaké ztráty Unie musí nést kvůli nedokončenému vnitřnímu trhu (ročně až 6,5 %HDP).

Bylo zapotřebí nového podnětu. Stalo se tak v roce 1985 s nástupem nové Komise v čele s J. Delorsem a s přijetím zmíněné Bílé knihy, aby mohl být nedokončený program znovu nastartován. Ukázalo se také, že je nutno doplnit Římskou smlouvu. To se stalo přijetím Jednotného evropského aktu (1987), který stanovil, že dokončení vnitřního trhu na základě doporučení Bílé knihy (s návrhem téměř 300 směrnic) má být završeno do konce roku 1992 a že k tomu bude upravena rozhodovací procedura v Radě. Legislativa týkající se vnitřního trhu měla být nadále přijímána kvalifikovanou většinou hlasů. Jen u malé skupiny právních aktů vztahujících se k vnitřnímu trhu byla k jejich přijetí vyžadována jednomyslnost (daně, volný pohyb osob, vybrané problémy vztahující se k sociální politice). Nové bylo také to, že program vnitřního trhu se rozšířil za rámec čtyř svobod : legislativa vnitřního trhu byla doplněna také o předpisy týkající se sociálních otázek, ochrany životního prostředí, ekonomické a sociální soudržnosti, výzkumu a technického rozvoje a v budoucnosti také hospodářské a měnové unie.

Rok 1993 je tak označován za „dokončení“ vnitřního trhu, 90 % návrhů Bílé knihy bylo k tomuto datu přijato. Výsledkem bylo odstranění kontroly pohybu zboží na vnitřních hranicích (odpadlo vyplňování celních formulářů), vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení umožňující volný pohyb pracovníků, svoboda pro usazování podnikatelů a osob svobodného povolání v jiných členských zemích, volný prostor pro poskytování služeb přes hranice (pro banky, pojišťovny aj.), otevření trhu veřejných zakázek, odstranění překážek pro volné přesuny kapitálu mezi členskými zeměmi.

Termín „dokončení vnitřního trhu“, který se často objevuje v dokumentech EU, však nelze chápat jako dosažení jeho konečné podoby. Ve skutečnosti je vytváření vnitřního trhu EU kontinuálním procesem, který nikdy nelze považovat za dokončený. Je tomu tak proto, že program vnitřního trhu musí nestále reagovat na podněty zvenčí (např. globalizace, klimatické změny, závislost na zásobování energií, dopady finanční a hospodářské krize aj.) a také na podněty vnitřní (např. stárnutí populace a také úprava a zjednodušování legislativy).

V roce 1993 byla taktéž přijata Maastrichtská smlouva, která doplnila program vnitřního trhu o hospodářskou a měnovou unii. Přijetí společné měny je nezbytným a logickým krokem integračního procesu poté, co byl dokončen vnitřní trh. Společné měna odstraňuje kolísání měnových kurzů zúčastněných zemí, čímž se snižuje nejistota v obchodě mezi členskými zeměmi. To platí také pro přesun kapitálu mezi nimi. A společná měna umožňuje také snadné porovnávání nákladů a cen v různých členských zemích, což vede ke zvýšení konkurenčních tlaků v celém integrovaném prostoru, tlaku na inovace a strukturální změny.

V 90. letech se liberalizace na vnitřním trhu dotkla také tzv. síťových odvětví, které až do té doby byly většinou státními monopoly a nebyly vystaveny konkurenci. Šlo o otevření dopravních trhů (nákladní automobilové dopravy, letecké a železniční dopravy), otevření telekomunikačních trhů a trhů v energetice (zemní plyn a elektrická energie). Posléze došlo i na poštovní služby. V roce 1997 byl vnitřní trh obohacen o koordinovanou politiku zaměstnanosti.

Vnitřní trh a Lisabonská smlouva

Hlavní změny obsažené v Lisabonské smlouvě, která vstoupila v platnost v roce 2009, se netýkají ekonomické integrace, ale institucí EU (včetně nově zřizovaných), jejich funkcí (rozšíření pravomoci Evropského parlamentu), nového způsobu hlasování v Radě (dvojitá většina, nahrazení práva veta zhruba v 50 oblastech), vtažení národních parlamentů do jednání o nových legislativních návrzích. Přestože kapitoly a články týkající se evropské ekonomické integrace zabírají podstatnou část textu, jsou změny v nich obsažené minimální. To platí i pro články týkající se vnitřního trhu a doprovodných politik, v nichž se vesměs přebírá znění z předchozích smluv.
Závažnou inovací Lisabonské smlouvy, která však má širší význam, je zpřesněné rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. Pravomoci rozděluje Lisabonská smlouva do tří úrovní : na pravomoci výlučné, sdílené a takové, které zahrnují činnosti, jimiž Unie pouze podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je nahrazovala.

Výlučná pravomoc znamená, že v určité oblasti je Unií svěřena výlučná působnost přijímat závazné právní akty, takže členské státy tak mohou činit pouze tehdy, jsou-li zmocněny Unií nebo provádějí-li akty přijaté Unií. Lisabonská smlouva vyjmenovává celkem pět sfér s výlučnou pravomocí Unie: celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské země, jejichž měnou je euro, společná obchodní politika a zachování biologických mořských druhů v rámci společné rybářské politiky. Pomineme-li poslední případ, zjistíme, že čtyři z těchto výlučných pravomocí se týkají vnitřního trhu: celní unii a společnou obchodní politiku spojuje to, že obsahují společný celní sazebník sjednocující shodné podmínky pro vstup subjektů z třetích zemí na vnitřní trh EU. Bez společných pravidel hospodářské soutěže a bez pravidel společné měnové politiky nemůže vnitřní trh fungovat.

Pravomoci sdílené znamenají, že v určitých přesně vyjmenovaných oblastech mají jak Unie, tak i členské státy pravomoc přijímat závazné právní akty. Výčet zahrnuje tyto oblasti: vnitřní trh, sociální politika (v oblastech vymezených smlouvou), hospodářská, sociální a územní soudržnost, životní prostředí, ochrana spotřebitele, oblast výzkumu a technologického rozvoje a dále také zemědělství a rybolov, dopravu, transevropské sítě, energetiku, prostor svobody, bezpečnosti a práva, veřejné zdraví, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc.

Členské státy v tomto případě vykonávají svou působnost v rozsahu, v jakém ji nevykonala Unie nebo se rozhodla přestat ji vykonávat. Jak je patrné, záležitosti vnitřního trhu a doprovodných politik mají v tomto výčtu velkou váhu.

Do oblastí, v nichž Unie svou pravomocí a činností podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by je přitom nahrazovala, Lisabonská smlouva započítává: ochranu a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kulturu, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport, civilní ochranu a správní spolupráci. Jde vesměs o činnosti, jimiž se program vnitřního trhu zabývá jen okrajově.

Pokud jde o články týkající se základních svobod vnitřního trhu (o páté svobodě se nehovoří), Lisabonská smlouva přebírá dřívější znění, prakticky beze změn. Zásadně zavádí používání termínu „vnitřní trh“ místo často používaných pojmů „společný trh“ a „jednotný trh“. Změny lze nalézt spíše u doprovodných politik. Tak například v kapitole o sociální politice se zdůrazňuje koordinace, nikoli harmonizace činností, kapitola o životním prostředí spojuje ekologii s klimatickými změnami, nově byla zařazena kapitola o energetice, o evropském výzkumném prostoru, o vesmíru. Zmínit se musíme o tom, že mezi cíli Unie není uvedeno vytváření systému, aby „na vnitřním trhu nebyla narušována soutěž“ (na zásah z francouzské strany), což však bylo vyváženo zvláštním protokolem o vnitřním trhu a hospodářské soutěži.

Vnitřní trh po roce 2010

Na Lisabonskou strategii navázal pro desetiletí 2010-2020 nový ekonomický program Evropa 2020 neboli Digitální agenda pro Evropu. Jednalo se o strategii navrženou v březnu Evropskou komisí v březnu roku 2010 pro rozvoj ekonomiky Evropské unie zaměřený na „inteligentní, udržitelný růst podporující začlenění“ s větší koordinací národních a evropské politiky.

Na cíle Lisabonské strategie navazovala Strategie Evropa 2020 zejména v oblastech zvýšení ekonomického růstu, vyšší míry zaměstnanosti či rozvoje v oblastech vzdělání a inovací v EU. Současně však reflektovala dopady tzv. Velké recese, celosvětového ekonomického poklesu, ke kterému došlo po roce 2007.

Cílem Strategie Evropa 2020 bylo také zajištění udržitelného hospodářského růstu a podpory sociálního i územního začleňování v členských státech EU. Strategie vytyčila 5 hlavních evropských cílů, schválených Evropskou radou 17. června 2010:

• Úsilí o dosažení 75% zaměstnanosti žen a mužů ve věku od 20 do 64 let, mimo jiné i prostřednictvím vyšší účasti mladých lidí, starších pracovníků a pracovníků s nízkou kvalifikací a zlepšení integrace legálních přistěhovalců.
• Zlepšení podmínek pro výzkum a vývoj, zejména s cílem zajistit, aby veřejné a soukromé investice v tomto odvětví dosáhly v úhrnu 3 % HDP.
• Snížení emisí skleníkových plynů o 20 % oproti úrovním roku 1990 a zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů v konečné spotřebě energie na 20 % a posun ke zvýšení energetické účinnosti o 20 %.
• Zlepšení úrovně vzdělání, zejména snahou snížit míru předčasného ukončování školní docházky pod 10 % a zvýšit podíl osob ve věku 30-34 let s dokončeným terciárním nebo srovnatelným vzděláním na nejméně 40 %.
• Podpora sociálního začlenění, zejména prostřednictvím snižování chudoby, a to snahou snížit počet lidí ohrožených chudobou nebo vyloučením nejméně o 20 milionů.

V období po roce 2020 jsou místo jednoho zastřešujícího dokumentu vytyčeny strategické hospodářské cíle EU především v dokumentech Zelená dohoda pro Evropu a Evropský pilíř sociálních práv (zejména jeho Akční plán).

Zejména ve světle pandemie covidu-19  a ruské invaze na Ukrajinu se klíčovým tématem v oblasti vnitřního trhu stává strategická autonomie, která byla obecně definována jako snížení vnější závislosti ve „strategických“ oblastech.

Potíže se získáváním některých materiálů a komponentů, způsobené nebo zhoršené pandemií covidu-19 a výrazně ovlivňující evropskou ekonomiku, přispěly k tomu, že se strategická autonomie, zejména v průmyslovém odvětví, stala hlavním cílem Evropské unie. Diskuze o nutnosti zvýšení odolnosti evropské ekonomiky pak nabyla na ještě větší intenzitě v souvislosti s hospodářskými sankcemi, o nichž Unie rozhodla v reakci na ruskou agresi na Ukrajině.

Evropská unie se v současnosti svou strategickou autonomii snaží posílit zajištěním dodavatelských řetězců a snížením vnějších závislostí. Strategická autonomie tedy není snahou vytvořit zcela soběstačnou EU či zrušením veškerých předchozích mezinárodních svazků, ale posílením schopnosti Unie nezávisle jednat ve všech oblastech. Evropská rada označila dosažení strategické autonomie při současném zachování otevřené ekonomiky za klíčový cíl Unie.