Vídeňská příchuť turecké kávy


Anna Durnová, Hospodářské noviny, 11. září 2010

Na volbách v rakouské metropoli není až tak zajímavý vítěz. Vídeňští sociální demokraté těžko budou hledat konkurenci. Mnohem větší význam – a to i v celoevropském kontextu, má druhý v řadě: ultrapravicová strana Svobodných (FPÖ), které by úspěch zaručil opětovnou vstupenku do první politické ligy. A v širším měřítku by potvrdil vzestup protiislámských a antiimigrantských nálad v západní Evropě.

Vody současných vídeňských komunálních voleb rozbouřil komiks, Svobodných, ve kterém modrý „H. C. vemlouvavě vyzývá chlapce, aby „jednu střelil Mustafovi, za což bude odměněn. H. C. Strache vystřídal Jörga Haidera v čele strany v roce 2005 a jeho kampaň čím dál více připomíná dávné tažení proti Turkům, na jehož historický kontext ovšem komiks také odkazuje. Spolu s hesly předešlých voleb jako „Evropa v rukou křesťanů a „Domov místo islámu je komiks součástí systematického strašení přistěhovalci tureckého původu, kteří tvoří zhruba kolem pěti procent vídeňského obyvatelstva.

Atmosféra strachu

Turci, podobně jako obyvatelé bývalé Jugoslávie, ve Vídni našli domov jako „gastarbeiteři, kteří přišli v sedmdesátých letech na základě bilaterálních ekonomických dohod. Rakousko tehdy nutně potřebovalo probudit ekonomiku a levná pracovní síla mu přišla velmi vhod. Méně vhod už mu přišla systémová řešení spojená s faktem, že lidé, kteří ve Vídni strávili dvacet let svého života, se nehodlali už vracet domů. Zkrátka a jednoduše proto, že tady byli doma. Spousta Vídeňanů tureckého původu dnes už má rakouské státní občanství, a to nemluvě o druhé generaci tureckých přistěhovalců, kteří kromě občanství přijímají také část vídeňských zvyklostí, aniž by přitom zapomínali na svoji řeč, svůj původ a hodnoty s ním spojené.

Že by Turci znovu oblehli Vídeň? Antiislámská vlna jde napříč Evropou. Na snímku ruské kolo ve vídeňském Prátru. Foto EUROSKOP

Tyto takzvané „paralelní kultury, jak jsou dnes v Evropě někdy nazývány, podněcují atmosféru strachu, protože většinová společnost ony hodnoty buď nezná, nebo je nedokáže zařadit do svého každodenního světa. Palčivost tohoto problému se v současné době ukazuje především ve školství, kdy každý třetí prvňák vídeňské obecné školy nemá němčinu jako svůj rodný jazyk. Kromě tureckých dětí jde také o děti bosenské, chorvatské, maďarské nebo polské. Ve spojení s nedostatkem kvalifikovaného pedagogického personálu se tak z problému vzdělávací politiky lehce stane „problém přistěhovalců.

Nevraživý koktejl vůči této – dnes už nedílné součásti vídeňského obyvatelstva – je pak míchán a protřepáván spolehlivě vždy právě před volbami. A letos první prognózy v předvolebních průzkumech Svobodným slibují dokonce druhé místo za tradičně silnými socialisty.

Strache není v Evropě jediným, kdo nevybíravým způsobem míří na muslimské imigranty. Příkladů z poslední doby je hned několik. Mezi aktuálně souzeným Geertem Wildersem z Nizozemska, bývalým centrálním bankéřem Thilo Sarazinem z Německa a nečekaně úspěšnou stranou Švédští demokraté jsou sice nepominutelné rozdíly ve slovníku a razanci. Ale všichni jmenovaní se značným ohlasem u veřejnosti hájí názor, že muslimská přistěhovalecká komunita je nevzdělaná, sociálně slabá a problémová. A že její životní styl a hodnoty jsou s evropskými často v příkrém rozporu.

Statistiky sice na první pohled tyto teze podporují, na ten druhý ale ukazují, že problémem je spíše neschopnost konkrétních resortů přizpůsobit řešení komunitám různých národností a hodnot.

Musíme je vzdělávat

Antiislámský radikalismus (leckdo používá i tvrdší výraz – extremismus) těchto evropských stran je brán rostoucím počtem voličů jako upřímnost a odvaha problém pojmenovat. Nedostatečné povědomí o různorodosti muslimské kultury a o souvislostech, v nichž imigranti žijí, takový náhled utužují. Nedostatečná vzdělávací politika, která se ve Vídni stala předním volebním tématem a která částečně stojí za oblibou a úspěšností Svobodných, je zářným příkladem neschopnosti najít smysluplné systémové řešení a podpořit dialog „paralelních kultur.

Dokud bude veřejnost nešťastně lomit rukama či si zakrývat oči před zmíněnými nedostatky ve vzdělání a v sociálních otázkách, budou se strany jako Svobodní H. C. Strache těšit podpoře. I signál příští vídeňské radnici by měl být jasný: Pochopte konečně, že imigranti nejsou jen hudebníky na jeden večer či dělníky v dobách krize. Pochopte, že jsou to lidé, které je nutno vzdělávat, a že je tudíž nutné důkladně promyslet účinná systémová řešení. A především jasně řekněte, že bez vzdělávání samotných Rakušanů to nepůjde.

Ti totiž kromě protiislámských spotů a debat o šátcích často o těchto lidech vlastně moc nevědí. Paradoxně ani to, že nejslavnější vídeňský nápoj káva je odměnou onoho tureckého tažení na Vídeň.

Autor: Anna Durnová

Sdílet tento příspěvek