Martin Ehl, Hospodářské noviny, 14. července 2010
Když paní Henryka vypráví o svém dětství, tak by slabším náturám mohly vstávat vlasy hrůzou na hlavě. O tom, jak během války otec vykopal úkryt-zemljanku pod velkým keřem angreštu na zahradě, jak jen se štěstím přežili přepadení bandy složené z uprchlíků všech armád, které se středním Polskem během druhé světové války přehnaly. „Dali jsme jim všechno a stáli u zdi, ani nedutali, jinak by nás zabili,“ vypráví ve svém zrenovovaném domečku ve vesnici Husynna.
Kdysi to tady bylo zhruba uprostřed Polska, ale teď kousek za domem teče pohraniční řeka Bug a rodná ves paní Henryky o pár desítek kilometrů dál už je na Ukrajině. Nucená výměna obyvatel po konci druhé světové války se odehrála i tady.
Když paní Henryka dnes jede na „nákupy, jimiž si přivydělává k důchodu, do nejbližšího ukrajinského městečka Volodymir Volinskij, tak ukazuje, kde u tohoto města byla kdysi největší škola pro polské poddůstojníky, nebo kde je místo poprav místních Židů.
Bývalé polské území, které si podruhé světové válce přisvojil Sovětský svaz, dnes od Polska odděluje schengenská hranice, jejíž překročení po mostě přes Bug trvá i několik hodin. I chování celníků a policistů na přechodu – komisně sovětští Ukrajinci, přísně přátelští Poláci – jako by ilustrovalo novou hranici civilizací, která tady na Bugu vzniká i proti vůli lidí, jako je paní Henryka, která má k rodišti citový vztah a k hranici vztah ryze praktický, protože je jedním z tisíců místních, kteří si přivydělávají tím, že přes hranici vozí levnější zboží, jako jsou cigarety nebo vodka z Ukrajiny do Polska.
Tvoří se na Bugu etc. nové Limes Romanum? Západ se snaží tvářit, že ne – Východ jen občas, jako třeba na tradiční přehlídce u příležitosti výročí vítězství nad nacismem, kam byly letos Kremlem poprvé přizvány i bývalé spojenecké jednotky z Británie, USA a Francie. Na snímku po dlažbě Rudého náměstí 9. května 2010 pochodují vojáci 2. pluku welšské gardy. Foto AP
„Ano, vytvořila se tady přirozená hranice mezi dvěma světy, mezi dvěma civilizacemi, říká Lukasz Jasina, vnuk paní Henryky a známý místní historik a politolog. I on při výletu na Ukrajinu ukazuje důležitá místa z dávné polské historie, neopomene připomenout, které bývalé katolické kostely jsou předělané na ortodoxní. I on má v hlavně mentální hranici, která historicky dělila Poláky a Ukrajince, kteří tu po staletí žili spolu s třetí národností, Židy. Ty holocaust ze zdejší národnostní mapy vymazal úplně.
Historie tady na Bugu hodně připomíná Balkán. Vraždění, vyhánění, výměna obyvatelstva, naprosto odlišné výklady historie. A teď se zdá, že schengenská hranice tady vytvořila naprosto novou situaci, výhodnější samozřejmě pro Poláky, protože sem například masivně plynou peníze z fondů Evropské unie.
Češi si to asi neuvědomují, ale tím, že nemáme kromě letišť vnější schengenskou hranici, nám propast mezi unií a postsovětským prostorem nepřijde tak hluboká. Ale ona existuje, je čím dál hlubší a připomíná třeba právě řeku Bug, hlubokou, nezregulovanou, s mnoha zrádnými víry, tůněmi, bažinami a slepými rameny.
Autor: Martin Ehl
