Konec devadesátých let a vstup do nového tisíciletí postavily Evropskou unii před mnoho nových výzev. Byly odrazem toho, že ve světě probíhají intenzívní globalizační procesy urychlené pokrokem informačních technologií a jejich všestrannou aplikací. Nové podmínky přesouvají těžiště hospodářské politiky do jiných sfér : vyžadují jinou kvalifikaci pracovníků, která musí být upravována po celý život, zásadně se zvyšují požadavky na úroveň znalostí, vyžaduje se široký prostor pro inovační činnost podniků. Tomu se musí přizpůsobit nejen ekonomické prostředí, ale také systém vzdělávání a systém sociálního zabezpečení.

Evropská unie se mohla na konci 90.let pochlubit řadou pozitivních výsledků. Měla za sebou poměrně dlouhé období růstu s nízkou inflací, vyrovnanými veřejnými rozpočty a vyrovnanou platební bilancí, s „dokončeným“ vnitřním trhem. Zvládla úspěšně přechod ke společné měně. Bylo odstraněno politické rozdělení Evropy a o členství v EU se hlásila řada nových uchazečů ze střední a východní Evropy. Na druhé straně byla také „pasíva“: Evropa nebyla s to odstranit obrovskou nezaměstnanost (15 mil.osob bez práce), vnitřní trh měl mnoho slabin v obchodě se službami mezi členskými státy, kritická byla situace ve výzkumu s nízkým objemem výdajů na výzkum a slabou inovační činností. To všechno oslabovalo ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost Unie vůči hlavním obchodním rivalům, USA a Japonsku. Hrozilo nebezpečí, pokud EU včas a razantně nebude reagovat na tyto trendy, že se její konkurenční schopnost ve světě dále zhorší a že bude oslabena také její globální pozice.

Hlavní příčiny chabého ekonomického výkonu byly přitom dosti přesně identifikovány :

• V Evropě je málo lidí vtaženo do pracovního procesu: míra zaměstnanosti vUSA je vyšší než vEU (81,7 % proti 63,4 % vroce 1999). Také zaměstnanost žen je vEvropě nižší,
• Evropa má problém svývojem produktivity práce: od poloviny 90.let jsou americké přírůstky vyšší, což souvisí spomalým zaváděním nových technologií vEvropě, malým objemem výdajů na výzkum, slabou inovační aktivitou a překážkami vpodnikání. Nová znalostní ekonomika se zatím vEvropě nestala tahounem ekonomického růstu,
• Evropa méně pracuje: v roce 2002 se vUSA vprůměru ročně odpracovalo 1815 hodin, kdežto například vHolandsku jen 1340 hodin.

Evropská rada zasedající na jaře 2000 z toho vyvodila závěr, že je nutná „radikální transformace evropské ekonomiky“. Evropa potřebuje obnovit vysokou ekonomickou dynamiku, vysokou konkurenceschopnost opřenou o znalosti. Schválená lisabonská strategie (2000) měla mít tři pilíře: ekonomický, sociální a ekologický (po roce 2001).

Byly navržen tyto směry nápravy:

1. Zvýšit přírůstky zaměstnanostitak, aby k roku 2010 dosáhla míra zaměstnanosti v EU v průměru 70 %,
2. Vytvořit znalostní ekonomikua znalostní společnost všeobecným přístupem k internetu (ve veřejné správě, školách a v podnikání), zvýšením výdajů na výzkum a vývoj (cíl:3 % do roku 2010) a podporou inovací,
3. Provádět ekonomické reformy: vytvořit plně funkční vnitřní trh, liberalizovat síťová odvětví (energetiku, telekomunikace, dopravu a pošty), odstranit překážky podnikání, zlepšit soutěžní prostředí a přesměrovat státní podpory,
4. Modernizovat evropský sociální modelzejména zpružněním trhu práce, reformou penzijního a zdravotního systému,
5. Pečovat o kvalitu života a udržitelný rozvoj: týká se nakládání spřírodními zdroji, emise skleníkových plynů, udržitelné dopravy.

Původní záměr lisabonské strategie můžeme shrnout takto : zvýšit ekonomický růst a dosáhnout vyšší míry zaměstnanosti, a to prostřednictvím znalostí a jejich aplikace ( vědy, vzdělání, inovací a ekonomických reforem, aniž by byly ohroženy sociální soudržnost a dosažená úroveň ekologických standardů.

Realizace nové strategie se měla obejít bez vytváření nových institucí. Evropská rada měla každoročně na svém jarnim zasedání zhodnotit průběh strategie, přičemž měla být posílena iniciativní úloha Komise. Pro sledování a hodnocení strategie měla být každoročně vypracována zpráva (Scoreboard) a vedle toho zpráva o konkurenčním postavení EU ve světě.

Na konci roku 2004 předložila skupina odborníků pověřená Komisí hodnotící zprávu za prvních pět let strategie (Wim Kokova zpráva). Byla velmi kritická a hovořila o „promarněných šancích“a „zklamání nad vývojem evropské ekonomiky“. Konstatovala, že se sice podařilo zvýšit počet nových pracovních míst, ale cíl do roku 2010 je pro EU jako celek nesplnitelný. Postup ke znalostní ekonomice byl ohrožen tím, že podíl výdajů na výzkum a vývoj v HDP stagnoval a také postup v ekonomických reformách byl pomalý. Příčiny neúspěchu nové strategie byly sice nalezeny ve zhoršených podmínkách světové ekonomiky, ve vytyčení mnoha cílů, které si často protiřečily, hlavně však v tom, že většina členských zemí nevzala strategii za svou a že ji podporovala ji pouze verbálně. Přesto Wim Kokova zpráva označila lisabonskou strategii za správnou odpověď na výzvy, jimž EU musí čelit s tím, že její naléhavost je v roce 2004 větší než byla v roce 2000. Obchodním rivalem už nejsou jenom USA, ale také Čína a Indie. Navrhla, aby se EU poučila z nedostatků a nastartovala lisabonskou strategii znova.

Nový start lisabonské strategie byl spojen s nástupem nové Komise v čele s J. Barossem v roce 2005, jež se pokusila odstranit nedostatky původní strategie. Bylo provedeno jednoznačné vymezení priorit: strategie dostala pouze dva cíle: dosáhnout vyššího a trvalého růstu a vytvářet více pracovních míst a také lepší pracovní místa. To je klíčem pro splnění záměrů také v sociální a ekologické oblasti. Vlády členských zemí dostaly nový úkol : zpracovat a každoročně předkládat Národní program pro růst a zaměstnanost, do čehož mají být vtaženy také národní parlamenty.

Přes slabé výsledky, kterých bylo v období do roku 2010 dosaženo, žádná evropská instituce, žádná vláda členské země, žádná organizace evropských sociálních partnerů nezpochybnila záměr lisabonské strategie, která dosti přesně identifikovala slabiny evropské ekonomiky. Diskuse se soustředila na to, proč se lisabonské strategii nedařilo na novou strategii, která by oživila evropskou ekonomiku v situaci, která je tíživější a složitější, než byla v roce 2000.