Stanovisko vlády k Lisabonu bude v Brně hájit Füle

Část I. podle názoru vlády postrádá ústavněprávně relevantní argumentaci a navozuje dojem, že se navrhovatelé pouze snaží přesvědčit Ústavní soud o svých právně-politických úsudcích. Pokud jde o přezkum smluv, jež jsou Lisabonskou smlouvou měněny, došla vláda k názoru, že ústavní přezkum starších, a v současnosti již platných zakládajících smluv, je formálně nepřípustný, a jako celek lze tedy přezkumu podrobit pouze ustanovení zakotvená v Lisabonské smlouvě nově. Vláda je přesvědčena, že ve smyslu argumentace první části návrhu je Lisabonská smlouva s českým ústavním pořádkem v souladu a není ani v rozporu se základní charakteristikou České republiky jako svrchovaného a demokratického právního státu.

Druhá část se týká souladu některých konkrétních ustanovení Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem. Navrhovatelé poukazují zejména na jejich přílišnou obecnost a nedostatečnou srozumitelnost. Vláda tento názor nesdílí. Slovní spojení použitá v textu Lisabonské smlouvy se řadí do kategorie tzv. „neurčitých právních pojmů a běžně se užívají i v jiných mezinárodních smlouvách. Ani v případě druhé části podání vláda neshledává nesoulad mezi napadenými ustanoveními Lisabonské smlouvy a ústavním pořádkem ČR.

Třetí část podání pak zpochybňuje konkrétní ustanovení týkající se azylové a imigrační politiky. Dále si skupina senátorů v této části vyhrazuje právo doplnit návrh na posouzení o případné další ustanovení. Vláda je toho názoru, že Ústavní soud by měl zvážit, zda navrhovatele v tomto smyslu neomezuje zásada koncentrace a zdůrazňuje, že i z hlediska práv účastníků není žádoucí, aby řízení bylo možné neustále protahovat předkládáním dalších a dalších doplnění. K samotnému návrhu pak konstatuje, že navrhovatelé opomíjejí systematický a komplexní výklad napadených ustanovení, a to včetně těch pasáží smluv, které jejich argumentaci vyvracejí. Z výše uvedených důvodů se vláda přiklání k názoru, že tvrzení navrhovatelů jsou v této části zjevně neopodstatněná.

Ve čtvrté a poslední části návrhu pak senátoři žádají Ústavní soud, aby konstatoval, že tzv. „irské záruky schválené hlavami států a vlád na červnové Evropské radě jsou mezinárodní smlouvou podle čl. 10a Ústavy ČR a jako takové vyžadují souhlas obou komor Parlamentu ČR. Vláda uvádí, že k takovému projednání není Ústavní soud věcně příslušný. Není možné, aby Ústavní soud autoritativně konstatoval pravdivost či nepravdivost tvrzení navrhovatelů. Soud v rámci daného řízení může pouze přezkoumávat soulad mezinárodních smluv s ústavním pořádkem ČR. Již podle dřívějšího vyjádření vlády jsou navíc tzv. „irské záruky smlouvou vládního charakteru, která má pouze interpretativní význam a na Lisabonské smlouvě, jak sama uvádí, naprosto nic nemění.