15.02.2009
čtk
Před rokem, 17. února 2008, vyhlásil kosovský parlament nezávislost této provincie na Srbsku. Území na rozhraní Srbska a Albánie se tak stalo zatím nemladším státem na mapě Evropy. Jednostranně vyhlášenou Republiku Kosovo dosud uznalo 54 zemí, řada dalších to však odmítá.
Proti uznání nového, převážně etnickými Albánci obývaného státu, se staví zejména Srbsko, které akt kosovských zákonodárců označilo za ilegální a začalo se proti němu bránit. Ve svém diplomatickém tažení už zaznamenalo i dílčí úspěch; loni na podzim Valné shromáždění OSN schválilo plán Bělěhradu požádat o právní posouzení situace Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Srbsko není ve svém odporu k uznání Republiky Kosovo samo. Podobný názor zastává například i jeho tradiční spojenec Rusko, které varovalo před možným dominovým efektem.
Pro Bělehrad je ztráta teritoria o rozloze Středočeského kraje citlivá mimo jiné proto, že se zde odehrál jeden z klíčových momentů srbské historie a národní mytologie. Bitva s Turky na Kosově poli v červnu 1389 znamenala pro Srbsko pád do područí Osmanské říše, z něhož se definitivně vymanilo až v 19. století.
Neochotu podřídit se rozhodnutím orgánů nového státu od počátku vyjadřuje také srbská menšina v Kosovu, která si zřídila vlastní parlament v Nové Mitrovici na severu země. Právě toto město se stalo symbolem rozkolu mezi oběma etniky. Most přes řeku Ibar, která Mitrovici rozděluje na albánskou a srbskou část, se stal dějištěm řady násilných střetů.
I přes zmíněné problémy se Kosovo snaží vystupovat jako plnohodnotný stát. V polovině loňského června vstoupila v platnost kosovská ústava a Priština začala vydávat i vlastní pasy. Přítomnost civilní mise OSN, jejíž pravomoci od loňského prosince postupně přebírá obdobná iniciativa Evropské unie s názvem EULEX, však svědčí o tom, že se status Kosova stále vymyká běžný standardům.
Vyhlášením samostatnosti Kosova loni v únoru vyvrcholilo několik století trvající a nezřídka konfliktní soužití Albánců a Srbů na tomto území. Kořeny současných událostí přitom sahají do osmdesátých let minulého století, kdy bylo Kosovo autonomní oblastí socialistické Jugoslávie. Po vlně stávek a demonstrací však byla v roce 1989 jeho poměrně široká autonomie omezena a posléze zrušena. Kosovští Albánci na to zareagovali v roce 1991 vyhlášením Kosovské republiky, kterou ale Srbsko odmítlo uznat.
Marná snaha zástupců Prištiny přimět světové politiky k řešení otázky statusu Kosova vedla k postupné radikalizaci nálad v zemi. V polovině devadesátých let pak na scénu vstoupila uzbrojená Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která provedla řadu útoků na srbské cíle v oblasti.
Napjatá situace v Kosovu přerostla na podzim 1997 v otevřený střet mezi příslušníky UÇK a srbskými silami. I přes opakovanou snahu mezinárodního společenství o mírové řešení sporu pokračovaly boje s různou intenzitou až do 10. června 1999. Tehdy se po bezmála 80 dnech bombardování letouny NATO začaly srbské jednotky stahovat z Kosova.
Po skončení bojů sice Kosovo formálně zůstalo součástí Srbska, ale fakticky se stalo mezinárodním protektorátem pod kontrolou vojenské mise KFOR a Prozatímní civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK). Následný pokus zmocněnce generálního tajemníka OSN Marttiho Ahtisaariho o diplomatické řešení statusu Kosova skončil ve slepé uličce. V únoru 2008 pak vzali kosovští politici řešení do vlastních rukou a vyhlásili samostatnost.
Nezávislost někdejší srbské provincie dosud uznalo 54 států. Vedle USA, Francie či Německa k nim patří i Česká republika. O navázání diplomatických styků s Kosovem rozhodla vláda i přes odpor opozice koncem loňského května.
Autor: Euroskop
