05.02.2009
čtk
Zeptejte se náhodně vybraných Britů, Dánů, Lotyšů a Italů, kdo je americkým prezidentem, a uslyšíte sborové „Obama“. Zeptejte se jich, kdo stojí v čele Evropské unie a příliš u nich nepochodíte. Když většině lidí řeknete, že to je Václav Klaus, pravděpodobně se zeptají: Kdo? píše v komentáři na svých internetových stránkách agentura Bloomberg.
Evropané z takové neznalosti mohou obviňovat jen sami sebe, když se vezme v úvahu skutečnost, že předsednictví Evropské unie se mění každých šest měsíců.
Nyní, když se tato Evropa ocitla v několika na sebe navazujících krizích, včetně nejhoršího ekonomického útlumu za několik posledních desetiletích, se na řadu dostala Česká republika, země s 10 miliony obyvatel a pověstí odbojného člena EU, a o to méně s reputací vůdce. Vedení Čechů – nebo naopak jejich neschopnost vést – by měly potvrdit argument, že EU potřebuje trvalé předsednictví, které by jí dalo takový vliv, jaký si zaslouží a potřebuje.
Současný systém rotujícího předsednictví byl původně vymyšlen proto, aby se každému členovi EU dostalo šance dostat se na výsluní, a fungovalo to dobře, když společenství mělo jen šest členů. Ale nyní se 27 členy je to tak trochu riskantní podnik, když to jsou natolik rozdílné země jako třeba Německo s 82 miliony obyvatel a HDP ve výši 3,3 bilionu dolarů a Malta s 403.000 obyvateli a HDP 7,5 miliardy dolarů.
Česká republika by nebyla jasnou volbou, aby vedla EU, ani v těch nejlepších časech. Češi neratifikovali smlouvu, která má přeorganizovat instituce EU, ani nepřijala euro, společnou měnu, již nyní sdílí 16 členů sedmadvacítky, od 1. ledna včetně Slovenska, souseda ČR a jejího bývalého partnera.
Rozpolcený vztah Čechů k EU se nápadně liší od Francouzů, kteří se v červenci 2008 evropských povinností ujali s neskrývanou radostí. Prezident Nicolas Sarkozy předsednické funkci přidal novou váhu a cestoval po světě, tu vyjednával o příměří, tam zase o uspořádání celosvětového ekonomického summitu. Eiffelova věž se každý večer během francouzského předsednictví, které skončilo 31. prosince, rozzářila modrou, což je barva EU.
Evropa si určitě dokáže poradit lépe než český prezident Václav Klaus, nevrlý euroskeptik, který se zřejmě upjal na to, že bude věci držet při zemi – a dokonce odmítl, aby nad Pražským hradem zavlála vlajka EU.
Malé země si vedou lépe, když EU zažívá nudné časy, a ne krizi světových rozměrů. Není vinou českého předsednictví, že na ně spadla válka na Blízkém východě a rusko-ukrajinský spor o plyn. V obou případech se premiér Mirek Topolánek vrhnul do řešení problémů, ale obě záležitosti byly předány evropským mocnostem. Ruský premiér sice Topolánka během jeho cesty do Moskvy symbolicky poplácal po zádech, ale větší pozornost věnoval opakovaným telefonátům s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Velcí kluci nikdy nedovolí, aby Topolánek o čemkoliv rozhodl, poznamenává ekonom Dušan Tříska, kterému stejně jako Klausovi dělá starosti demokratický deficit institucí EU.
Francouzské přezírání České republiky začalo ještě před předáním předsednictví. Z české ambasády v Paříži se loni v říjnu prosáklo, že Sarkozy nabídl Topolánkovi dohodu: Francie by předsedala Unii pro Středomoří a Čechům by nechala volnou ruku ohledně východní Evropy. Česko, bývalý satelit Sovětského svazu, téměř šanci ujmout se předsednictví EU nedostalo. Podle navrhované lisabonské smlouvy má střídající se předsednictví skončit a nahradit ho stálý předseda Evropské rady, kterého by představitelé členských zemí volili na nejdéle dvě dvouapůlletá období.
Lisabonská smlouva – další pokus upevnit politickou infrastrukturu EU, by už nyní platila, kdyby ji všech 27 členských států bývalo bylo loni schválilo. Ale Irové ji zamítli a Češi její ratifikaci odložili, a tak systém rotujícího předsednictví bude platit nejméně po zbytek letošního roku.
Ale z druhé strany nynější ekonomická krize zaměstnává mysl lidí v Irsku i v Česku, čímž roste pravděpodobnost, že lisabonská smlouva a s ní i post stálého předsedy bude nakonec schválena, možná dokonce ještě letos.
Autor: Euroskop
