13.11.2007
HN.IHNED.CZ
Rusko se ve své energetické politice vůbec netají s tím, že ropa a zemní plyn pro něj nejsou pouhé zboží, ale měly by mu posloužit také k prosazování zahraničněpolitických zájmů, uvádí v exkluzivním rozhovoru pro HN Michajlo Gončar, ředitel kyjevského výzkumného ústavu NOMOS.
„Čím je energie dražší, tím méně je pouhým zbožím a tím spíš ji lze nasadit i jako politickou zbraň,“ dodává expert, který se minulý týden v Praze zúčastnil druhého Energetického fóra. Uspořádaly ho sdružení ANO pro Evropu a varšavský Východní ústav.
HN: Jaké vyhlídky vlastně má energeticky hladová Evropa?
Původní západoevropská patnáctka má dostatečně diverzifikované zdroje dodávek i poměrně liberalizovaný vnitřní trh, hlavně pokud jde o ropu. Nové země EU jsou na tom mnohem hůř. Jejich ekonomiky silně závisejí na jediném zdroji – Rusku. My na Ukrajině jsme na tom stejně.
Pokud jde o vyhlídky, musíme se smířit s tím, že v dohledné budoucnosti – asi do roku 2020 – se závislost nových členů EU a celé unie na ruských dodávkách ropy a plynu nezmenší. Právě naopak, bude stoupat, což ve svých prognózách přiznává i Evropská komise.
HN: Existují nějaké nové signály, potvrzující, že Moskva skutečně hodlá použít ropu či zemní plyn jako politický nástroj?
Stačí si prolistovat ruskou energetickou koncepci do roku 2020. Je v ní jasně řečeno, že Rusko musí využívat své energetické zdroje k tomu, aby posílilo svůj vliv ve světě a snáze tak dosahovalo svých politických cílů.
Moskva nyní svoji koncepci přepracovává. Prodlužuje její časový horizont do roku 2030. Ale hlavně – politický prvek z ní nejen nezmizel, ale právě naopak – tlačí se do popředí.
V návrhu nové koncepce se mj. zdůrazňuje, že Rusko musí efektivně využívat energetický potenciál k prosazení svých geopolitických a hospodářských zájmů nejen v Evropě, ale také v Asii.
Moskva dále tvrdí, že je schopna posilovat svůj vliv na ostatní „zdrojová centra“ propojená s Ruskem – hlavně v postsovětské Střední Asii. To jsou věci, které nás nemohou ponechat v klidu.
HN: Na pražské konferenci ale zazněly i výzvy, aby se Rusko nedémonizovalo a nevytvářel se obraz „zlého medvěda“.
Takový obraz nikdo nevytváří. Stačí si ale přečíst oficiální ruské materiály a člověk musí dospět k závěru, že situace v tomto ohledu není právě povzbudivá. Mám pocit, že se kremelským stratégům z přílivu petrodolarů a gasodolarů zatočila hlava, a proto vidí v ropě a plynu nejenom zboží, ale také zbraň.
HN: Rusové však v Praze tvrdili, že je na ně spolehnutí…
To je sporné už s ohledem na předchozí zkušenosti. Pro mě osobně představuje důležitý mezník první leden 2003, kdy Moskva zastavila tranzit ruské ropy přes lotyšský přístav Ventspils. Hned poté ruská média vyrukovala s tvrzením, že Lotyšsko provádí diskriminační politiku vůči ruskojazyčné menšině.
Vezměme si konflikt na přelomu roku 2005 – 2006, kdy se zastavily dodávky ruského plynu proudícího přes Ukrajinu dále na západ.
Všechno to tehdy vyprovokoval Gazprom. Byla tuhá zima a v Rusku výrazně stoupl domácí odběr plynu, kterého se pak nedostávalo pro export. Rusové ale nemohli přiznat, že nejsou schopni plnit vývozní kontrakty, a tak vyrukovali s tvrzením, že Ukrajina jim z exportního plynovodu nelegálně odčerpává plyn.
HN: Nakolik je reálné, aby vznikl kartel zemí těžících plyn – tzv. GASPEC?
Moskva o založení tohoto kartelu nyní nejeví zájem hlavně proto, že se může změnit situace v ruském plynárenství. Rusové totiž dospěli k názoru, že je účelnější a také levnější převzít kontrolu nad zdroji plynu v Turkmenistánu či Uzbekistánu, a zvýšit tam těžbu, než investovat někde na Sibiři nebo za polárním kruhem.
Rusko začalo aktivně spolupracovat s Alžírskem a s jeho pomocí chce dostat svůj plyn nejen na Pyrenejský poloostrov, ale dále do Francie.
Pak je zde plánované přepravní potrubí po dně Baltského moře (Severní proud), jež by posloužilo k expanzi nejenom do Německa, ale také do Británie, které už léta padá těžba paliva v Severním moři.
Potrubí na mořském dně není jenom technologicky složitá záležitost, je také velice nákladná. Kromě toho, i když by se takový plynovod postavil, není nikde zaručeno, že bude úspěšný jeho provoz.
I střízlivě uvažující ruští experti říkají, že nahradit přepravní potrubí vedoucí přes Ukrajinu dále do zemí EU není z technického hlediska možné a z hlediska finančního prostě škodlivé. Nové trasy, ať už severní nebo jižní přes Turecko, by přišly minimálně na 130 miliard dolarů.
HN: Některé členské země EU, konkrétně Německo či Rakousko, se snaží provádět samostatnou energetickou politiku vůči Rusku…
Tak se chovají nejvyšší politické kruhy nejenom v Německu, ale také v Itálii a v mnohem větší míře v Řecku.
Tvrdím, že je to výsledek práce ruské energetické lobby mezi vládními úředníky těchto zemí. Netýká se to jenom některých zemí EU, ale v mnohém, bohužel, je to znát i v Bruselu. Tam je patrné velice široké spektrum názorů na spolupráci s Ruskem a na jeho energetickou politiku. Sám se někdy divím, jak málo se liší názory některých bruselských byrokratů od toho, co říkají Rusové.
HN: Ruská plynárenská lobby má tedy své lidi i v Bruselu?
Myslím, že ano. Jistě chápete, že společnost s tržní kapitalizací kolem 280 miliard dolarů si může dovolit ledacos. Není jistě náhodné, že Gazprom si letos najal celou skupinu renomovaných PR agentur, které vytvořily konsorcium. To by mělo za 13 – 15 milionů dolarů vylepšit image Gazpromu jako spolehlivého dodavatele.
Rusko a samotný Gazprom tedy používá jak „konvenční“ metody, jako je podpora public relations, tak i metody „nekonvenční“, které si můžeme jenom domýšlet. Jejich výsledkem je třeba to, že bývalý spolkový kancléř se dostal na vrcholový manažerský post v konsorciu, které má stavět plynovod Severní proud.
Autor: Václav Lavička
