09.11.2006
Arménský obchodník Tigran Odian bydlí na istanbulském předměstí v obytném bloku, který se na první pohled nijak neliší od okolní zástavby. Jen zde žije několik křesťanských rodin…
„Neviditelné“ menšiny zájem Bruselu netěší
/Od našeho zvláštního zpravodaje/
Arménský obchodník Tigran Odian bydlí na istanbulském předměstí v obytném bloku, který se na první pohled nijak neliší od okolní zástavby. Jen zde žije několik křesťanských rodin.
Stěny proto občas někdo pomaluje hanlivými nápisy. Jindy rozbije okno.
„Už jsme si nějak zvykli žít v neustálých obavách,“ říká Odian a upíjí z šálku silný čaj. „Někdy si raději vymýšlím, když se mě někdo zeptá, odkud pochází má rodina.“
Včera se mohli cítit Arméni či příslušníci jiných menšin povzbuzeni.
Brusel zmiňuje dodržování práv národnostních a náboženských menšin jako důležitou oblast, kde by měla Ankara pokročit. Turečtí poslanci debatují o zákonu, který má ulehčit postavení menšin, podle Bruselu ale nedostatečně.
Obavy z nacionalistů
Lidé, jako je Odian, cítí spíše obavy. Nátlak Evropské unie povede k nárůstu nacionalismu – a to býval pro menšiny v Turecku vždy signál, aby se stáhly do ústraní, vykládají.
„Zažil jsem mnohokrát obtěžování či fyzický útok na ulici. Postupně jsem se naučil žít nenápadně, neupozorňovat na sebe,“ vysvětluje Odian.
Dnes žije v Turecku podle odhadů mezi 60 až 70 tisíci Arménů, zlomek původního počtu. V letech 1915 až 1923 byla většina arménských obyvatel Anatolie vyhnána či pozabíjena. Historici hovoří o genocidě, počet obětí odhadují na 1,5 miliónu.
Turci to odmítají, mluví o občanské válce. Obětí bylo podle jejich názoru mezi 250 až 500 tisíci.
„Obě strany se snaží více prosadit svou verzi než dobrat se skutečné pravdy,“ míní Selim Deringil, profesor Bosporské univerzity v Istanbulu, který se zabývá pozdně osmanskými dějinami.
Nedávno na masové vraždění Arménů upozornili francouzští zákonodárci, kteří odhlasovali zákon o trestnosti popírání arménské genocidy. Ani tehdy neměli istanbulští Arméni velkou radost.
Měli obavy, že vyostření vztahů Turecka s Francií, kde žije největší evropská komunita Arménů, jen vyostří situaci. Zažili to už v 70. letech minulého století, když Arméni žijící v diaspoře začali útočit na turecké diplomaty. Menšina žijící v Turecku to tvrdě pocítila.
Stejně se vyostřilo národnostní napětí v průběhu války mezi Arménií a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Pro Turky je totiž Ázerbájdžán pokrevním bratrancem a branou do turkojazyčné Střední Asie.
Arméni se tedy snažili raději působit nenápadně. Chránili křehký smír.
Pozornost se potom v průběhu let soustředila spíše na Kurdy v Turecku, kteří na rozdíl od Arménů či Řeků ani nemají statut národnostní menšiny. Stejně jako nemohli dlouho na veřejnosti mluvit svým jazykem. Arméni měli alespoň svůj týdeník Agos.
Léta relativního klidu se ale museli smířit v zemi s méněcenným postavením. Nemohou například vyučovat některé „citlivé“ předměty na školách, jako je historie či zeměpis.
Východní Vatikán?
Tísnivé pocity mají i jiné východní křesťanské církve. Spolu s posilováním osobních svobod a náboženských práv podle nich sílí i protisměrný pohyb: agresivita a nesnášenlivost.
Mnozí Turci hledí podezíravě zejména na diplomatické snahy patriarchy Bartoloměje. Premiér Tayyip Erdogan nedávno citoval obavy Turků, že patriarchát vytváří struktury po vatikánském vzoru. Ujistil, že sekulární turecký stát nic takového nepřipustí.
Autor: Jiří Sládek
