21.09.2006
Rumunská mládež vnímá, že občané jejich země jsou daleko za Západem. Přesto se do EU těší a mnozí v ní vidí svou budoucnost.
Kdyby záleželo na Oaně Epureové, Rumunsko by do Evropské unie příští rok nejspíš nevstoupilo. Stejně jako ostatní Rumuni, i tato devatenáctiletá studentka bukurešťské univerzity netrpělivě očekává verdikt Evropské komise, která příští týden řekne, zda Rumuni a Bulhaři vstoupí do EU 1. ledna 2007. Na rozdíl od jiných si Oana ale myslí, že její země není na členství v EU připravena.
„Vezměte průměrného Rumuna, naložte ho do vrtulníku a vysaďte uprostřed Paříže, Londýna nebo Berlína. Když se rovnou nezblázní, za pár dní bude zpátky doma. Nedomluví se žádným cizím jazykem, neporadí si s počítačem, nebude mít ani kartu do bankomatu,“ říká Oana v rozlehlém baru na střeše Národního divadla v Bukurešti. „Jestli nás do unie přijmou, bude to nejspíš ostuda.“
Když ale má Oana mluvit sama za sebe, vypadne z ní, že se do unie těší. Dokonce na západě Evropy vidí svou budoucnost.
„Rumunsku bude trvat desetiletí, než dožene Západ. Pokud bych měla zůstat tady, musela bych mít práci někde hodně vysoko,“ říká studentka cílevědomě. „Nejdřív chci získat stipendium v Británii nebo v Rakousku. A to bude v unii snazší. Takže pro mě je dobře, že nás tam vezmou.“
Světlé vyhlídky
Podobné názory je slyšet všude kolem. Bar na střeše Národního divadla, zvaný Mlékárna, je přes léto každý večer úplně plný mladých obyvatel Bukurešti. A všichni vám řeknou, že se rádi stanou občany EU. Proč? Budou moci studovat a pracovat na Západě.
„Rumunsko mám rád, je to můj domov, moje vlast. Ale když vím, že se sem budu moct kdykoliv vrátit, raději budu žít někde jinde v Evropě,“ říká dvaadvacetiletý Remus Brezeanu. Tvrdí, že spousta jeho přátel už Rumunsko opustila před lety.
Mladí Rumuni si ovšem příliš nepřipouštějí, že jim většina zemí stávající pětadvacítky svůj pracovní trh nejspíš hned tak neotevře. Horlivě studují cizí jazyky, protože vědí, že se bez nich neobejdou. Díky své mateřštině se snadno naučí italsky a španělsky, hodně z nich umí francouzsky. I pro ně je ale nejběžnějším dorozumívacím jazykem angličtina.
„Filmy a seriály se tu nedabují. Angličtinu slyším z televize odmala,“ vysvětluje Oana, odkud získala svůj zřetelný americký přízvuk.
Jen pár set metrů od Mlékárny leží Univerzitní náměstí. Nebýt událostí, ke kterým tu došlo před 17 lety, Rumuni by možná nyní do Evropské unie nevstupovali. Večer 21. prosince 1989 tady rumunští vojáci stříleli do lidí, kteří protestovali proti diktatuře Nicolae Ceaušesca.
Děti bez domova
Na okraji náměstí pak lze vidět odvrácenou tvář Bukurešti. Na chodníku v přítmí polehává skupina bezprizorných dětí. Nejstaršímu může být sotva čtrnáct. Každé z nich si rukama tiskne k ústům sáček s lepidlem nebo ředidlem.
„Člověk se ptá, co asi přinese EU těmhle dětem?“ říká bukurešťský novinář a spisovatel Gheorghe Morar. „Radnice z Bukurešti dostala koňské povozy a toulavé psy, ale nedokázala vyřešit to hlavní. Dětem bez domova nikdo nepomáhá. Studenti nahoře v Mlékárně mají perspektivu, ale tyhle děti ne,“ stěžuje si.
Obavy ze ztráty identity
Většina Rumunů si od vstupu do EU slibuje rychlé vylepšení své materiální situace. I mezi nimi se ale objevuje strach ze ztráty národní identity.
„Rumuni snadno přejímají cizí kulturní trendy,“ tvrdí Morar. „Často se tu ukazuje na Maďarsko jako ten nejhorší příklad. Lidé tvrdí, že se Maďaři tolik snažili být jako na Západě, až přišli o všechny tradice. A bojí se, že oni v unii dopadnou stejně.“
Autor: Radek Honzák
