12.09.2006
Polsko nyní prožívá masívní odliv lidí, který je historicky srovnatelný snad jen s nucenou emigrací během válek či historických dělení v 18. a 19. století.
Teresa se nudí v raném odpoledni u pultu obchodu s potravinami a tiskem v ulici vedle centra městečka Dukla na jihovýchodě Polska. Podobně jako další tři obchody v okruhu tří set metrů má otevřeno, i když naděje na zákazníka v ospalém městě je malá. Přesto má však Teresa se svým manželem Piotrem krásný nový dům a silné velké auto. Podobně jako statisíce Poláků si vydělává hlavně v zahraničí. „Manžel pracuje zde v obchodě, já ještě jinde, z toho žijem. Ale na dům a auto bychom jinak neměli,“ říká asi pětatřicetiletá Teresa.
Polsko nyní prožívá masívní odliv lidí, který je historicky srovnatelný snad jen s nucenou emigrací během válek či historických dělení v 18. a 19. století. Podle minulý týden zveřejněných odhadů pracuje v zahraničí více než milión Poláků ze 38 miliónů obyvatel země. A další se chystají.
Odcházejí hlavně mladí
Podle jiného průzkumu, zveřejněného listem Gazeta Wyborcza, se chystá na výjezd každý druhý mladý ve věku 18 až 24 let. Potvrzují to i čerstvé absolventky technické školy agrobyznysu Agniežka a Kasia z vesnice Czeszyn u Sanoku. „Teď končí prázdniny a budem se muset poohlédnout, kde vydělat. Asi pojedeme ven,“ říká Kasia.
Podobně jako Teresa nechtějí zveřejnit své příjmení, práce v zahraničí se stále často shání načerno, i když statisíce Poláků pracují legálně v Británii či Irsku, které v rámci EU otevřely své pracovní trhy. Nedávno byly dokonce v Itálii objeveny „pracovní tábory“, v nichž Poláci a další byli doslova týráni tvrdou prací za nevyhovujících podmínek.
V Podkarpatském vojvodství, kde leží Dukla a v přepočtu na hlavu jednom ze tří nejchudších regionů Evropské unie, je na prvním místě v oblibě pracovních cest Itálie. „My jezdíme na sezónu sbírat jahody a další ovoce do Itálie, to je tady číslo jedna. Pak až Anglie, Německo, Irsko, Skotsko,“ vypočítává Teresa, jejíž bratři pracují už léta v Německu a Rakousku. „Najít tady rodinu, kde nikdo není venku, se snad ani nedá.“
Chudoba je cítit, domy v centru Dukly potřebují nutně opravit a obchody mají jen nejnutnější sortiment. Jediným větším zaměstnavatelem je dřevařský podnik a pár prodejen stavebnin. Centrum čtyřicetitisícového Sanoku má v sobotu večer otevřené dvě restaurace a jednu večerku, noční život téměř neexistuje. Lidé nemají peníze nazbyt, i když tady funguje proslulý producent autobusů Autosan. A na silnici mezi oběma městy postávají muži v nejlepších letech a nabízejí k prodeji košíky hub z okolních bohatých lesů.
Chybějí řemeslníci
Paradoxem tohoto chudého podhorského kraje jsou ale nové či rozestavěné velké domy, které ostře kontrastují s rozbitými nebo prašnými silnicemi.
Peníze ze zahraničí míří hlavně do honosných sídel a pomáhají rozvíjet v Polsku nejrychleji rostoucí odvětví – stavebnictví. To ale na druhou stranu vyžaduje řadu kvalifikovaných pracovníků, kteří zase pracují v zahraničí. Zahraniční investor takto musel například odložit stavbu luxusních hotelů v lázních Krynice na polské straně Tater, protože v regionu se nedostává některých profesí. Polsko kvůli tomu dokonce uvolnilo část pravidel pro zaměstnávání Ukrajinců, Rusů, Němců a dalších.
Nezaměstnanost je přitom v Polsku na nejnižší úrovni za poslední roky, v srpnu činila 15,7 procenta. V Podkarpatí je ale o pět procentních bodů vyšší a některým okresům už došly peníze na podpůrné programy pro nezaměstnané. A zaměstnavatelé toho využívají, dávají lidem jen minimální platy. „Ty mzdy tady jsou ostuda,“ říkají shodně a nezávisle na sobě Teresa, Agniežka i Kasia.
Polské regiony se nyní snaží dosáhnout na co nejvíc peněz z Evropské unie, aby nejen postavily silnice, ale daly impuls i rozvoji podnikání. V Podkarpatí jsou prioritou peníze z EU na silnice a na vybudování širokopásmového internetu. V programech chybí větší podpora podnikání a zaměstnanosti, peníze z EU jsou proto jen zaklínadlo, kterým se ohánějí politici. Experti, starostové a obyvatelé Podkarpatí jsou podstatně skeptičtější – a proto se lidé raději rozhodují odjet sami než čekat, až někdo shůry pomůže.
Poláky od návratu a investic doma odrazuje obrovská byrokracie a nevstřícný postoj státu a regionálních správ k malému a střednímu podnikání. Kruh chudoby a emigrace se tak nedaří rozetnout a nejvíce prosperují učitelé angličtiny a dalších jazyků, jejichž nabídky visí jak v Dukle, tak v Sanoku. „Umím německy, trochu anglicky a rusky,“ říká Agniežka s nadějí, že se tak zvýší její šance na odjezd do zahraničí.
Ministryně regionálního rozvoje Gražyna Gesická je ovšem optimističtější. „Nic zlého se neděje, že lidé odcházejí, protože se chtějí vrátit. Docela se tomu poplachu divím, vždyť to přináší a přinese velkou hodnotu,“ řekla ministryně na ekonomickém fóru v Krynici minulý týden.
Vláda má jiné priority
Zlepšení čerpání fondů EU – Polsko nyní získává jen 17 procent z možných částek -, reforma státní správy nebo motivace domácích zaměstnavatelů, ani jedno z toho nejsou priority současné konzervativně-národní vlády, která se utápí ve sporech o lustrace a o zvyšování státních výdajů na příští rok.
„O politiku se nezajímám, volit nechodím, stejně bych nic nezměnila,“ říká Teresa. Podobně se k politice staví čím dál víc Poláků, unavených nekončícími spory a sliby místo konkrétních reforem a změn. Svoji náladu dali na Podkarpatí výrazně najevo loni, kdy tu nynější prezident, konzervativec Lech Kaczynski, získal 76 procent hlasů díky slibům o změně a díky vlivu katolické církve v tradicím věrném regionu.
Autor: Martin Ehl
