18.07.2006
Sedmdesát let po začátku občanské války, výročí, které připadá na dnešní den, si nejsmutnější kapitolu moderní historie připomínají spíše starší obyvatelé Španělska a také ti levicově orientovaní.
Na místě, kde slavný fotograf Robert Capa pořídil asi nejslavnější fotografii španělské občanské války, střelou zasaženého padajícího republikána nedaleko Cordóby, je nyní lehce zanedbané pole. Rozbombardovaná ulice v baskické Guernice, symbol válečných hrůz, je nablýskaná a plná aut. Vojenská škola Alcázar v Toledu, která se bránila republikánské přesile, prochází opravou, klášter v Belchite, kde se také bránila frankistická posádka, je stále v troskách.
Sedmdesát let po začátku občanské války, výročí, které připadá na dnešní den, si nejsmutnější kapitolu moderní historie připomínají spíše starší obyvatelé Španělska a také ti levicově orientovaní.
Spor o sochy
Sedmašedesát let po konci války je španělská společnost stále v názoru na válku, která si vyžádala 300 000 až milión obětí, značně rozdělená. Loni toto rozdělení ilustroval spor o odstranění posledních na veřejnosti vystavených soch bývalého diktátora Franciska Franka. Ten stál v čele převratu, kterým 18. července 1936 vzpourou španělských posádek v Maroku válka vypukla.
Když loni socialistická vláda nechala odstranit poslední Frankovu sochu v Madridu, demonstrovalo proti tomu jen asi sedm stovek lidí a několik jedinců pár týdnů u prázdného podstavce drželo symbolickou stráž.
Před dvěma týdny odsoudil Evropský parlament na popud španělských poslanců frankistický režim, který vládl zemi do roku 1977. V sobotu seskupení levicových organizací vyzvalo, aby španělský parlament přijal zákon odškodňující oběti a odsuzující diktaturu.
Zákon připravuje socialistická vláda premiéra José Luise Rodrígueze Zapatera, jehož dědeček padl ve válce na republikánské straně. Španělský parlament by měl udělat to samé, co udělat parlament evropský a odsoudit frankismus, řekl v sobotu Enrique Barón, socialistický europoslanec.
Španělská pravice je vůči výročí zdrženlivá. Její radikální část má jen málo stoupenců, v průzkumech se pro autoritářský režim vyslovuje méně než deset procent obyvatel. Španělé si pochvalují zlepšení života v demokracii.
Kde jsou hroby?
Počet obětí války není dodnes jistý. Zatímco padlé na straně povstalců diktatura uctívala, historici odhadují, že v neznámých hrobech je nejméně třicet tisíc obětí z řad poražených republikánů.
Španělská odbočka organizace Amnesty International připravila petici, v níž dosavadních čtrnáct tisíc signatářů požaduje znát pravdu o místě zabití či pohřbu svých příbuzných. Oživuje se i debata o největším pomníku frankismu, který vybudovali političtí vězni, kříži a kapli ve skále v Údolí padlých, asi padesát kilometrů severně od Madridu. Toto poutní místo ultrapravice láká ročně na 430 000 návštěvníků.
Na počátku osmdesátých let podle britsko-španělského historika Charlese Powella ve společnosti převládl konsensus o tlusté čáře za minulostí. Velká část Španělů si už po přijetí ústavy (v roce 1978) začala myslet, že přišel moment odpuštění a možná i zapomenutí, napsal Powell.
Nynější debaty tuto tlustou čáru ruší. Občanskou válku připomínají desítky nových knih a studií. Vracejí se například v debatách o autonomii Baskicka či Katalánska, které byly za občanské války baštami levice a republikánů. A když loni jeden z generálů zpochybnil katalánské snahy o autonomii a řekl, že armáda se postará o jednotu království, přízrak občanské války se objevil v médiích i projevech politiků. A generál přišel o místo.
Související články:
Za tisíc eur mladí Španělé ztrácejí iluze
Autor: Martin Ehl
