02.03.2006
Zelení mají šanci dostat se do české Poslanecké sněmovny, soudí Daniel Cohn-Bendit, kdysi legendární levičácký bouřlivák, dnes spolupředseda poslanecké skupiny Zelení/EFA v Evropském parlamentu.
Podle některých průzkumů mají Zelení v Česku šanci dostat se do parlamentu.
Nebe, šedé a zatažené, se otevírá. S českými Zelenými trvale diskutujeme. Mají šanci, protože část voličů skutečně chce alternativu. Mají dost dvou velkých stran – sociálních demokratů a ODS – a komunisté pro ně alternativou nejsou.
Máme také křesťanské demokraty.
Ano, ale Zelení přinášejí novou sociální a ekologickou dimenzi, nový pohled na odpovědnost. Zastávají velmi ekologický postoj – což je v České republice nezbytné – a zároveň s bývalými disidenty, jako je Petr Uhl, mají skutečné demokratické uvědomění. Jsou politickou silou, která nemá špinavé ruce. To je v Česku důležité. Zelení musí říci: jsme připraveni i vládnout, bude-li program vlády zodpovědný. Věřím, že je to poselství, kterému se dostává stále většího sluchu v zemi, jako je vaše, kde jsou – zdvořile řečeno – podezřelé machinace dosti rozšířené…
Zelení však čelí problému „užitečného hlasování“, obavě lidí, že jejich hlas pro menší stranu propadne.
To jsme si prožili všichni. Nyní to závisí na sdělovacích prostředcích. Pokud budou Zelení zváni do veřejných diskusí a projeví se v nich jako užiteční, vnesou tam jiný tón, nemusí se „užitečného hlasování“ obávat.
Jsou čeští poslanci pro Evropský parlament přínosem?
V naší skupině poslance z Česka nemáme. Evropská unie je velice normativní – europoslanci z vaší země nejsou „čeští“, ale vystupují jako poslanci evropských politických skupin. Neplatilo to však v diskusi ke směrnici o službách. V té zaujali poslanci EP z nových unijních zemí pozice, jež šly za stanoviska skupin. Většina z nich hájila princip země původu.
Co říkáte finálnímu kompromisu?
Skupina Zelení/Evropská svobodná aliance nakonec hlasovala proti tzv. Bolkesteinově směrnici, protože je to špatná právní norma. Schválíte-li zákon, u něhož četba výjimek trvá tři hodiny, je to špatný zákon, nemůže to fungovat. Problémem je stanovisko Evropského parlamentu, že rozhodnout má Evropský soudní dvůr. V tom přece není smysl demokracie. My jsme prosazovali jiný kompromis: naprostou svobodu přístupu na trh služeb, přičemž země, v níž budou služby využívány, by měla rozhodovat, jak budou poskytovány. To by vyvíjelo tlak k harmonizaci.
Kolegové z nových členských států udělali chybu: neviděli, že jejich firmy mají v každém případě výhodu – mají nejen větší konkurenceschopnost, ale také silnější motivaci. Základní je, aby na trhu služeb nebyly překážky. To je pro vás důležité.
Zbytek byl velmi ideologický. Přeháněli jak ti, kdo směrnici považují za příliš liberální, tak ti, podle nichž není dostatečně liberální.
Posílil tento kompromis autoritu Evropského parlamentu, který byl léta ve stínu Rady a Komise? A co výhrady vůči finanční perspektivě na léta 2007-2013? Sledovaly podobný efekt?
Ukázalo to, že existuje možnost evropské demokracie.
Zmenšuje to deficit demokracie v Unii?
Řekl bych to jinak. Rozhodnutí Evropského parlamentu ukázala možnost tento deficit demokracie snížit. Nevěřím však, že toho lze dosáhnout bez přijetí evropské ústavní smlouvy. Zásadním problémem je, že řadu zákonů v EU vytváří Rada, neexistuje spolurozhodování, a tím ani parlamentní kontrola. A protože právní normy Unie, přijaté Radou, musí být aplikovány ve všech členských státech, nemohou se vyjádřit ani národní parlamenty. Ústavní smlouva pro Evropu by snížila o tři čtvrtiny počet případů, kdy jsou zákony přijímány bez spolurozhodování Evropského parlamentu. To by byla demokratická stabilita. S ústavou by vznikl evropský veřejný prostor, který je pro demokracii také nezbytný. Demokracie není jenom parlamentní rozprava, ale také diskuse ve společnosti o tématech probíraných poslanci.
Před jakými největšími výzvami Unie stojí?
Bez hierarchie zmíním sedm velkých výzev. Jsou jimi globalizace, velká krize od Íránu přes Irák po Palestinu, energetika, zhoršování životního prostředí. Patří sem také demokratická soudržnost EU spojená s otázkou euroústavy a definování ideje sociální Evropy, kterou však nelze směšovat se sociálními systémy v jednotlivých zemích EU. Výzvu rovněž představuje nezbytnost vypracovat unijní pravidla oddělení pravomocí ve sdělovacích prostředcích a zabránit monopolu na informace – v USA byste nemohli vlastnit zároveň noviny i televizní stanici.
Jak vidíte další osud ústavní smlouvy pro Evropu?
Po odmítnutí euroústavy v referendech ve Francii a Nizozemsku se vedoucí představitelé EU nemohou spokojit s vyhlášením moratoria na ratifikační proces a pokračovat, jako by se nic nedělo. V tomto křehkém období musí ukázat, že naslouchají občanům EU a předkládat návrhy, jež Unii přiblíží lidem. Potřebujeme skutečnou diskusi o konkrétních unijních politikách, zvláště v ekonomické a sociální oblasti.
Nespokojenost vyjádřená ve Francii a Nizozemsku se týkala více nynějších evropských politiků než budoucí ústavy. V oživení evropského procesu musí hrát roli také Evropský parlament. Zelení/EFA se snaží k tomuto oživení přispět.
Socialistická a konzervativní skupina v Evropském parlamentu chtějí další diskusi o euroústavě, ale pod podmínkou, že její text zůstane zachován. K čemu by taková diskuse byla? Přitom nejde o to zachránit text, ale ústavní ideu. Odpůrci evropské ústavy ve Francii, kteří tvrdili, že Brusel má pro případ neschválení dokumentu plán B, nemluvili pravdu. Nyní bychom však takový plán B měli vypracovat a jeho základem by měla být ústavní smlouva. Jelikož je stávající text vyjádřením kompromisu v Unii, nová ústava by se od něj pravděpodobně příliš nelišila. Občanská diskuse, kterou zorganizujeme, umožní vyjasnit, co je třeba z původního textu zachránit, jaké jsou nezbytné inovace a podle jaké procedury dokument změnit. Objevuje se několik linií kompromisu: chceme-li zahraniční politiku EU, potřebujeme chartu základních práv, jež by definovala naše hodnoty. Chceme-li potvrdit náš model, je třeba shrnout do jedné kapitoly vše, co se týká sociální problematiky. Potom by bylo možné uspořádat evropské referendum, v němž by rozhodla dvojí většina: většina členských států a většina občanů. Hlasování by se mohlo konat v roce 2009, ve stejný den jako volby do Evropského parlamentu.
Německo soudí, že euroústava by mohla vstoupit v platnost tak, jak je.
Myslím, že vláda spolkové republiky ví, že by to nebyl stejný text. Podle mého názoru si přeje, aby před německým předsednictvím v Unii v prvním pololetí 2007 nebylo nalezeno řešení. Hodlá je prezentovat až za tohoto předsednictví a prezentovat se tak jako zprostředkovatel.
Jacques Chirac navrhl převzít některé části euroústavy, zatímco uchazeč o prezidentskou funkci Nicolas Sarkozy by chtěl po roce 2007 předložit francouzskému parlamentu zúžený text.
Chirac přistupuje k euroústavě jako k lomu, z něhož lze vytěžit několik kamenů. Ale existuje riziko, že by se vše zhroutilo. A všem se ty „kameny“ nemusí líbit. A Sarkozy by se chtěl obejít bez hlasování občanů.
Měla by pozměněná ústava šanci, že ji Francouzi schválí?
Většiny pro „ano“ lze dosáhnout syntézou, jež uspokojí ty proevropské voliče, kteří v loňském referendu byli proti euroústavě. Nelze však přesvědčit suverenisty, kteří odmítají samotnou ideu evropské mocnosti.
Jste nyní optimističtější než po francouzském „non“ a nizozemském „nee“?
Řešením je evropský politický prostor a tedy evropské referendum. Je třeba, abychom byli všichni schopni soustředit diskusi na nutnost Evropské unie místo na využívání Unie k uspokojení osobních národních ambicí.
Co nová strategie Evropské komise pro lepší komunikaci s veřejností?
Moc na to nevěřím. Problémem není komunikace, ale politika. Provádíte-li srozumitelnou politiku, komunikuje se snadno. Když je politika rozporuplná a nejasná, můžete mít komunikačních strategií kolik chcete, a neuspějete.
Je Lisabonská agenda mrtvá?
Výzva učinit z EU dynamickou vzdělanostní ekonomiku byla lákavá, ale bylo obtížné vtěsnat všechno do jednoho balíku. Lisabonská agenda bude trvale hodnocena podle ekonomické efektivnosti, odpovědnosti vůči životnímu prostředí a nezbytnosti výzkumu a vývoje. Je to trvalý zápas na národní i evropské úrovni.
Je skandinávský model flexicurity (pružnosti a jistot) lákavý i přes vysoké daně?
Určitě. V Německu jsou daně vysoké, trh práce nepružný, a přitom je to země, která nejvíc exportuje. Takže problémy nemohou vytvářet pouze vysoké daně a nepružný trh práce – jinak by Němci nebyli tak úspěšnými vývozci. Nemyslím si, že problémem jsou daně a že konkurenceschopnost je dána výší mezd. Ve mzdách nikdy nemůžeme konkurovat Číně. Problémem je dynamika ekonomiky. Pokud však máte jak pružný trh práce, tak sociální systém, na kterém se podílejí podniky, umožňuje to firmám určitou dynamiku, mohou na sebe brát riziko. Například z Dánska víme, že v případě přistěhovalců bez školních znalostí funguje sociální zabezpečení a návrat člověka do práce hůře. Evropský model flexicurity by proto měl účinněji řešit problém nerovnosti ve školním vzdělání.
Jak chtějí Zelení řešit energetickou bezpečnost Evropy?
Obnovitelnými energiemi, jež mají obrovský potenciál. Věřím, že alternativou je vodík. Velká diskuse je o tom, zda bude možné získávat ho pomocí obnovitelných energií, jako je sluneční, nebo k tomu bude třeba energie jaderné. Dnes jde o to, do jakého energetického výzkumu investovat. Já žádám EU, aby vytvořila stejné podmínky výzkumu jaderné i nejaderné energie. Ať vědci zjistí, co je lepší.
Máte obavy z energetické závislosti EU na Rusku?
Putinův systém není demokratický. Je to absolutní moc s rafinovanými způsoby, jak brzdit opozici. V Moskvě existuje strach z oranžové revoluce. Rusko by mohlo být nevypočitatelné. Evropa je oprávněna hájit svoji energetickou nezávislost – měla by využívat směs energií, nebýt závislá na ropě z Blízkého východu či zemním plynu z Ruska.
Jak vidíte rovnováhu mezi pravomocemi v oblasti měnové politiky, jež má Evropská centrální banka (ECB), a hospodářskými politikami eurozóny, které se snaží koordinovat ministři financí eurozóny?
Do evropské ústavní smlouvy by mělo být zapracováno, že Evropská centrální banka bude kontrolována obdobně jako americká Federal Reserve. Musí být nezávislá. Němci na tom lpí tím spíše, že Hitler financoval válku neomezeným tištěním bankovek. Ale v prostředí globalizace je zřejmé, že centrální banka nemůže usilovat jen o finanční stabilitu, ale také o ekonomický růst.
Není Evropská unie v jednáních Světové obchodní organizace, WTO, o liberalizaci mezinárodního obchodu příliš tvrdá?
V jednáních WTO je třeba prosazovat – jak to chce Mezinárodní organizace práce, ILO, – demokratizaci práce. Problémem nejsou nízké čínské mzdy, ale právo Číňanů prosazovat požadavky na slušný život. Tímto právem by došlo k vyvážení na světovém trhu. Je-li v Číně míra hospodářského růstu 10 %, pracující by měli mít právo usilovat o zvýšení mezd o 6-7 %. V „říši středu“ existuje něco, s čím ekonomická teorie nepočítala: otevřený trh podřízený totalitární moci.
Daniel Cohn-Bendit, německý politik a novinář, se narodil 4. dubna 1945 v Mauntauban ve Francii jako syn židovských uprchlíků z nacistického Německa. Maturoval na gymnáziu v Německu a poté začal studovat sociologii v Nanterre u Paříže. Proslavil se jako vůdce studentské revolty ve Francii v květnu 1968, po níž francouzská vláda „rudého Danyho“ vypověděla ze země. V Německu se podílel na založení skupiny Revoluční boj a s pozdějším německým ministrem zahraničních věcí Joschkou Fischerem působil v anarchistickém hnutí ve Frankfurtu, které obsazovalo prázdné domy a vyvolávalo nepokoje v ulicích i závodech. Byl šéfredaktorem a vydavatelem anarchistického časopisu Pflasterstrand. V roce 1984 vstoupil do strany Zelených a v roce 1994 za ně byl zvolen poslancem Evropského parlamentu. Když byl za Zelené znovu zvolen v roce 1999, vedl francouzskou kandidátku této strany, zatímco v roce 2004 zase německou. Od ledna 2002 je v EP spolupředsedou poslanecké skupiny Zelení/Evropská svobodná aliance (EFA). Je členem výboru pro hospodářské a měnové záležitosti a výboru pro ústavní záležitosti. Vedle toho je ještě náhradníkem v podvýboru pro bezpečnost a obranu. Žije ve Frankfurtu se svojí ženou a synem a s jejím synem z předchozího manželství. Je vášnivý fotbalový fanda.
