09.01.2006
Šestačtyřicetiletý Charles Kennedy byl úspěšným mužem, který nasměroval stranu liberálních demokratů k politickému vzestupu. Nyní překvapivě skončil.
Šestačtyřicetiletý Charles Kennedy byl úspěšným mužem, který nasměroval stranu liberálních demokratů k politickému vzestupu. Nyní překvapivě skončil.
Přiznal britské veřejnosti, že se léčí ze závislosti na alkoholu. Následně vycítil ve straně ztrátu podpory a složil funkci.
„S okamžitou platností odstupuji z funkce stranického lídra,“ oznámil o víkendu. „Zájmy naší strany musí stát na prvním místě,“ citovala agentura Reuters z jeho abdikace. Ujistil spolupracovníky, že už nehodlá znovu kandidovat.
„Mohl uspět, nebýt jedné slabiny,“ komentoval list Guardian konec jeho kariéry.
Pro jeho stranu je to úleva i ztráta zároveň. Přetvořil kdysi bezvýznamné britské liberální demokraty od základů: během šesti let se změnili z frustrovaného spolku v respektovanou stranu. V loňských parlamentních volbách dosáhli bezkonkurenčně nejlepšího výsledku od roku 1923.
Syn skotského farmáře, označovaný za vtipného a veselého společníka, tak za sebou zavřel dveře stejně prudce, jako do politické arény vstoupil.
Bylo to v roce 1983, stal se poslancem ve stejné roce jako Tony Blair. Od počátku se netajil vysokými ambicemi. Ostatně už jako předseda studentské rady na univerzitě v Glasgow osvědčil schopnost pohotové argumentace a vůdcovského nadání. (Dočkal se tam i přezdívky „Taxi Charlie“, neustále pendloval mezi zasedáním studentské rady a večerními představeními v divadle, už tehdy nerad chodil pěšky).
Obrysy jeho vážných potíží se rýsovaly delší dobu.
„Popravdě, ani ve svých lepších chvílích nevypadá Kennedy příliš zdravě,“ napsal o něm již v březnu 2004 týdeník Economist. „Ponechejme stranou klevety o nadměrném pití, těžko přehlédneme přemíru kouření, malé nadšení pro zdravou stravu, o cvičení nemluvě,“ shrnul způsob, jakým působil Kennedy na Brity.
I jeho spolupracovníci občas utrousili poznámku o jeho malé zálibě v pořádku či rozvratném počínání při některých poradách. Přesvědčivé loňské vítězství i narození syna Donalda kritiku ztišily. Ale jen načas. S nástupem Davida Camerona – nového lídra konzervativců – liberálové vycítili, že potřebují do svého čela dynamičtějšího muže. Nastal čas připomenout Kennedymu jeho slabiny. Vzpomínky na jeho zásluhy se vytratily.
Nebyly přitom malé: když přebíral před šesti lety stranu, liberální demokraté byly zralí k resuscitaci. Jakkoli jeho předchůdce Paddy Ashdown udělal hodně užitečné práce, strana se utápěla v bezvýznamnosti. Teprve Kennedy jí vlil novou energii. Od počátku se neváhal vymezovat proti úspěšným labouristům. Stal se jakýmsi jejich „černým svědomím“, neustále připomínal nesplněné body jejich programu. A přidal větší důslednost. Před šesti lety platili liberálové za stranu se zajímavými názory, se kterými si ale nikdo neví rady v praktické politice. Platilo to o snaze reformovat volební systém či o jejich úsilí o decentralizaci státní moci.
Teď jsou silnější než kdy předtím. Dovedou toho využít?
Chtějí podpořit vzdělávání, otevřít Británii více Evropě, hájí občanské svobody. Jenže: případné příznivce straší zvyšování daní, bez kterého by plány těžko zaplatili. Nejspolehlivěji sbírali hlasy odmítáním války v Iráku.
Dokázali těžit z momentální deziluze Britů z vládnoucích labouristů. Chybělo jim ale nosné téma. Jeho nalezení bude hlavní úkolem Kennedyho následovníka.
Jako kandidát bývá zmiňován čtyřiašedesátiletý poslanec Menzies Campbell, bývalý atlet. Ve straně se zabývá zahraničními záležitostmi. Druhým mužem na jeho post je čtyřiapadesátiletý Simon Hughes, kdysi nejmladší opoziční poslanec.
