27.12.2005
Lucemburský premiér žehrá na to, že EU rozděluje tvrdý souboj mezi těmi, kdo si myslí, že by evropská integrace měla pokračovat, a těmi, podle nichž zašla už příliš daleko.
Dohoda o sedmiletém rozpočtu Evropské unie, jíž bylo dosaženo na summitu v půli prosince, zastavila prohlubování krize EU. Neodstranila ji však, protože nebyla dostatečně ambiciózní, soudí lucemburský premiér Jean-Claude Juncker v rozhovoru pro belgický list le Soir.
Junkerova kritika není výjimečná. Často vyčítá svým kolegům, že se oddávají kritice Evropské unie a obhajobě národních zájmů, vytváření dojmu, že summity EU jsou jakýmsi bojištěm, ze kterého odcházejí jedni jako vítězové a druzí jako poražení. „To je naprosto směšná představa. Vládneme unii společně, nikoli jedni proti druhým“, uvedl.
Premiér žehrá na to, že EU rozděluje tvrdý souboj mezi těmi, kdo si myslí, že by evropská integrace měla pokračovat, a těmi, podle nichž zašla už příliš daleko. „Tyto dva tábory se neshodují v zásadních věcech a politikové mezi nimi nedokázali vystavět most.“
Druhou potíž spatřuje v tom, že EU přestala působit na představivost jako vysněný cíl, Evropané na ni přestali být hrdí. „Celý svět obdivuje tuto politickou konstrukci a jen my ji stále pomlouváme. Mezinárodní měnový fond tleská našim strukturálním reformám. Zajistili jsme v Evropě mír, vytvořili jsme jednotný trh, zavedli jedinou měnu, ale nejsme na to hrdí. Při pohledu zdálky je naše nakvašenost nepochopitelná.“
Ačkoli Francouzi a Nizozemci odmítli euroústavu v referendech, Juncker pořád věří, že se k ní bude EU moci v letech 2007-8 vrátit. Přeje si, aby se v novém roce rozběhla skutečná debata a v červnu z ní byly vyvozeny první závěry. „Domnívám se, že tato smlouva poskytuje odpovědi na většinu otázek nastolených v Evropě. Prozkoumejme tudíž, které její části by se daly aplikovat dopředu, aniž by se tím smlouva zahubila,“ navrhuje.
Juncker je ochoten uvažovat o rozdělení členských zemí na „jádro“ soustředěné kolem eura, které by postupovalo v integraci rychleji než ostatní členské státy, ale považuje to za krajní metodu. „Tvrdé jádro se nesmí stát cílem. Dávám přednost unii, ve které všichni členové směřují ke stejnému cíli.“ Pokud by přesto měla „eurozóna“ fungovat jako takový klub, muselo by to být „na základě politického programu, ve jménu naplnění evropského snu, nikoli s cílem omráčit ostatní“.
