16.11.2005
Stará dobrá Evropa má problém. Vlak světové ekonomiky se pohybuje solidní rychlostí, tažený takovými lokomotivami, jakými jsou Spojené státy či Asie. Evropské vagóny jsou až u konce vlaku, sledované už jen méně rozvinutými zeměmi. Evropa ztratila dynamiku.
„V posledních sedmi letech nedokázala Evropa nastartovat hospodářský růst z vlastních zdrojů. Nechá se táhnout vývojem Spojených států a Asie. Proto tak citlivě reaguje na každý výkyv ve světě,“ tvrdí hlavní komentátor listu Financial Times Martin Wolf.
Evropa musí čelit výzvě dravých soupeřů, jakými jsou Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Počáteční písmena jejich názvů tvoří zkratku BRIC. A ta je novou ikonou prognostiků.
Do roku 2050, tvrdí studie bankovního domu Goldman Sachs, kde se BRIC poprvé objevují jako novodobí šampióni světové ekonomiky, obsadí přední místa nejsilnějších hospodářských velmocí. Krok s nimi mohou držet ještě tak Spojené státy. Studie je stará dva roky. Ale našla podporu v novějších úvahách dalších institucí, jakými jsou třeba Světové ekonomické fórum, velkobanka UBS či konzervativní Cato Institute ve Washingtonu.
Pokud se mluví o „předehnání“, pak se uvažuje v jediné kategorii: v hodnotě vytvořeného hrubého domácího produktu v dolarech. To ještě neznamená, že půjde také o nejbohatší země, měřeno podílem HDP na hlavu.
Skeptici jistě připomenou, že se dlouhodobé prognózy jen vzácně setkají v cílovém období s realitou. Ale proti skepsi mluví to, že už dnes jsou BRIC něčím výjimečné. O Brazílii se mluví pro její surovinové bohatství jako o zásobárně světa. O Rusku jako o čerpací stanici, u jehož ropných zdrojů stojí velká část světa. Indie si získala pověst globálního centra služeb a Čína dílny světa, která zaplavuje trhy levným zbožím a ve svém překotném rozvoji spotřebovává stále větší část surovinových zdrojů.
Už to nutí k zamyšlení. Pokud se něco rychle nezmění, Evropa se dostane do pozadí. Přitom starý kontinent své neduhy dobře zná.
„Evropa je nudná. Ztuhlá a zahleděná do svých problémů, neochotná prosazovat reformy,“ konstatuje Stephen Roach, hlavní ekonom investiční banky Morgan Stanley. A mimo plénum letošního Světového ekonomického fóra v Davosu dodal: „Evropa je mdlou výplní sendviče, jehož jednu stranu tvoří nezdolná dynamika Spojených států a druhou Rusko, s jeho zdroji a asijskými vazbami.“
Názornou ukázkou oné ztuhlosti je urputná, nikoli však efektivní snaha Evropy dospět ke společným stanoviskům třeba ke světovému obchodu nebo politice. To nahrazuje dalšími plány na rozšíření. Přehlíží nutnost konsolidační fáze, která by z jejích orgánů udělala efektivní nástroje řízení.
Ekonomická strnulost a slabá dynamika, byť s regionálními výjimkami (například Irsko) vyvolávají nové problémy. Nepokoje ve Francii jsou motivované především neschopností hospodářství vstřebat nově příchozí.
„Země BRIC mají nespornou výhodu v tom, že jde o suverénní a velké státy s jednou centrální vládou. Navíc, nejméně dva z těchto států mají přinejmenším autoritativní vládu. Tak je možné reformy snadněji prosadit, protože je vláda prostě nařídí. Indie či Brazílie ale musejí hledat podporu voličů,“ upozornil Klaus Gretschmann, generální ředitel pro ekonomickou politiku v Radě členských států unie. „Unie musí hledat konsens 25 suverénních států. Problém je v tom, že vlády jsou povětšinou prounijní, ale nedokáží občanům vysvětlit nutnost reforem a její dlouhodobé cíle.“
Diagnóza je tedy zřejmá. Ale její převedení do léčebné fáze kulhá. Začátkem října předložil úřad unijního komisaře Güntera Verheugena rámcový program posilování evropského průmyslu. Celkem čtrnáct opatření pro posílení strukturálních reforem.
Sedm z nich má obecný charakter. Sahají od lepší ochrany duševního vlastnictví přes zjednodušování právních předpisů pro podnikání až po rušení překážek v obchodu se třetími státy.
Dalších sedm opatření vyjmenovává sektory, ve kterých chce unie posílit své možnosti. Mimo jiné ve farmacii, telekomunikacích, informačních technologiích, chemickém a zbrojním průmyslu či ve strojírenství.
„Úlohou evropské průmyslové politiky musí být včasné rozpoznávání rizik vyplývajících z globální konkurence,“ zdůraznil Verheugen. „Klasickým příkladem selhání byl spor kolem dovozu textilu z Číny. O tom, co nás čeká, jsme věděli deset let. A přesto se nepřipravily ani podniky, ani unie.“
Kdy nejrychleji se rozvíjející ekonomiky předeženou vyspělé rivaly
