Johan Willem Beyen se narodil 2. května 1897 do bohaté rodiny v nizozemském Utrechtu. Vystudoval právo na tamní univerzitě, věnoval se ale i financím. Postupně se vypracoval až na pozici prezidenta Banky pro mezinárodní platby a ředitele britsko-nizozemské firmy Unilever.

Během druhé světové války opustil Beyen okupované Nizozemsko a přesídlil do exilu v Londýně. V roce 1944 se účastnil konference v Bretton Woods a významně se podílel na vytvoření základů poválečného mezinárodního finančního systému. Od roku 1946 působil jako zástupce Nizozemska ve správní radě Světové banky a od roku 1948 také v Mezinárodním měnovém fondu.

V 50. letech (1952-56) vykonával Beyen funkci ministra zahraničí. Po celou dobu podporoval regionální hospodářskou spolupráci států, která měla podle jeho názoru zabránit opakování finanční krize z 30. let a hrůzám války. Beyen věřil, že hospodářská spolupráce následně povede i k politickému sjednocení, které v té době bylo těžko uskutečnitelné.

Vypracoval proto takzvaný „Beyenův plán“ na ekonomickou integraci Evropy, který se mu navzdory odporu některých členů nizozemské vlády podařilo předložit na jednáních o další spolupráci evropských států, která v 50. letech probíhala.

Podporu však získal až poté, kdy selhal plán na vytvoření Evropského obranného společenství (EOS), které zablokoval v roce 1954 francouzský parlament, a Evropského politického společenství, které mělo vzniknout sloučením EOS s existujícím Evropským společenstvím uhlí a oceli. Pozornost se tak obrátila od politické a obranné opět k hospodářské integraci států.

Ta byla podle Beyena nezbytná nejen v oblasti uhlí a oceli, ale i v dalších oblastech. Vzorem pro společný trh se měla stát spolupráce Belgie, Nizozemska a Lucemburska, která fungovala od roku 1944. Společný trh zároveň podle Beyena vyžadoval společnou odpovědnost za hospodářskou a sociální politiku a nadnárodní řídicí orgán.

S podporou zemí Beneluxu získal Beyen příležitost představit své plány na messinské konferenci v roce 1955 vedle francouzského plánu na spolupráci v oblasti atomové energie. Výsledkem byl podpis Římských smluv v roce 1957, které daly vzniknout Evropskému hospodářskému společenství a Evropskému společenství pro atomovou energii.