Evropská komise vznikla v 50. letech 20. století na základě ustanovení v zakládajících smlouvách (dnes čl. 244 – 250 Smlouvy o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy). Komise je výkonným orgánem Evropské unie. Symbolizuje nadnárodní rozměr evropské integrace. Ke Komisi patří řada pomocných úřadů a agentur, které se nachází ve všech členských státech (např. v Lucemburku sídlí Úřad pro úřední tisky Unie, který vydává Úřední věstník Evropské unie).

Funkční období Evropské komise je pět let. Nová Komise musí vzniknout do šesti měsíců po volbách do Evropského parlamentu. Základními pracovními jazyky jsou angličtina, francouzština a němčina.

Komise je stálým orgánem a obvykle se schází jednou týdně (většinou ve středu). Její fungování upravuje jednací řád. Svá rozhodnutí schvaluje prostou většinou. V praxi se však častěji používá zásada konsensu.

K urychlení práce se v průběhu let vyvinuly dvě zvláštní procedury:

• zmocňovací procedura – člen Komise je zmocněn samostatně rozhodnout o konkrétní, technické věci, aniž by tím byla zrušena společná odpovědnost celé Komise
• oběhová (písemná) procedura – návrhy, u kterých panuje předpokládaná obecná shoda, se prostřednictvím generálního sekretariátu dávají písemně na vědomí jednotlivým službám a kabinetům komisařů. Nejsou-li do určité doby předloženy námitky ani připomínky, považuje se návrh za schválený.

Hlavní úkoly Evropské komise

• předkládat návrhy právních předpisů Parlamentu a Radě

Evropská komise má legislativní iniciativu, což znamená, že jako jediná může Evropskému parlamentu a Radě předkládat návrhy právních předpisů EU. Zástupci Evropské komise se účastní jednání Parlamentu, kde musí obhajovat svá stanoviska. Pokud je Komise vyzvána, musí písemně či ústně odpovědět na interpelace členů Parlamentu.

Komise musí před přijetím nového legislativního návrhu povinně monitorovat sociální a ekonomické podmínky v Unii, aby zjistila, zda navrhovaný zákon přinese zlepšení. Proto je v kontaktu s různými zájmovými skupinami a poradními orgány, jakými jsou Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropská komise spolupracuje úzce s Radou EU a Účetním dvorem. Důležitou roli mají také stanoviska národních vlád a parlamentů. Komise se řídí zásadou subsidiarity a proporcionality.

• řídit a provádět politiky EU a plnit rozpočet

Komise se podílí na řízení, výkonu a implementaci politik Unie a spravuje rozpočet. Je spolu s Účetním dvorem odpovědná za kontrolu výdajů z rozpočtu EU, které většinou uskutečňují vnitrostátní a místní orgány. Pouze shledá-li Evropský parlament výroční zprávu Účetního dvora uspokojivou, udělí Komisi absolutorium za plnění rozpočtu.

Komise hraje významnou roli v oblasti ochrany hospodářské soutěže, kde dohlíží na zabezpečení rovných podmínek pro podniky a rovněž může zakázat fúze společností, pokud se domnívá, že by ohrozily spravedlivou hospodářskou soutěž. Musí také kontrolovat, zda země EU nenarušují hospodářskou soutěž například nepovolenými státními dotacemi. Může také ukládat finanční sankce.

• vymáhat akty EU (společně se Soudním dvorem)

Komise jako „strážkyně smluv“ prosazuje evropské právo a dohlíží na jeho dodržování, tzn. že je zodpovědná za zajištění řádného uplatňování aktů EU ve všech členských zemích. Pokud zjistí, že některá členská země neuplatňuje právní předpis EU, zahájí tzv. řízení pro porušení práva, kdy nejprve zašle oficiální dopis dané vládě s odůvodněním svého stanoviska a stanovením lhůty na vysvětlení.

Jestliže stát včas nepodá uspokojivé vysvětlení ani nezjedná nápravu, zašle Komise další dopis, v němž stanoví lhůtu, do kdy je třeba situaci napravit. Pokud ani tentokrát členský stát požadavky nesplní, je věc postoupena Soudnímu dvoru, který může svým rozsudkem uložit finanční sankce.

• zastupovat EU na mezinárodní scéně, např. při sjednávání dohod mezi EU a jinými zeměmi

Komise reprezentuje Unii na mezinárodní úrovni a sjednává smlouvy s třetími zeměmi.

Budova Evropské komise v Bruselu (foto: Wikipedia)

Základní pravomoci Evropské komise

• Výkonná pravomoc

Komise zabezpečuje provádění primárního práva (Římská smlouva, Smlouva o Evropské unii a další) a aktů vydaných na jejich základě (nařízení, směrnice, rozhodnutí). Jedná se zejména o oblast vnějších vztahů, kde navrhuje a dojednává smlouvy s dalšími státy a někdy je sama i uzavírá.

Výkonnou pravomoc realizuje prostřednictvím individuálních rozhodnutí, zejména v oblasti hospodářské soutěže a obchodní politiky. Převážná část rozhodnutí Komise podléhá schválení Radou EU, případně Evropským parlamentem. Na základě zmocnění je Komise oprávněná vydávat delegované a prováděcí akty k již dříve přijatým legislativním aktům. Převážnou část těchto aktů vydává ve spolupráci se speciálně ustanovenými výbory, v nichž působí reprezentanti členských států nebo odborníci.

• Legislativní pravomoc

Komise má výsadní právo iniciovat (předkládat) návrhy legislativních aktů Evropské unie. Nové normy pak schvaluje Rada EU a Evropský parlament, které mohou předlohy modifikovat svými pozměňovacími návrhy.

Vlastní rozhodovací pravomoc má Komise v některých společných politikách a v záležitostech mezinárodně-obchodních vztahů. K jejím dalším pravomocem patří navrhování a spravování rozpočtu Unie. Je zmocněna samostatně vydávat normy administrativního charakteru. Komise může dočasně vyhlásit preventivní opatření na ochranu vnitřního trhu před dumpingovými dovozy ze třetích zemí. Dále zastupuje EU na jednáních o dohodách o obchodní a hospodářské spolupráci se třetími zeměmi.

Evropská komise na konci každého kalendářního roku vypracovává Legislativní a pracovní program Komise, kde si určí cíle pro rok nadcházející. Tento program podléhá schválení Evropského parlamentu.

• Kontrolní pravomoc

Komise může po zjištění porušení evropského práva podat žalobu na členský stát pro nedodržování nebo nezavádění práva EU. Má právo na informace od členských států. O činnosti EU každoročně podává zprávu.

Organizace Evropské komise

Činnost Komise je zabezpečována prostřednictvím Generálních ředitelství a úřadů, tzv. specializovaných služeb (services). Generální ředitelství je řízeno Generálním ředitelem, který je odpovědný jednomu z komisařů. O celkový chod Komise se stará Generální sekretariát.

Život Komise je závislý na práci administrativy, úředníků, sekretariátu, expertů, překladatelů a tlumočníků. Celkem má Komise přibližně 25 000 zaměstnanců, z nichž přibližně patnáct procent tvoří překladatelská a tlumočnická služba.

Předseda Komise je volen Evropským parlamentem na pětileté funkční období, které následuje po volbách do Evropského parlamentu.

Kandidáta na předsedu navrhuje Parlamentu Evropská rada (hlavy států a předsedové vlád EU). Vzhledem k tomu, že výběr kandidáta musí zohledňovat výsledky voleb do Evropského parlamentu, navržený kandidát obvykle pochází z největší politické skupiny v Parlamentu.

Parlament musí schválit nového předsedu Komise absolutní většinou hlasů (což je o jeden hlas více, než je polovina všech poslanců). Po schválení Evropská rada oficiálně jmenuje nového předsedu.

Pokud si kandidát nezajistí schválení Evropským parlamentem, musí Evropská rada do jednoho měsíce navrhnout nového kandidáta.

Komisaře nominují jednotlivé členské státy. Platí pravidlo jedna země, jeden komisař. Obvykle se jedná o významné politiky, kteří zastávali posty v národních vládách, parlamentech či v Evropském parlamentu. Komisaři nejsou reprezentanty státu, který je delegoval.

Každému z komisařů je předsedou Komise přidělen jeden resort (určitá oblast nebo několik oblastí, tzv. portfolio), za které zodpovídá. K výkonu funkce mu asistuje štáb spolupracovníků (kabinet).

Evropskou komisi nakonec jako celek schvaluje Evropský parlament. Předtím jednotliví kandidáti procházejí veřejným slyšením v příslušných parlamentních výborech (např. komisař pro rozšíření v zahraničním výboru). Komise je politicky zodpovědná Parlamentu, který jí jako celku může vyjádřit nedůvěru. Tento moment ještě nenastal, Komise však sama odstoupila po korupčním skandálu v roce 1999.

Složení Evropské komise

• 1958-2004 – do rozšíření Unie v roce 2004 mohly větší státy nominovat dva kandidáty na komisaře (Německo, Itálie, Francie, Velká Británie a Španělsko), celkem tedy bylo komisařů až 20 (v roce 2004). Od 1. 5. 2004 do 19. 11. 2004 čítala Komise 30 členů – 20 za původní EU15 a 10 za nové země. Noví komisaři neměli svůj vlastní resort, ale seznamovali se s prací a chodem Komise.
• 2004-2006 – na základě Smlouvy z Nice došlo od roku 2005 ke změně principu složení Komise. Každý stát od této doby nominuje jednoho kandidáta na komisaře. V praxi začalo toto pravidlo platit již v listopadu 2004, kdy začalo funkční období nové Komise. Ta měla od tohoto data 25 členů.
• od 2007 – s rozšířením EU o další dva nové státy v roce 2007 došlo také ke zvýšení počtu komisařů. Od 1. ledna 2007 tak má Komise včetně předsedy 27 členů.
• od 2013 – s přistoupením Chorvatska do Evropské unie se počet komisařů zvýšil na 28 členů.
• od prosince 2019 – Velká Británie s ohledem na plánovaný odchod z EU (31. ledna 2020) nenominovala svého komisaře do nové Komise Ursuly von der Leyenové, která tak má 27 členů.

Předsedové Evropské komise

• 1958-1967 – Walter Hallstein
• 1967-1970 – Jean Rey
• 1970-1972 – Franco Maria Malfatti
• 1972-1973 – Sicco Mansholt
• 1973-1977 – Francois-Xavier Ortoli
• 1977-1981 – Roy Jenkins
• 1981-1985 – Gaston Thorn
• 1985-1995 – Jacques Delors
• 1995-1999 – Jacques Santer
• 1999-2004 – Romano Prodi
• 2004-2014 – José Manuel Barroso
• 2014-2019 – Jean-Claude Juncker
• od 2019 – Ursula von der Leyenová