Jak ukazuje historie, nebyla cesta k jednotné měně vůbec jednoduchá a jednoznačná. Dynamika, kterou projekt EMU získal v r. 1990, byla do jisté míry důsledkem odhodlání Francie, která si přála nahradit poručnictví Bundesbanky společnou kontrolou měnové politiky. Dalším faktorem bylo přání posílit struktury Společenství tak, aby si poradily s růstem síly Německa.

Francouzi tak stejně jako v roce 1950 učinili ze své politiky ve vztahu k Německu evropskou politiku, kterou pak přijaly z různých důvodů za svou i některé další členské státy, zejména Belgie, Itálie a Španělsko. Federalisticky orientována byla i velká část Evropského parlamentu, reprezentována většinou v něm zastoupených politických stranických skupin a významnými politiky jako např. Valéry Giscard d´Estaing a Helmut Schmidt. Stejné cíle sdílela i Evropská komise, jejíž předseda Jacques Delors sehrál při tvorbě projektu rozhodující úlohu.

Projekt EMU byl podporován také ze strany průmyslových a finančních okruhů. Podnikatelé založili Sdružení pro Evropskou měnovou unii. V jeho čele stanul prezident společnosti Philips, jeho zástupcem byl prezident Fiatu. Od tohoto projektu se očekávalo, že kromě zisku z liberalizace finančních trhů, odhadovaného v Cecchiniho zprávě na více než 40 mld. ECU ročně, ušetří měnová unie dalších minimálně 15 miliard na transakčních nákladech, vyvolaných nutností konvertovat finanční prostředky z jedné měny do druhé.

Pro průmysl je důležitým argumentem ve prospěch HMU jistota, s níž by podniky mohly dlouhodobě plánovat investice a obchod v rámci Společenství. Průmysl byl taky motivován přetrvávající obavou z toho, že by měnové problémy mohly narušit program jednotného trhu, zatímco měnová unie by takové nebezpečí úplně vyloučila. Pro soukromý sektor vytváří ECU rámec, v němž se evropské firmy mohou stát plnohodnotnými hráči v mezinárodním finančním systému. Na politické úrovni měla ECU posílit jednací pozici Společenství vůči dolaru a jenu, podobně jako ji svého času v oblasti obchodu posílil společný celní tarif.

Hospodářská a měnová unie měla samozřejmě i své odpůrce. Podle některých obav byly slabší země těsným napojením na německou marku v měnové oblasti poškozeny. Němci se na druhé straně obávali, že by k nim mohla být z partnerských zemí přenesena inflace. I když byly centrální banky a ministerstva financí naladěny ke spolupráci, pracovali v nich také lidé, kteří nebyli ochotni rozloučit se s kompetencemi v makroekonomické politice.

Mezi politiky byla největším odpůrcem tohoto projektu britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová. Především úspěch Mechanismů směnných kursů (fungující bez britské účasti) však přispěl k tomu, že nakonec neměla sílu nastartovaný vývoj zvrátit. Thatcherová podobně jako vláda Johna Majora doufala, že jejich návrhy na rozvoj neinflační „tvrdé ECU“ jako paralelní měny odvede ostatní členské od úmyslu vytvořit EMU s jednotnou měnou a federální bankou.

Schopnost britských vlád změnit směr tehdejšího vývoje závisel z velké části na tom, jak je na projektu zainteresováno Německo. Bundesbanka byla EMU v zásadě nakloněna. Výhrady měla ke konkrétním krokům směrem k měnové integraci do té doby, než budou ostatní země stejně úspěšné v potírání inflace jako Německo. Podpora myšlence společné měny zůstávala v Německu nadále velmi silná a po dokončeném sjednocení vlastní země zdůrazňovala německá vláda nutnost politické unie, která by držela v Evropě stabilitu. Politickou unii podporovala také Francie. Jejím cílem bylo přirozeně také ukotvení nového a silného Německa.

Výhody fungování jednotné měny

• Společná měna znamená nepochybně větší pokrok v evropské integraci.
• Euro se mělo do tří let stát významným konkurentem amerického dolaru jako světová rezervní měna. Tyto prognózy se sice nepotvrdily, nicméně euro je široce užíváno a v některých oblastech (trh obligací) je skutečně nejpoužívanější měnou.
• Euro je měnou velkého a likvidního finančního trhu, který je se svými 290 mil. obyvatel největším na světě a reprezentuje světově nejvýznamnější kulturní i ekonomickou oblast.
• Společná měna ve 20 zemích EU přináší transparentnost a srovnatelnost cen v těchto zemích. Na první pohled je jasné, které zboží je levnější a které dražší. Mezi státy odpadá kurzové riziko.
• Zrychlení a zjednodušení přeshraničních plateb v euru, které jsou v podstatě platbami vnitrostátními. Tato výhoda platí přiměřeně i pro platby v euru z ČR do zemí evropské měnové unie, protože i náš stát se připojí k trendu zjednodušování a zrychlování přeshraničních plateb v této nové měně.
• Používání nové měny znamená také výrazné snížení řady transakčních nákladů. Počínaje snížením nákladů souvisejících s poplatky na vedení účtů, odpadnutí nákladů na poplatky za dosavadní směnárenské operace.

Nevýhody a rizika spojená se zavedením jednotné měny

• Neomezený pohyb kapitálu může přinést nebezpečí přelévání zdrojů z oblastí s nižší produktivitou do oblastí, kde je produktivita vyšší.
• Směnný kurz a úrokové sazby nebude možné používat jako nástroj obchodní a měnové politiky.
• Přechod na euro přináší pro každý podnik i nové náklady spojené s adaptací na euro, včetně nákladů na přípravu managementu a zaměstnanců, informovanost klientů, informační materiály, zpracování dat atd.