Vize digitalizace Evropy

Německá politička Ursula von der Leyen se v roce 2019 ujala postu předsedkyně Evropské komise s šesti hlavními cíli, mezi nimiž jsou na předním místě digitalizace hospodářství a společnosti a ochrana životního prostředí. Svou vizi digitalizace Evropy představila 19. února 2020 v zastřešující strategii s názvem „Formování digitální budoucnosti Evropy“, kde navrhuje konkrétní iniciativy na podporu digitální ekonomiky na příštích pět let.

Strategie Evropské komise je postavena na třech hlavních pilířích a na rozdíl od předchozích strategií obsahuje také mezinárodní dimenzi digitalizace. Tři hlavní pilíře jsou zaměřené na (I) technologie, které slouží lidem, (II) spravedlivou a konkurenceschopnou ekonomiku, a (III) otevřenou, demokratickou a udržitelnou společnost. Poslední pilíř je úzce provázaný s politikou Nové zelené dohody (European Green Deal). Komise má ambici přenést evropský přístup k digitální agendě na mezinárodní úroveň a vytvořit např. Strategii pro globální spolupráci v digitální oblasti.

Strategie Evropské komise je postavena na několika ústředních myšlenkách. V rámci prvního pilíře se zdůrazňuje zejména nutnost posílení investic do výzkumu a vývoje super moderních technologií (např. vysoce výkonná výpočetní technika, kvantová komunikace pro bezpečnost systémů, blockchain, umělá inteligence, autonomní řízení), budování vysokorychlostních internetových sítí (sítě nové generace 5G a 6G), digitalizace veřejné správy a posílení digitálních dovedností občanů. Komise v této souvislosti uvádí, že zvýšení míry investic a přijetí souvisejících opatření do roku 2025 by mělo přispět k 3,2% růstu HDP a došlo by také k vytvoření nových pracovních míst. Na financování digitálních technologií budou v následujícím rozpočtovém období EU (2021 – 2027) využity různorodé nástroje, zejména Program Digitální Evropa (Digital Europe Programme), Nástroj pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility – CEF II), program Horizont Evropa (Horizon Europe) a další nástroje jako je InvestEU a strukturální fondy (ERDF, EARDF). S rozvojem digitalizace úzce souvisí také zajištění odolnosti proti kybernetickým útokům a bezpečnost a důvěryhodnost služeb. Proto i stávající Evropská komise chystá řadu nových kroků, které mají kybernetickou bezpečnost a spolupráci členských států v této oblasti dále prohlubovat. Jedním z nich je například ambice vybudovat společnou unijní kybernetickou jednotku, která bude mít za úkol čelit rychle a koordinovaně přeshraničním virtuálním hrozbám.

Druhý pilíř Strategie, nazvaný spravedlivá a konkurenceschopná ekonomika, osvětluje tzv. technologickou suverenitu, což je stěžejní princip, který současná Evropská komise v digitální agendě prosazuje. V praxi se jedná o podporu evropských inovací s cílem snížit závislost Evropy na dovozu technologií ze třetích zemí, zejména z Číny a USA. Tato ambice je samozřejmě úzce provázána se zmíněnými investicemi do evropského výzkumu a vývoje, ale také s podporou malých a středních podniků. Komise chce také pokračovat v nastavování rovných podmínek na vnitřním trhu EU. Tyto podmínky pro hospodářkou soutěž, daně a ochranu spotřebitele a práv pracovníků by měly být stejné pro offline a online svět. V neposlední řadě se Komise chce v rámci tohoto pilíře zaměřit na zdanění digitálních podniků, jejichž sídla jsou však v drtivé většině mimo území EU. Debata o sjednocení digitální daně proto probíhá i na mezinárodních fórech a EU se ji aktivně účastní.

Mezi další úkoly, které před sebe EU v digitální agendě staví a tematicky spadají do třetího pilíře Strategie, patří vyjasnění role online platforem, jako jsou například sociální sítě a vyhledávače a obecně nastavení srozumitelných pravidel pro projevy na internetu, zejména nenávistné komentáře nebo prodej padělaného a nebezpečného zboží. Cílem je, aby jednání, které odporuje etickým a hodnotovým normám Evropy, či je právně postihováno v reálném světě, bylo stejně hodnoceno i v tom virtuálním. Tyto aspekty internetu bude nově upravovat evropský předpis (tzv. balíček k digitálním službám – Digital Services Act Package), který nahradí původní unijní směrnici o elektronickém obchodu z roku 2000. V rámci třetího pilíře se Komise bude věnovat také oblasti médií a jejich transparentnosti a také tomu, jak technologický sektor může přispět ke snižování energetické náročnosti ekonomiky.

Dosavadní výsledky evropské digitální agendy

Ačkoliv byly jednotlivé prvky digitální ekonomiky součástí agendy EU již dříve, zásadním milníkem pro ustanovení této oblasti jako samostatné politiky bylo zveřejnění plánu Digitální agenda pro Evropu v roce 2010. Jednotný digitální trh se pak v roce 2014 stal jednou z deseti priorit Junckerovy Komise, konkrétní cíle byly stanoveny v Strategii pro jednotný digitální trh v Evropě z roku 2015, která se dočkala přezkumu a revize v roce 2017.

Strategie pro jednotný digitální trh zahrnovala 16 iniciativ od problematiky autorského práva po kybernetickou bezpečnost. Cílem bylo zajistit lepší přístup k digitálním produktům a službám pro podniky a spotřebitele z celé Evropy; příznivé a rovné podmínky pro digitální sítě a rozvoj inovačních služeb a maximalizovat růstový potenciálu digitálního hospodářství.

Za Junckerovy Komise byla přijata řada nových opatření (celkem 28 právních předpisů), mezi nejdůležitějšími můžeme uvést následující:

• zrušení poplatků za roaming v rámci širší reformy telekomunikačních služeb,
• modernizace ochrany údajů v rámci Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR),
• přeshraniční přenositelnost on-line obsahu (pravidla, která zajistí, že spotřebitelé, kteří zaplatili za on-line služby poskytující obsah ve vlastní zemi, budou moci mít přístup k těmto službám i v jiných zemích EU),
• geoblocking, neboli dohoda o uvolnění elektronického obchodování na základě ukončení neopodstatněného zeměpisného blokování,
• směrnice o audiovizuálních mediálních službách (AVMSD),
• Akční plán k 5G sítím,
• nařízení k elektronickým podpisům eIDAS,
• směrnice ke snížení nákladů na výstavbu vysokorychlostních sítí,
• pravidla pro přeshraniční dodávání balíků,
• směrnice o kybernetické bezpečnosti (NIS),
• nařízení k volnému toku neosobních dat.
  
  

Instituce EU

Evropská komise – Generální ředitelství pro komunikační sítě, obsah a technologie

Politicky za oblast odpovídá komisař pro vnitřní trh Thierry Breton, pod kterého činnost toto generální ředitelství spadá. Nicméně agenda digitální ekonomiky je strategicky řízena portfoliem“ Evropa připravená na digitální věk“ výkonné místopředsedkyně Margrethe Vestager. Aktuality o digitální agendě Evropské komise můžete sledovat zde (částečně v anglickém jazyce).

Evropský parlament – Výbor pro výzkum, průmysl a energetiku

Předsedou výboru je rumunský europoslanec Cristian-Silviu Busoi z frakce Evropské lidové strany. Členové výboru jsou i Martina Dlabajová (ANO 2011), Mikuláš Peksa (Piráti) a Evžen Tošenovský (ODS). Náhradník je pak Luděk Niedermayer (TOP 09 a Starostové).

Rada EU – Rada pro dopravu, telekomunikace a energetiku (část telekomunikace)

Ministři zodpovědní za telekomunikace se obvykle scházejí dvakrát ročně.

Evropský inspektor ochrany údajů

Evropský inspektor ochrany údajů má za úkol dohlížet na ochranu osobních údajů a soukromí a podporovat dobrou praxi v institucích a orgánech EU. Inspektorem je v současnosti Wojciech Wiewiórowski.

Agentura Evropské unie pro bezpečnost sítí a informací (ENISA)

Agentura nabízí podporu členským státům v oblasti kybernetické bezpečnosti, pomáhá při vytváření a implementaci potřebné legislativy.

Úřad Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (Úřad BEREC)

Tato agentura EU poskytuje administrativní a odbornou podporu Sdružení BEREC (sdružení evropských národních telekomunikačních regulátorů). Agentura BEREC svou činností podporuje konzistentní uplatňování evropské legislativy v oblasti telekomunikací a naplňování cílů jednotného trhu elektronických komunikací. Výkonná agentura pro inovace a sítě (INEA)

Úkolem agentury je řídit evropské programy Nástroje propojování Evropy (CEF), části programu Horizont 2020, zabývající se integrovanou dopravou a energetikou, a starších programů jsou například Transevropské sítě (TEN).

Společný podnik ECSEL

Společný podnik se zaměřuje na realizaci partnerství veřejné a soukromé sféry na inovacích v oboru elektronických komponent a systémů.

Nejdůležitější dokumenty

Formování digitální budoucnosti Evropy

Digitální agenda pro Evropu

Strategie pro jednotný digitální trh v Evropě

Přezkum v polovině období provádění strategie pro jednotný digitální trh

Monitoring legislativy EU k tématu informační společnosti

Problematika financí (členských států EU) a daní představuje důležitou, ale zároveň poměrně kontroverzní součást politiky EU. Důvodem je skutečnost, že je věcně úzce spjata s fungováním té které roviny vládnutí („národní“ nebo „evropské“); konkrétní politické výstupy na úrovni EU mají potenciál ovlivňovat charakteristické regulační i redistribuční kanály členských států, a tedy jejich „podstatu“.

Právě z tohoto důvodu je řada z nich, zvlášť v dobách hospodářské recese, poměrně obezřetná vůči snahám EU přebírat (byť třeba neformálně skrze nelegislativní politické iniciativy) jejich pravomoci. Při rozhodnutích o výši daní a daňových sazbách nehraje EU přímo žádnou roli. Jak vysoké daně platíte, neurčuje Evropská unie, ale vláda vašeho státu.

Na druhou stranu podle zastánců aktivit EU existují i důvody pro širší zapojení Unie do oblasti financí a daní: krom samotného zajištění efektivního financování EU bez významného zprostředkování členských států (tedy krom potenciálního, zatím neúspěšného vytvoření „evropské“ daně za situace, kdy jsou již tzv. tradiční vlastní zdroje – cla, zemědělské dávky a částečně i dávka z DPH – marginální) se argumentuje i tím, že vhodná regulace finanční a daňové politiky může ovlivňovat (fiskální) disciplínu členských států, a potažmo stabilitu a rozvoj společné evropské měny euro (bez ohledu na to, že ji zatím všechny členské státy neakceptovaly).

Výsledek politiky EU v oblasti financí a daní dlouhodobě odráží oba uvedené přístupy s tím, že v konkrétních případech se pochopitelně míra vlivu toho či onoho pohledu liší.

Vznik politiky a její vývoj

Konkrétní datum, ke kterému by bylo možné identifikovat vznik „finanční a daňové politiky“ na úrovni EU, neexistuje. Je tomu tak proto, že jak v někdejším Společenství, tak v dnešní EU ne vždy docházelo k naplňování (primárněprávních) smluvních předpokladů pro konkrétní kroky – nebo naopak docházelo k jejich „překračování“. Jinak řečeno, svébytná politika, lze-li o ní hovořit, nevznikla jako výsledek konkrétního „velkého plánu“, ale spíše jako výsledek postupně realizovaných ad hoc kroků.

Ty lze v naprosté většině spojovat s akcelerací integračního procesu ve druhé polovině 80. let 20. století, resp. s tendencemi dokončit po období tzv. eurosklerózy – skrze Jednotný evropský akt (1986) a maastrichtskou Smlouvu o EU (1992) – projekt jednotného vnitřního trhu garantujícího volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu.

Právě argument společného evropského trhu byl pro přijímání konkrétních pravidel rozhodující. Později jej doplnil i argument společné evropské měny a nejnověji argument „poučení“ se z finanční krize a následné hospodářské recese.

K významnému „skoku“ v oblasti financí a daní na evropské úrovni došlo v letech 1985-1995, kdy byl předsedou Evropské komise Jacques Delors. (foto: Audiovisual Service EU)

Základní fakta

EU v oblasti financí a daní realizuje primárně politiku regulace nebo reregulace, tj. vytváří zcela nová pravidla nebo existující regulaci na úrovni jednotlivých členských států „přenáší“ na úroveň Unie. Redistribuci EU ovlivňuje rovněž, ale primárně nepřímo (právě skrze regulaci nebo reregulaci).

Na druhou stranu (minimálně v případě daní) platí, že pravomoc stanovit a vybírat daně spadá do výlučné kompetence členských států. I z tohoto důvodu se EU, pokud jde o daně, věnuje zejména (nikoliv ale výlučně!) úpravě výběru daní nepřímých (spotřební daně, DPH), a to zvláště těm aspektům, které jsou obhajitelné z hlediska projektu vnitřního trhu (např. zákaz daňové diskriminace, otázka dvojího zdanění, boj proti daňovým podvodům ap.).

V případě financí je normotvorba obhajitelná odkazem na volný pohyb služeb a kapitálu a týká se např. obchodování na burze, právní úpravy investičních společností a fondů, ale i pojišťovnictví, bankovnictví.

Vzhledem k obecně (re)regulačnímu charakteru politiky v oblasti financí a daní, tedy přenášení „břemene“ na příjemce regulace, je obtížné kvantifikovat jak její sumární dopady, tak prostředky, jež jsou na ni vyčleněny; striktně řečeno, žádný „rozpočet“ na tuto oblast činnosti neexistuje, nejsou-li počítány relativně nízké náklady na provoz příslušných unijních institucí, které se podílejí na přijímání a dohledu nad dodržováním relevantní legislativy.

První směrnice související s DPH pochází již z roku 1967. Důvodem byla snaha odstranit daň z obratu, která deformovala hospodářskou soutěž a bránila volnému pohybu zboží. Nový systém měl také odstranit daňové kontroly a formality na vnitřních hranicích. Současný systém DPH pochází z roku 1993 a byl koncipován pouze jako přechodný. Podle Komise tento systém není jednotný a pro rostoucí počet podniků zapojených do přeshraniční činnosti je příliš složitý

Studie Komise odhalila, že se za rok 2015 v zemích EU na DPH nevybralo přibližně 152 miliard eur, a proto chce reformovat systém DPH, pokud jde o přeshraniční prodej. Dohoda členských států je ovšem složitá. Doposud se nedokázaly dohodnout ani na nových pravidlech pro zlepšení DPH v oblasti elektronického obchodu, která byla navržená v roce 2016.

Obecně se EU v rámci této politiky snaží omezit podvody v oblasti DPH a stavovat daňová opatření na podporu online obchodování a podnikání. Komise v říjnu 2017 navrhla reformu systému DPH v EU. Stávající systém DPH by se měl změnit v tom smyslu, aby bylo zboží při prodeji z jedné země EU do druhé daněno stejně, jako když je prodáváno vnitrostátně. Navrhovaná změna představuje největší reformu za posledních 25 let.

Při jednáních o dokončení jednotného prostoru DPH v EU má Komise v plánu usilovat o dosažení dohody ohledně 4 základních zásad:

1. Boj proti podvodům: DPH by podle nových pravidel mělo být účtováno při přeshraničním obchodování mezi podniky. Nyní je tento druh obchodování od DPH osvobozen, což otvírá prostor pro podvody, jelikož umožňuje DPH vybrat a poté zmizet, aniž by se peníze odevzdaly státu.
2. Jednotné kontaktní místo: vyřizování administrativy podniků spojené s DPH mají usnadnit jednotná kontaktní místa (tzv. one stop shop). Obchodníci by měli moci předkládat daňová prohlášení a provádět platby prostřednictvím centralizovaného internetového portálu, ve svém jazyce a podle jednotných pravidel a administrativních šablon, jako ve své domovské zemi. Členské státy by si pak měly DPH přeposílat navzájem přímo, jako je tomu již u prodeje elektronických služeb.
3. Přechod na zásadu „země určení“: konečné DPH by se podle nového systému mělo vždy platit členskému státu konečného spotřebitele a také podle sazby tohoto členského státu. Pro účely prodeje elektronických služeb je již zaveden.
4. Méně byrokracie: Zjednodušení pravidel fakturace by mělo umožnit prodávajícím vystavovat faktury podle předpisů jejich země i při přeshraničním obchodování. Podniky by již také dále neměly muset sestavovat seznam přeshraničních transakcí pro jejich daňový úřad (tzv. „souhrnné hlášení“).

Členské státy mohou v současnosti využívat sníženou sazbu 5 % na 2 odlišné kategorie produktů. Řada členských států také uplatňuje zvláštní odchylky umožňující další snížené sazby.

Kromě základní sazby DPH ve výši minimálně 15 % členské státy mají moci zavést dvě různé snížené sazby v rozmezí od 5 % do výše základní sazby, a to dle svého uvážení; jednu nulovou sazbu (osvobození od DPH) a jednu další sníženou sazbu v rozmezí od 0 % do výše uvedených snížených sazeb.

Aktuální, komplexní seznam zboží a služeb, na něž lze uplatnit snížené sazby, má být zrušen a nahrazen novým (obsahuje např. zbraně, alkoholické nápoje, hazardní hry a tabákové výrobky). Na jeho položky se bude uplatňovat paušální sazba ve výši 15 % nebo vyšší, a to vždy. V zájmu ochrany veřejných příjmů by měly členské státy zajistit, aby vážený průměr sazeb DPH činil alespoň 12 %. Nový režim by měl rovněž umožnit, aby veškeré zboží, které je v současné době zdaněno podle jiných než paušální sazeb, tak bylo daněno i nadále.

EU dlouhodobě usiluje o zlepšení řádné správy v oblasti daní v celosvětovém měřítku a o boj proti daňovým podvodům, daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem. V prosinci 2017 proto Rada přijala závěry o unijním seznamu jurisdikcí nespolupracujících v daňové oblasti. Na tento seznam jsou zařazovány třetí země a území, jež nepřijaly dostatečné závazky ve vztahu k prvkům, které EU považuje za problematické.

V květnu 2017 Rada přijala pozměněnou směrnici proti vyhýbání se daňovým povinnostem, kterou se zavádějí pravidla pro řešení hybridních nesouladů s daňovými systémy třetích zemí. Uspořádání vedoucí k hybridnímu nesouladu jsou mechanismy často využívané nadnárodními společnostmi a dalšími subjekty

Umožňují využívat rozdílů mezi daňovým zacházením s finančními nástroji, organizacemi nebo převody ve dvou nebo více různých zemí. Tímto způsobem se korporacím daří snižovat svou celkovou daňovou povinnost. Cílem nově dohodnutých pravidel je těmto mechanismům bránit a nedopustit erozi daňových základů v zemích EU. Členské státy musejí provést tuto směrnici ve svých vnitrostátních právních předpisech do 1. ledna 2020.

Komise v červnu 2018 navrhla v následujícím víceletém finančním rámci na období 2021–2027 opatření, která by měla zefektivnit spolupráci daňových a celních orgánů členských států.

Bankovní poplatky

Poplatky za obyčejný převod v současné době v některých členských státech mimo eurozónu mohou být velice vysoké (až 24 eur za převod 10 eur). EU dlouhodobě usiluje o snížení mezibankovních poplatků, které brání úplnému fungování jednotného trhu.

Mezi členskými státy eurozóny funguje Single euro payments area (SEPA), jejíž právní rámec stanovuje směrnice o platebních službách 2007/64 / ES. Nařízení (ES) č 924/2009 o poplatcích za přeshraniční platby v eurech bylo rovněž přijato v rámci SEPA. Nařízení vyžaduje, aby banky uplatňovaly stejné poplatky za domácí a přeshraniční elektronické platební transakce v eurech.

Nařízení bylo upraveno nařízením o SEPA, které dále integruje trh platebních služeb. Zásada rovných poplatků jak pro vnitrostátní, tak pro přeshraniční platby platí pro všechny elektronicky zpracované platby v eurech, včetně:

• úvěrových převodů
• inkas
• výběrů z bankomatů
• plateb platebními a kreditními kartami
• peněžních převodů

Členské státy, které jsou mimo eurozónu se mohly zapojit do tohoto systému, Švédsko a Rumunsko si tuto možnost zvolily.

V dubnu roku 2018 předložila Komise návrh na rozšíření výhod zavedených nařízením (ES) č. 924/2009 na spotřebitele a podniky v zemích mimo eurozónu. Cena za všechny přeshraniční platby v eurech uvnitř EU (i mimo eurozónu) má být stejná jako u domácích plateb v místní oficiální měně – tedy s nízkými nebo žádnými poplatky. Konkrétně by podle návrhu měly být poplatky účtované za přeshraniční platby v eurech stejné jako poplatky za obdobné domácí platby v místní měně. To znamená, že by klesly na pouhých několik eur nebo dokonce centů.

Nástroje politiky

EU v dané oblasti využívá standardních (legislativních) nástrojů, jež jí poskytuje primární právo (článek 288 Smlouvy o fungování EU), tedy nařízení, směrnic, rozhodnutí, doporučení a stanovisek (zejména pak prvních dvou typů norem). Meritorně je otázka financí a daní upravena právě v primárním právu, v článcích 110-115 Smlouvy o fungování EU (daně) a v hlavě IV Smlouvy o fungování EU (finance, resp. finanční služby).

Obdobně jako v jiných oblastech může EU i v rámci politiky týkající financí a daní uveřejňovat nezávazné strategie, akční plány, bílé a zelené knihy ap.

Instituce EU a politika

• Evropská komise

Problematika financí spadá do působnosti Generálního ředitelství pro daně a celní unii, Generálního ředitelství pro hospodářské a finanční záležitosti. Politicky spadají obě ředitelství pod italského komisaře pro hospodářství Paola Gentiloniho.

Tématu se věnuje také Generální ředitelství pro finanční stabilitu, finanční služby a unii kapitálových trhů pod vedením lotyšského komisaře Valdise Dombrovskise (s jeho agendou Hospodářství, které pracuje ve prospěch lidí) a Generální ředitelství pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky pod vedením francouzského komisaře Thierryho Bretona.

• Rada Evropské unie

Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN)

Schází se každý měsíc a jezdí na ni ministři financí a hospodářství. Rozhoduje převážně kvalifikovanou většinou, s výjimkou fiskálních záležitostí, kde je nutná jednomyslnost. ECOFIN projednává a schvaluje rozpočet EU. Dále pak odpovídá za hospodářskou politiku, daňové otázky, finanční trhy a pohyb kapitálu, jakož i hospodářské vztahy se třetími zeměmi. Aktuální finské předsednictví má priority v oblasti udržitelného hospodářského růstu, přičemž důraz je kladen na význam ekonomických pobídek a přechod na nízkouhlíkové hospodářství.

Rada pro konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl a výzkum)

Podle probírané agendy se skládá z ministrů, kteří odpovídají za vnitřní trh, průmysl, výzkum atd. Schází se minimálně 4x ročně. Rozhoduje obvykle kvalifikovanou většinou.

• Evropský parlament

Výbor pro hospodářství a měnu (ECON) vede Italka Irene Tinagli ze skupiny Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D). Česká republika má zde zástupce v podobě místopředsedy Luďka Niedermayera (TOP 09 a Starostové), mezi další členy výboru patří i Ondřej Kovařík (ANO 2011). Náhradníky jsou poté Martin Hlaváček (ANO 2011) a Mikuláš Peksa (Piráti).

Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (IMCO) vede belgická europoslankyně Petra De Sutter za Zelené/Evropskou svobodnou alianci. Za ČR ve výboru zasedá Hynek Blaško, Dita Charanzová (ANO 2011), Marcel Kolaja (Piráti), Kateřina Konečná (KSČM). Náhradníky jsou Jiří Pospíšil (TOP 09 a Starostové) a Evžen Tošenovský (ODS).

Mechanismus hlasování

V závislosti na konkrétní problematice (resp. příslušné právní bázi) se na úrovni EU o přijetí příslušné normy rozhoduje buď zvláštním legislativním postupem jednomyslně (v Radě) po konzultaci s Evropským parlamentem (popř. i Hospodářským a sociálním výborem), nebo řádným legislativním postupem (tzv. spolurozhodováním Rady a Evropského parlamentu) podle článku 294 Smlouvy o fungování EU.

Vstupem Lisabonské smlouvy v platnost nenastaly žádné zásadní změny, které by měly vliv na dosavadní způsob přijímání legislativy v oblasti financí a daní. „Hybatelem“ se v tomto směru ukázala spíše finanční krize z roku 2008 a následná hospodářská recese, jež způsobily neformální tlak na změny existující a vznik nové legislativy.

Jak politika ovlivňuje ČR

Působení EU v oblasti financí a daní se v ČR projevuje především unijní legislativou, která je v případě nařízení dokonce přímo použitelná. Normy EU se dotýkají nejen podnikatelských subjektů, ale i občanů – bez ohledu na to, zda využívají svobody volného pohybu po EU. Legislativa definuje podmínky, za nichž na trhu působí banky a pojišťovny, podmínky výběru daní (včetně boje proti daňovým podvodům), minimální sazby nepřímých daní (spotřební daně, DPH) ap.

Do budoucna lze očekávat zvýšený tlak na definování efektivního bankovního dohledu, suplujícího z velké části roli České národní banky, nebo tlak na vytvoření „evropské daně“ vybírané Unií na financování vlastních aktivit bez zprostředkování členských států.

Gestor v ČR

Finance a daně spadají do působnosti Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu. Primárně se problematikou zabývá Ministerstvo financí, Ministerstvo průmyslu a obchodu se věnuje aspektům spjatým s konceptem vnitřního trhu, a hraje spíše sekundární roli.

Důležité dokumenty

2009/78/ES: Rozhodnutí Komise ze dne 23. ledna 2009 o zřízení Evropského výboru orgánů bankovního dohledu

Nařízení Rady (ES) č. 2073/2004 ze dne 16. listopadu 2004 o správní spolupráci v oblasti spotřebních daní

Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství

Rozhodnutí Komise ze dne 28. dubna 1999 o zřízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF)

Rozhodnutí Komise ze dne 5. listopadu 2003 o zřízení Evropského bankovního výboru

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/49/ES ze dne 14. června 2006 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/65/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP)

Směrnice Rady 2003/48/ES ze dne 3. června 2003 o zdanění příjmů z úspor v podobě úrokových plateb

Směrnice Rady 2003/49/ES ze dne 3. června 2003 o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států

Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty

Směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS

Směrnice Rady 2008/7/ES ze dne 12. února 2008 o nepřímých daních z kapitálových vkladů

Směrnice Rady 92/79/EHS ze dne 19. října 1992 o sbližování daní z cigaret

Směrnice Rady 92/80/EHS ze dne 19. října 1992 o sbližování daní z jiných tabákových výrobků než cigaret

Směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. října 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů

Směrnice Rady 92/84/EHS ze dne 19. října 1992 o sbližování sazeb spotřební daně z alkoholu a alkoholických nápojů

Směrnice Rady ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní

Směrnice Rady ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států

Smlouva o fungování Evropské unie

Vyvrcholením integrace měnových politik i celého evropského integračního procesu je vytvoření hospodářské a měnové unie. Hospodářská a měnová unie představuje nejvyšší stupeň ekonomické integrace založený na vnitřním trhu. V jejím rámci státy koordinují své hospodářské a fiskální politiky (země splňující podmínky pro přijetí jednotné měny mají jednotnou měnovou politiku).

Tento proces je často označován jako evropská měnová unie, popřípadě měnová unie, jelikož hospodářská část unifikace nebyla na rozdíl od měnové dosud zcela naplněna. Měnovou unii v současném evropském modelu lze v právním smyslu vymezit existencí jednotné měny (euro) a jednotnou centrální bankou (Evropská centrální banka), která je odpovědná za provádění jednotné měnovou politikou.

Vznik měnové unie

Proces hospodářské a měnové integrace byl v podstatě zahájen se vznikem Evropských společenství. Samotná měnová unie byla v rámci Evropského společenství realizována ve třech fázích specifikovaných ve Smlouvě o založení ES (SES) ve znění Maastrichtské smlouvy (čl. 116 – 124):

1. etapa (1. 1. 1990 – 1993): zcela volný pohyb kapitálu v rámci EU (zrušení devizových kontrol), zvýšení částky zdrojů věnovaných na odstranění nerovností mezi evropskými regiony (strukturální fondy), hospodářská konvergence prostřednictvím mnohostranného dohledu nad hospodářskými politikami členských států
2. etapa (1. 1. 1994 – 1998): zřízení Evropského měnového institutu složeného z guvernérů centrálních bank zemí EU se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, nezávislost centrálních bank, definice pravidel pro snížení národních rozpočtových deficitů
3. etapa (1. 1. 1999 – 2002): ustavení Evropské centrální banky a zavedení eura v 11 zemích (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko a Španělsko). Čtyři členské státy nepřijaly jednotnou měnu buď proto, že se tak rozhodly v rámci protokolů přičleněných ke Smlouvě o ES, které jim tuto možnost poskytují (Velká Británie a Dánsko), nebo proto, že nesplnily daná konvergenční kritéria (Švédsko a Řecko). Řecko se stalo dvanáctou zemí eurozóny 1.1.2001. 1.1.2002 byly v těchto 12 zemích uvedeny do oběhu mince a bankovky euro, které se stalo jediným zákonným platidlem veškerých hotovostních a bankovních operací v zemích eurozóny

Od 1.1.2007 je členem eurozóny Slovinsko, od 1.1.2008 Malta a Kypr, Slovensko od 1.1.2009. K 1. lednu se v roce 2011 se připojilo Estonsko, v roce 2014 Lotyšsko a 2015 Litva. Společnou měnu tedy doposud zavedlo 19 z 28 členských států EU a denně jí platí okolo 340 milionů lidí.

Mapa: Členské státy eurozóny

Zdroj: EU – Euro

Podmínkou zapojení členského státu do třetí etapy hospodářské a měnové unie je splnění kritérií konvergence ve smyslu čl. 104 a 121 SES, Dodatkového protokolu o proceduře nadměrného schodku a Dodatkového protokolu o konvergenčních kritérií. Kritéria musí být plněna udržitelným, a ne pouze bodovým způsobem.

1. Kritérium cenové stability – členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nesmí překročit o více než 1,5 procentního bodu míry inflace těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
2. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb – v průběhu jednoho roku před šetřením nesmí průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu překročit o více než 2 procentní body úrokovou sazbu těch – nejvýše tří – členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
3. Kritérium dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí
   1. – veřejný deficit: poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu (HDP) v tržních cenách nesmí překročit 3 %
   2. – hrubý veřejný dluh: poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k HPD nesmí překročit 60 %.

4. Kritérium stability měnového kurzu a účasti v ERM (mechanizmus směnných kurzů) – členský stát musí dodržovat normální rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto období nesmí devalvovat bilaterální směnný kurz domácí měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu (po zavedení eura vůči euru) z vlastní iniciativy.
5. Konvergence v legislativní oblasti obsahuje podmínku nezávislosti centrálních bank včetně zákazu financování veřejných institucí ze zdrojů centrálních bank a zákaz zvýhodněného přístupu ke zdrojům úvěrových institucí (čl. 101, 102, 108 a 109 SES).

Mechanizmus směnných kurzů (Exchange Rate Mechanism neboli ERM, pojem ERM II se používá pro současnou vlnu rozšiřování eurozóny, ERM I platilo pro země, ve kterých se eurem platí od roku 2002) definuje pro měnu každého členského státu nacházejícího se mimo eurozónu, který se jej účastní, centrální paritu vůči euru. Základní fluktuační pásmo je 15% nad nebo pod centrální paritou.

Rozhodnutí o centrálních paritách a základním fluktuačním pásmu je učiněno vzájemnou dohodou ministrů financí členských států nacházejících se v eurozóně, Evropské centrální banky a ministrů financí a guvernérů centrálních bank členských států nacházejících se mimo eurozónu. V jednotlivých případech lze na žádost dotyčného členského státu nacházejícího se mimo eurozónu stanovit užší fluktuační pásmo než standardní (Dánsko má fluktuační pásmo 2,25%).

Pakt stability a růstu

Centralizovaná měnová politika neumožňuje členským zemím využívat měnových nástrojů ke stabilizaci národních hospodářských politik. Aby bylo zamezeno pnutí mezi jednotnou měnovou politikou a souborem suverénních národních fiskálních politik, která by ohrožovala stabilitu eura, byl v červnu 1997 na zasedání Evropské rady v Amsterodamu přijat tzv. Pakt stability a růstu.

Členské státy se v Paktu zavázaly, že ve střednědobém horizontu budou usilovat o dosažení přebytkových či alespoň vyrovnaných rozpočtů. Pro krátkodobé chování fiskální politiky byly jako závazné převzaty limity maastrichtských konvergenčních kritérií, tj. 3% pro podíl vládního deficitu na HDP a 60% pro podíl veřejného dluhu na HDP. Země, která nedodržuje pravidla Paktu, se dostává do tzv. procedury nadměrného schodku, jejíž účelem je zajistit, aby členská země snížila rozpočtový schodek udržitelným a důvěryhodným způsobem.

V rámci této procedury Rada ECOFIN na návrh Evropské komise nejprve vydá doporučení, aby členská země během šesti měsíců předložila plán na snížení schodku. Pokud je tento plán vyhodnocen jako nerealistický, může Rada vydat zprávu obsahující konkrétní kroky, jež by měly vést ke zlepšení zjištěného stavu. V případě neplnění předložených doporučení, mohou být na členkou zemi eurozóny uvaleny finanční sankce.

Nízká rozpočtová disciplína společně s malou vynutitelností dodržování pravidel vedla k tomu, že Pakt začal ztrácet autoritu jako efektivní nástroj mnohostranného fiskálního dohledu a stával se stále terčem kritiky. Proto byl v roce 2005 reformován. Nově byly zohledněny některé specifické ekonomické charakteristiky členských zemí, např. pozice v hospodářském cyklu, implementace strukturálních reforem včetně reformy penzijní aj. Každé zemi byl stanoven střednědobý fiskální cíl, který zohledňuje celkovou úroveň vládního zadlužení a růstový potenciál ekonomiky. Důraz je kladen na konsolidaci veřejných financí zejména v příznivých ekonomických obdobích.

Členské země eurozóny mají povinnost dokumentovat dodržování pravidel Paktu prostřednictvím stabilizačních programů. Země, které nejsou členy eurozóny, předkládají konvergenční programy.

Další reformy z období 2011–2013 byly přímou reakcí na krizi státního dluhu, která ukázala, že je potřeba zavést přísnější pravidla, neboť obtíže způsobené neudržitelnými veřejnými financemi v jednom státě se přenášejí na další státy eurozóny Na konci roku 2011 vstoupila v platnost reforma (součást balíčku šesti právních aktů týkajících se správy ekonomických záležitostí, tzv. six-pack), která měnila Pakt o stabilitě a růstu.

Pozměněné nařízení např. obsahuje ustanovení objasňující informace o tom, kdy bude schodek – v případě, že bude vyšší než uvedená referenční hodnota, – považován za výjimečný (z důvodu nenadálé události, závažného hospodářského poklesu atd.) či dočasný (kdy předpovědi naznačují, že schodek bude po pominutí nenadálé události nebo hospodářského poklesu nižší než referenční hodnota).

Počátkem roku 2013 vstoupila v platnost revize, která měla podobu mezivládní Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, včetně rozpočtového paktu. Nařízení týkající se posuzování návrhů vnitrostátních rozpočtů (součást balíčku dvou právních aktů týkajících se správy ekonomických záležitostí, tzv. two-pack) vstoupilo v platnost v květnu 2013.

Hlavní prvky nařízení stanovují společné rozpočtové lhůty pro všechny členské státy eurozóny a pravidla pro sledování a posuzování rozpočtových plánů ze strany Komise. V případě závažného nedodržování pravidel Paktu může Komise požádat o přezkum těchto plánů. Druhé nařízení se týká členských států, které se potýkají se závažnými obtížemi, pokud jde o finanční stabilitu, nebo jejichž finanční stabilita je ohrožena. Stanovuje pravidla zvýšeného dohledu, finanční pomoci.

Obecně reformy z let 2011 a 2013:

• kladou větší důraz na snižování vysokých dluhů jednotlivých států
• upřesňují postup při nadměrném schodku, aby mohl být použit nejen v případě schodku v daném roce, ale také v případě problematického vývoje veřejného zadlužení
• zřizují roční cyklus koordinace hospodářských politik řízený Komisí; ta každoročně provádí podrobnou analýzu plánů hospodářských reforem států EU a vydává jim doporučení pro příštích 12 až 18 měsíců – evropský semestr
• vyžadují striktní dodržování fiskálních pravidel, což zahrnuje i významné pokuty pro státy eurozóny, které tato pravidla poruší
• zavádí nová opatření pro monitorování riskantní ekonomické nerovnováhy – např. přemrštěné ceny aktiv (nemovitostí, akcií apod.) a pokles konkurenceschopnosti – a opatření, díky nimž se začne řešit dříve, než ohrozí hospodářskou stabilitu země, případně celé eurozóny či EU.

V březnu 2012 byla členskými státy (s výjimkou VB, Chorvatska a České republiky) na zasedání Evropské rady podepsána mezivládní Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, jejíž součástí je rozpočtový pakt. Ten zavádí do předpisů členských států (nejlépe do ústavního pořádku), pravidlo vyrovnaného rozpočtu.

Jedná se konkrétně o nižší limit pro strukturální schodek, který nesmí přesáhnout 0,5 % HDP (je-li veřejný dluh nižší než 60 % HDP, je tento nižší limit stanoven ve výši 1 % HDP) – (tzv. „dluhová brzda“).

V případech, kdy toto pravidlo nebude uplatňováno, mohou členské státy žalovat ostatní členské státy u Soudního dvora EU. Mezi další opatření patří například automatické použití opravného mechanismu a zpřísněná pravidla pro země, vůči nimž se uplatňuje postup při nadměrném schodku. Finanční pomoc z evropského mechanismu stability má být poskytována pouze těm členským státům, které podepsaly rozpočtový pakt.

Provádění měnové politiky

Měnovou politiku Společenství provádí Evropský systém centrálních bank (ESCB), který je tvořen Evropskou centrální banka a národními centrálními bankami všech členských zemí EU.

Evropská centrální banka (dále jen ECB) nahradila od 1. 6. 1998 Evropský měnový institut. Sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem. ECB odpovídá za definování a provádění hospodářské a měnové politiky EU. ECB, stejně jako národní centrální banky, mají ve Smlouvě o založení EU a Statutu ESCB a EC zakotvenu institucionální, osobní, funkční i finanční nezávislost.

Jedním z hlavních úkolů ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně tak, aby se kupní síla eura nesnižovala v důsledku inflace. K plnění svých úkolů má ECB právo přijímat právní akty a jiné právní nástroje. Jsou jimi zejména nařízení, rozhodnutí, doporučení, stanoviska a dále obecné zásady, pokyny a vnitřní rozhodnutí.

Rozhodovací orgány ECB jsou Výkonná rada, Rada guvernérů a Generální rada.

Výkonná rada (angl. Executive Board) se sestává z prezidenta ECB, viceprezidenta a čtyř dalších členů, kteří jsou všichni jmenováni na základě společné dohody prezidentů či předsedů vlád zemí eurozóny. Členové Výkonné rady jsou jmenováni na jedno funkční období osmi let, které nelze obnovit. Výkonná rada odpovídá za provádění měnové politiky, jak ji definuje Rada guvernérů, a za vydávání pokynů národním centrálním bankám. Připravuje rovněž zasedání Rady guvernérů a je odpovědná za každodenní řízení ECB.

Rada guvernérů (angl. Governing Council) je nejvyšším rozhodovacím orgánem ECB. Tvoří ji šest členů Výkonné rady a guvernéři 16 centrálních bank eurozóny. Předsedá jí prezident ECB. Jejím prvotním posláním je definovat měnovou politiku eurozóny, a zejména určovat úrokové sazby, za kterých mohou obchodní banky obdržet peníze od ECB.

Generální rada (angl. General Council) je třetím rozhodovacím orgánem ECB. Sestává z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů národních centrálních bank všech členských států EU. Generální rada přispívá k poradenské a koordinační činnosti ECB a pomáhá připravovat budoucí rozšíření eurozóny.

Veškerá legislativní opatření, která jsou nutná k činnosti hospodářské a měnové unie, přijímá Rada EU na návrh Evropské komise. V případě záležitostí týkajících se hospodářské a měnové unie se jedná o formaci Rady ECOFIN, složenou z ministrů hospodářství a financí. Ti na zasedáních ECOFIN odpovídají za účinnou koordinaci hospodářské politiky členských států, za dodržování Paktu stability a růstu a za orientaci politiky směnných kursů. V rámci Rady se setkává neformální skupina Eurogroup(Euroskupina) složená z ministrů financí zemí eurozóny. Cílem jejich setkání je koordinovat společná stanoviska a zaujímat společné postoje k otázkám projednávaným v Radě ECOFIN.

Novinkou je eurosummit, kde se scházejí hlavy států a předsedové vlád zemí eurozóny, předseda eurosummitu a předseda Evropské komise. Zasedání eurosummitu stanovují strategické směry v oblasti hospodářské politiky eurozóny. Podle Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii by se zasedání eurosummitu měla konat nejméně dvakrát za rok. Pokud je to možné, měla by tato zasedání navazovat na zasedání Evropské rady v Bruselu. Politické stimuly k rozvíjení hospodářské a měnové unie a hlavní směry politiky poskytuje Evropská rada.

Evropský parlament se podílí na přijímání legislativy týkající se hospodářské a měnové unii a má poradní roli při řešení různých aspektů jejího fungování. Konzultace s Evropským parlamentem se vyžaduje při posuzování připravenosti členských států na vstup do eurozóny a při jmenování členů Výkonné rady ECB. Parlament má možnost pozvat prezidenta ECB a členy Výkonné rady ECB na jednání parlamentních výborů k vysvětlení měnové politiky ECB.

Evropská centrální banka a Komise také spolupracují na rozšíření výhod efektivnějších a levnějších plateb na celý kontinent. To přináší jednotná oblast pro platby v eurech (SEPA) V praxi to znamená, že ve 34 evropských zemích jsou všechny platby v eurech (bankovní převody, inkasa, platební karty apod.) zpracovávány naprosto stejným způsobem bez ohledu na to, zda k převodu dochází mezi stranami ve stejné zemi nebo v různých zemích.

Lisabonská smlouva

Změny, které Lisabonská smlouva přináší v oblasti měnové politiky, jsou spíše technického rázu. Měnová politika pro členské státy eurozóny je ve Smlouvě o fungování EU (SFEU) zařazena mezi politiky, které spadají do výlučné pravomoci Unie.

Úprava hospodářské a měnové politiky se posouvá do hlavy VIII a je rozdělena do kapitol, které se týkají hospodářské politiky, měnové politiky, institucionálních ustanovení, ustanovení týkajících se členských států, jejichž měnou je euro a přechodných ustanovení (pro členské státy, na které se vztahuje výjimka). Změny se týkají zejména následujících oblastí:

1. Cenová stabilita je uvedena jako cíl celého evropského hospodářství, čímž se dostává na pozici principu, který musí být respektován ve všech oblastech činnosti unijních institucí i členských států (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU). Euro již není zmiňováno mezi symboly EU, ale je zakotveno jako oficiální měna hospodářské a měnové unie (čl. 3 odst. 4 Smlouvy o EU).
2. Evropská centrální banka je zařazena mezi unijní instituce. To nijak neovlivňuje její nezávislost. Drobná změna přichází ve jmenování členů Výkonné rady, kteří mají být jmenování Evropskou radou kvalifikovanou většinou na doporučení Rady, po konzultaci s Evropským parlamentem a Radou guvernérů (čl. 283 odst. 2 SFEU). Dle dosavadní úpravy je jmenování prováděno na základě dohody hlav států a vlád.
3. Euroskupina, která nyní funguje jako neformální fórum, je ustavena jako formální orgán. Účastníky jednání budou též zástupci Evropské komise a Evropské centrální banky. Ministři ze svého středu volí většinou hlasů předsedu Euroskupiny s funkčním obdobím 2,5 roku. Podrobnosti upravuje Protokol o Euroskupině (čl. 137 SFEU). Pravidlo hlasování kvalifikovanou většinou nahrazuje v řadě případu jednomyslnost. Jedná se např. o rozhodnutí Rody o nadměrném schodku veřejných financí (čl. 126 SFEU).
4. I pro oblast měnové politiky byla posílena role Evropského parlamentu, neboť spolurozhodovací procedura se stane „běžnou“ legislativní procedurou. Pozice Komise je rovněž posílena, a to např. v případě, že zjistí, že hospodářské politiky členského státu nejsou v souladu s hlavními směry nebo že by mohly ohrozit řádné fungování hospodářské a měnové unie. V takovém případě může Komise vydat varování přímo členskému státu (čl. 120 odst. 4 SFEU).

Vývoj HMU

Bankovní unie

Krize v eurozóně a odlišné reakce jednotlivých členských států na tuto krizi zdůraznily vzájemnou provázanost bank a vnitrostátních vlád. Finanční krize ukázala na potřebu větší regulace finančního sektoru EU a dohledu nad ním, zejména v eurozóně. EU se proto rozhodla upravit HMU a vytvořit v rámci ní nový integrovaný finanční rámec, bankovní unii.

Bankovní unie je systém bankovního dohledu a řešení krizí bank na úrovni EU, fungující na základě celoevropských pravidel. Bankovní unie má zajistit bezpečnost a spolehlivost bankovního sektoru v eurozóně i v celé EU a zabezpečit, aby se úpadek bank, které nejsou životaschopné, řešil bez nutnosti využít peníze daňových poplatníků. Členy bankovní unie jsou všechny země eurozóny a ty členské státy EU, které se pro účast rozhodnou.

Všechny země, které euro přijmou v budoucnosti, se automaticky stanou členy bankovní unie. Členské státy mimo eurozónu se mohou zapojit na základě uzavření dohody o úzké spolupráci. Bulharsko zaslalo v červenci 2018 Euroskupině dopis o svém záměru účastnit se ERM II a odhodlání uzavřít dohodu o úzké spolupráci s bankovní unií. O účasti uvažuje také Švédko a Dánsko.

Cílem bankovní unie je:

• zajistit, aby banky měly silné postavení a byly schopny odolat případným budoucím finančním krizím
• předcházet situacím, kdy jsou k záchraně bank na pokraji úpadku použity peníze daňových poplatníků
• snížit roztříštěnost trhu prostřednictvím harmonizace pravidel v oblasti finančního sektoru
• posílit finanční stabilitu v eurozóně a v EU jako celku

Bankovní unie se skládá ze 3 základních stavebních prvků:

1. jednotného souboru pravidel
2. jednotného mechanismu dohledu
3. jednotného mechanismu pro řešení krizí

Jednotný soubor pravidel

Je tvořen souborem právních předpisů, které jsou uplatňovány na všechny finanční instituce a všechny finanční produkty v celé EU. Mezi pravidla patří zejména kapitálové požadavky pro banky, zdokonalené systémy pojištění vkladů a pravidla pro řízení bank na pokraji úpadku.

Jednotný mechanismus dohledu

Jednotný mechanismus dohledu představuje nadnárodní orgán EU pro bankovní dohled. Hlavním cílem tohoto mechanismu je zajistit řádné fungování evropského finančního sektoru prostřednictvím pravidelných důkladných kontrol finančního zdraví bank. Tyto kontroly se provádějí na základě pravidel, která jsou pro všechny země EU shodná.

Jednotný mechanismus pro řešení krizí

Tvoří ho ústřední orgán pro řešení krizí (Jednotný výbor pro řešení krizí) a Jednotný fond pro řešení krizí. Tento fond má být používán v případě úpadku banky a je plně financován evropským bankovním sektorem.

Instituce a orgány EU

Komise

Oblast hospodářské a měnové spadá do portfolia více komisařů. Místopředseda Komise Valdis Dombrovskis je odpovědný za Generální ředitelství pro finanční stabilitu, finanční služby a unii kapitálových trhů. Komisař Paolo Gentiloni odpovídá za hospodářské a finanční záležitosti, daně a cla. Komisař Johannes Hahn je odpovědný za rozpočet a správu.

Evropský parlament

Evropský parlament – Hospodářský a měnový výbor (ECON)

Výboru předsedá Italka Irene Tinagli ze Skupiny progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D). Česká republika má zde zástupce v podobě místopředsedy Luďka Niedermayera (TOP 09 a Starostové), mezi další členy výboru patří i Ondřej Kovařík (ANO 2011). Náhradníky jsou poté Martin Hlaváček (ANO 2011) a Mikuláš Peksa (Piráti). Mezi pravomoci výboru patří hospodářská a měnová politika EU a mimo jiné také pravidla hospodářské soutěže a udělování státní podpory podnikům.

Rada EU (Ecofin)

Rada pro hospodářské a finanční věci je odpovědná za tři hlavní oblasti politiky Unie: za hospodářskou politiku, daňové otázky a regulaci finančních služeb. Připravuje rovněž roční rozpočet EU a zabývá se právními a praktickými aspekty jednotné měny – eura. Zasedání rady Ecofin se konají zpravidla jednou měsíčně.

Evropská centrální banka

Evropská centrální banka (ECB) je jedním z největších hráčů na poli evropské hospodářské a měnové politiky. Předsedkyní je Francouzska Christine Lagarde. Evropská centrální banka spravuje euro a koncipuje evropskou hospodářskou a měnovou politiku. Hlavním cílem je udržovat stabilní ceny a podporovat hospodářský růst.

Evropský hospodářský a sociální výbor

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) je poradní instituce EU, která působí jako spojovací článek mezi institucemi EU a evropskými občany, předsedou je Luca Jahier.

Hospodářská a měnová unie, sekce pro hospodářskou a sociální soudržnost (ECO)

ECO je jednou ze specializovaných sekcí EHSV jejímž úkolem je zpracovávat a posléze navrhovat Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru stanoviska, jež odrážejí názory organizované občanské společnosti mimo jiné i v oblasti hospodářské a měnové unie.

Komise pro hospodářskou politiku (ECON)

Komise spadá pod Evropský výbor regionů, který poskytuje regionům a městům možnost vyjádřit se k návrhům právních předpisů EU. Sama komise slouží k monitorování současných hospodářských tendencí a výzev.

Agentury EU

• Evropský orgán pro bankovnictví (EBA)
• Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění (EIOPA)
• Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA)
• Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB)

Vliv politiky na ČR

V rámci České republiky hraje důležitou roli Ministerstvo financí a ČNB. Protože ČR není součástí eurozóny, tak v oblasti HMU postupně ztrácí vliv. Doposud nebyl stanoven ani rámcový termín, kdy by měla ČR přistoupit ke společné měně. V roce 2005 bylo vytvořen orgán pro koordinaci legislativních a technických opatření pro zavedení eura – Národní koordinační skupina, ale jinak přípravy nepokročily.

Politika ochrany hospodářské soutěže je jedním z nejvýznamnějších nástrojů EU pro podporu integrace společného trhu. Ustanovení upravující ochranu hospodářské soutěže byla již ve smlouvě o Evropském sdružení uhlí a oceli (1951), i v Římské smlouvě zakládající Evropské hospodářské společenství z roku 1957.

Soutěžní pravidla Evropské unie se vztahují jak na jednání soukromých podnikatelských subjektů, tak na vládní zásahy samotných členských států. Pravidla soutěžní politiky jsou stanovená ve článcích 101-109 SFEU. Evropská soutěžní politika je silně nadnárodní a prosoutěžní.

Mezi hlavní prvky soutěžní politiky EU patří:

• zákaz dohod mezi podniky, které mohou narušovat soutěž na vnitřním trhu
• zákaz zneužití dominantního postavení podniků na trhu
• dozor nad fúzemi s evropskou dimenzí, které vedou k tržní dominanci
• monitoring a regulace poskytování veřejných podpor
• liberalizace sektorů, které ovládají státem garantované monopoly, například telekomunikace, poštovní služby, energetika

Realizace politiky je v rukou Komise, která má v této oblasti široké pravomoci. Provádí monitoring, vede vyšetřování konkrétních případů porušení hospodářské soutěže, implementuje přijaté akty a uděluje sankce. Evropská komise má výhradní pravomoc udělovat výjimky, včetně blokových.

Evropský parlament nezískal ani Lisabonskou smlouvou významnější pravomoci a je pouze konzultován. Komise má také rozsáhlé pravomoci týkající se vyšetřování a postihu v oblasti hospodářské soutěže. Podniky a členské státy běžně podávají žaloby proti rozhodnutím Komise.

Evropská komise a antimonopolní úřady ve všech členských státech EU spolupracují prostřednictvím Evropské sítě pro hospodářskou soutěž (ESHS). Úřady a Komise se vzájemně informují o nových případech a rozhodnutích, v případě potřeby koordinují vyšetřování a vyměňují si důkazy. Při vyšetřování si Komise může od vlád členských zemí vyžádat nezbytné informace nebo požádat domácí antimonopolní úřad o vedení šetření.

V případě, že své povinnosti neplní, může být Komise žalována u Evropského soudního dvora na základě žaloby na nečinnost.

• Zákaz kartelů narušujících soutěž na vnitřním trhu

Evropské právo zakazuje a od počátku zneplatňuje dohody mezi podniky, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy. Společnostem zapojeným do kartelu může Evropská komise udělit pokutu až do výše 10 % jejich světového obratu. Tyto pokuty se platí do rozpočtu EU.

Smluvní strany mohou získat individuální nebo tzv. blokovou výjimku. Podmínkou je, že spotřebitelé získají přiměřený podíl na výhodách. Větší šanci na získání výjimky mají dohody, které přispívají ke zlepšení výroby či distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského pokroku. Pokud společný tržní podíl podniků po uzavření dohody činí více jak 40 % je udělení výjimky nepravděpodobné.

• Zneužití dominantního postavení

Dominantní společnosti mají díky svému podílu na trhu ekonomickou sílu na to, aby mohly jednat bez ohledu na své konkurenty nebo spotřebitele. Komise nepostihuje dosažení dominantního postavení, ale pouze jeho zneužití při soutěži na vnitřním trhu EU. Chování, které má vliv pouze na národní trh, evropské úřady posuzovat nesmějí.

Příklady zneužití dominantního postavení jsou účtování nepřiměřeně vysokých cen, účtování nerealisticky nízkých cen s cílem vytlačit konkurenci z trhu, diskriminování některých obchodních partnerů, vnucování neopodstatněných obchodních podmínek partnerům.

Komise rovněž sleduje chování podniků z nečlenských zemí EU na evropských trzích. Americké firmy, jako např. Microsoft a IBM, už byly rovněž účastníky ostře sledovaných soudních sporů týkajících se jejich monopolního postavení.

• Kontrola fúzí

Další pravomocí Komise je posuzovat spojování velkých podniků s dopadem na zahraničí. Takové fúze jsou schváleny, pokud vzniklý subjekt výrazně neomezí hospodářskou soutěž nebo nezúží možnost výběru pro spotřebitele.

Pro rozhodnutí o zahájení šetření Komisí jsou rozhodující údaje o prodeji na evropském trhu. Pokud se jedná o spojení podniků s celosvětovým obratem vyšším než 5 miliard eur a s obratem alespoň dvou zúčastněných podniků vyšším než 250 mililonů eur, dostávají se pod soudní pravomoc Komise – tzv. one-stop shop princip. Výjimkou jsou případy, kdy podniky dosahují více než dvě třetiny svého komunitárního obratu v témže členském státě.

Společnosti navrhující fúzi musí do týdne od uzavření dohody tuto skutečnost oznámit Komisi, která v právně závazném termínu posoudí, zda navrhovaná fúze vytváří nebo posiluje nedovolené dominantní postavení na relevantním trhu. Pokud ano, fúzi zakáže. Pokud ne, Komise potvrdí, že fúze je slučitelná se společným trhem a schválí fúzi bezpodmínečně nebo s jistými podmínkami.

• Kontrola veřejných podpor

Státní subvence jsou evropským právem obecně považovány za škodlivé – existují ale výjimky. Zakládající smlouva rozděluje povolené státní podpory na slučitelné s vnitřním trhem a na ty, které mohou být považovány za slučitelné.

Slučitelné podpory jsou např. sociální dávky, nebo pomoc určená k nápravě škod způsobených přírodními katastrofami. Výjimky možné za určitých okolností zahrnují podporu nerozvinutých regionů, projektů v evropském zájmu, nápravu vážných poruch v hospodářství členského státu, usnadnění rozvoje určitých hospodářských aktivit nebo oblastí, prosazování kultury a zachování národních tradic. Další kategorie může blíže určit Rada.

Komise přijala obecné zásady, v nichž se více zaměřuje na velké společnosti obchodující v celé EU. Takové společnosti mají obvykle velký tržní podíl a státní podpora jim udělená výrazněji ovlivňuje hospodářskou soutěž a obchod. Nové obecné zásady zavádějí přísnější pravidla, a velké společnosti tedy budou muset vyvinout větší úsilí, aby své přežití financovaly z vlastních zdrojů. Například by v budoucnu měly nést přibližně 50 % nákladů na restrukturalizaci.

• Liberalizace veřejných služeb

Dlouhou dobu Evropská komise nezasahovala do činností veřejných služeb, protože členské státy nebyly ochotné dát souhlas k zásahům. Od začátku 90. let však Komise začala systematicky a aktivně prosazovat liberalizaci veřejných služeb (např. dodávky elektřiny, plynu a vody, doprava, poštovní služby a telekomunikace).

Komise usiluje, aby bývalé státní monopoly nezneužívaly svou tržní sílu a nepoškozovaly nové účastníky na trhu. Současně aby byly finančně dostupné služby k dispozici i pro chudé či zdravotně postižené spotřebitele nebo pro ty, kteří žijí ve vzdálených nebo odlehlých regionech.

I když uznává existující koncept veřejných služeb i potřebu umožnit plnění jejich úkolů, považuje Komise otevření těchto trhů hospodářské soutěží za velmi potřebné a přínosné. Například poštovní služby se na základě směrnice EU začaly otevírat hospodářské soutěži, ale kvůli požadavku členských států na zajištění minimální úrovně služeb v rámci tzv. univerzální služby však některé činnosti zůstaly vyhrazeny pro jednoho nebo pro několik provozovatelů.

Instituce EU a další orgány

Evropská komise – Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž

Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž spadá do portfolia Evropa připravena na digitální věk pod vedením dánské komisařky Margrethe Vestagerová a odpovídá za evropské politiky v oblasti hospodářské soutěže, a to ve spolupráci s příslušnými vnitrostátními orgány.

Evropský parlament – Výbor pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů

Výboru předsedá belgická europoslankyně Petra De Sutter ze skupiny Zelení/Evropská svobodná aliance. Za ČR ve výboru zasedá Hynek Blaško, Dita Charanzová (ANO 2011), Marcel Kolaja (Piráti) a Kateřina Konečná (KSČM). Náhradníky jsou Jiří Pospíšil (TOP 09 a Starostové) a Evžen Tošenovský (ODS).

Evropský parlament – Hospodářský a měnový výbor (ECON)

Výbor vede Italka Irene Tinagli ze skupiny Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D). Česká republika má zde zástupce v podobě místopředsedy Luďka Niedermayera (TOP 09 a Starostové), mezi další členy výboru patří i Ondřej Kovařík (ANO 2011). Náhradníky jsou poté Martin Hlaváček (ANO 2011) a Mikuláš Peksa (Piráti).

Rada ministrů pro konkurenceschopnost

Rada vznikla v roce 2002 sloučením tří dřívějších konfigurací Rady – pro vnitřní trh, průmysl a výzkum. Podle programu jednání se setkávají ministři jednotlivých členských zemí, kteří jsou odpovědní za obchod, hospodářství, průmysl, výzkum, inovace a vesmír. Schází se přibližně pětkrát až šestkrát ročně. Rada pro konkurenceschopnost usiluje o zvýšení konkurenceschopnosti a posílení růstu v EU, zejména v pěti hlavních oblastech politiky: vnitřní trh, průmysl, výzkum, inovace a vesmír.

Evropská síť pro hospodářskou soutěž (ECN)

Vznikla jako fórum pro diskuzi a spolupráci evropských soutěžních úřadů v případech, kdy je aplikováno soutěžní právo EU. V rámci ECN řeší skupiny odborníků na určité oblasti (například pojištění nebo železnice) problémy, které se týkají hospodářské soutěže a zaujímají k nim společný postoj.

Evropský hospodářský a sociální výbor

Jedná se o orgán, jehož prostřednictvím odbory, sdružení zaměstnavatelů a organizace zastupující občanskou společnost přispívají svými názory na unijní otázky do rozhodovacího procesu. V rámci výboru existuje sekce, která se přímo věnuje politice hospodářské soutěže: sekce „Jednotný trh, výroba a spotřeba – INT“.

Mechanismus hlasování

Vývoj v rámci politiky probíhá na základě rozhodnutí Rady, která o směrnicích a nařízeních rozhoduje řádnou legislativní procedurou.

Vliv politiky na ČR

V současné době je ochrana hospodářské soutěže v České republice institucionálně zajišťována Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně. Úřad je řízen předsedou, který je jmenován prezidentem republiky na šestileté funkční období. Úřad začal pod tímto názvem fungovat od 1. listopadu 1996, přičemž navázal na činnost dřívějšího Ministerstva pro hospodářskou soutěž, jehož kompetence byly v plném rozsahu zachovány.