17.12.2007
Zahranicni.iHNed.cz
Třiadevadesátiletý Erich Steidtmann zažaloval stejně starou Lisl Urbanovou kvůli jejím knižním pamětem. Německá média mluví o „hnědé romanci“ a jejích následcích.
Byla to údajně romance jako vystřižená z dobového filmu: sedmadvacetiletá sekretářka kolínského gestapa Lisl Urbanová spatřila v Praze policejního důstojníka Ericha Steidtmanna a okamžitě se zamilovala. Psal se rok 1942. O pětašedesát let později oba stále žijí a Steidtmann nemůže Urbanové přijít na jméno.
Třiadevadesátiletý penzista svou někdejší přítelkyni žaluje, neboť se cítí být dotčen jejími knižními vzpomínkami. V písemné stížnosti na sebe bývalý Hauptsturmführer SS prozrazuje mnohem více než ve svých romantických memoárech popisuje Urbanová.
Zemská justiční správa proto zvažuje, že Steidtmanna začne na základě nově zjištěných skutečností stíhat.
Proti důstojnické cti
Urbanová, rodačka z Jablonce, své vzpomínky nazvala „Jeden obyčejný život“ a sama sebe nijak nešetří. Když se v roce 1942 setkala se Steidtmannem, byla čerstvě rozvedená. Přiznává svou tehdejší slabost pro nacistický režim i muže v uniformách. Její první manžel Heinz byl aktivním členem SS a gestapa, následoval vztah s pilotem Luftwaffe a poté se Steidtmannem.
Steidtmann, otec dcery Urbanové, v knize figuruje pouze pod přezdívkou „Eike“. Je charakterizován jako důstojník, který se během služby ve Varšavě choval poměrně lidsky k polským i židovským vězňům.
O to groteskněji působí jeho stížnost. Bývalý policista se cítí být dotčen ve své důstojnické cti. Zaškrtl asi patnáct pasáží v knize, s nimiž nesouhlasí. Jedná se nejen o banální detaily, doplňuje rovněž údaje o své kariéře, které podle něj Urbanová hrubě zkreslila či pominula.
Vzniká tak přesný popis Steidtmannovy činnosti za války. Od října 1942 působil ve Varšavě, kde jeho oddíl hlídal ghetto. O rok později se dostal do obávaného hamburského policejního oddílu 101, jehož krvavou historii s více než 40 tisíci zastřelených lidí popsal americký historik Christopher Browning, a ke konci války se měl dostat do Waffen SS.
O činnosti ve Varšavě uvádí: „Můj batalion měl za úkol zajistit vnější ohraničení ghetta a později potlačit povstání čtyř stovek německých dezertérů.“
Waffen SS nebo SS?
Podobnou událost sice historici neznají, Steidtmann ale zřejmě naráží na povstání z jara 1943, kdy část povstalců měla na sobě německé uniformy. Ve stejném roce Steidtmannův oddíl transportoval a zastřelil stovky židovských obyvatel ghetta. Zajímavý detail: přestože všechny Steidtmannovy služební štace měly neblahou reputaci, samotný důstojník podle svých slov neměl být zapleten do žádných válečných zvěrstev.
Nejvíce se jej podle listu Welt dotklo, že Urbanová popisuje „Eikeho“ jako člena SS. „Já jsem byl ve Waffen-SS, to je obrovský rozdíl. Tam byl skoro každý,“ tvrdí.
Státní zastupitelstvo v Hamburku ovšem Steidtmannovo členství v SS potvrdilo už v roce 1974 a pravost údajů v berlínském dokumentačním středisku nedávno potvrdilo i rakouské ministerstvo vnitra.
K zákazu stačí málo
Urbanová paradoxně do této tematiky nezabrousila ani okrajově. „Eike“ v jejích vzpomínkách figuruje jako poněkud idealizovaný otec jejich nemanželské dcery. Třiadevadesátiletý Steidtmann se přesto zarputile brání. „Nebyla to vůbec vážná známost a ta kniha je jen taková malá soukromá pomsta,“ řekl listu Süddeutsche Zeitung.
Německá média konstatují, že spor dvou bývalých fanatických příznivců nacistického hnutí má ještě další rozměr. Nastoluje totiž otázku, do jaké míry lze ještě zveřejňovat memoáry bez toho, aby se autor ocitl u soudu. Podle německých právních znalců mezitím k zákazu knihy stačí, pokud se někteří čtenáři v popisované osobě poznají a jestliže se v důsledku toho reálná osoba cítí být poškozena.
Urbanová byla po druhé světové válce odsunuta z Československa do někdejší NDR, kde se živila jako učitelka. Dnes žije v Brandenbursku. Steidtman ještě po válce působil jako policista v Essenu, později pracoval jako instruktor v autoškole.
Autor: Martin Cáp
