21.05.2009
čtk
„Cizí vlast“ – tu děti tureckých imigrantů spatřují v Německu, kde vyrostli. Protože mnozí z nich nemají pocit, že by byli do zdejší společnosti integrováni, uvažují o tom, že podniknou opačnou cestu než jejich rodiče a usadí se v Turecku.
Vyplývá to ze studie, kterou nedávno zveřejnil německý výzkumný ústav Futurorg, jenž ji realizoval mezi vysokoškoláky tureckého původu.
Ze vzorku 250 dotázaných osob byla jedna třetina připravena emigrovat do Turecka. Jako hlavní důvody uváděli: problémy s integrací v Německu a lepší perspektivy pokud jde o zaměstnání v Turecku.
Podle Armina Lascheta, ministra pro ženy, rodiny a integraci ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, který má turecké kořeny, musí Německo něco podniknout, než mu všichni tito vysokoškoláci odejdou.
Jestliže odejdou ti, kdo jsou úspěšní, bude dětem imigrantů v budoucnu chybět příklad, varuje.
Ediz Bökli vyhledává vysokoškoláky tureckého původu pro práci pro německé podniky usazené v Turecku. Je jich mnoho, ať už to je Daimler nebo malé a střední podniky, a hledají zaměstnance hovořící oběma jazyky.
Turecko je zajímavým mostem k Blízkému východu a Asii, obyvatelstvo je zde mladé a je tu silný ekonomický růst, což přitahuje německé podniky, vysvětluje Ediz Bökli.
Z deseti kontaktovaných osob jich mívá o odjezd zájem sedm až osm, tvrdí. Za poslední tři roky odjelo podle Bökliho do Turecka na 3000 německých vysokoškoláků tureckého původu. V Istanbulu pro ně bylo dokonce založeno společenské centrum.
Tato země pro ně není cizí, v Německu se cítí diskriminováni, konstatuje Ediz Bökli. Jsou tu i další výhody: velmi dobré mzdy, kvalita života či pěkné počasí… Nejžádanějšími destinacemi jsou Istanbul, Ankara a přístav Izmir.
Jeho názor potvrzuje Selcuk Seyhan, mladý inženýr, který se narodil v Německu a studoval v Siegenu na západě země. Do Turecka jezdíval na prázdniny a pak koncem roku 2007 odjel na pětiměsíční stáž do průmyslového města Bursa. Chci zde získat zkušenosti, abych mohl odjet do Turecka, prohlašuje nadšeně. Německo není moje země, i když tu mám přátele, dodává.
Saban Dasgin má podobné zkušenosti. Vyrostl v Hagenu v Porúří, kde jeho otec pracoval jako dělník a matka jako hospodyně. Je jediný ze čtyř dětí, komu se dostalo vzdělání. Nejprve pracoval jako topenář, pak si udělal maturitu a vysokou školu.
V roce 2004 byl na tříměsíční stáži v Istanbulu. Cítím se tam lépe, vysvětluje, ale jeho přízvuk prozrazuje cizince. Obyvatelé Istanbulu jsou také otevřenější než Turci žijící v Německu, kteří často pocházejí z venkovských oblastí, dodává.
Jednoho dne se o svou šanci v Turecku pokusil především proto, že v Německu těžko hledal práci. V Německu se ucházel o čtyřicítku míst, ale jen ve dvou případech mu odpověděli.
Meliha Erkolová, pětadvacetiletá rakouská Turkyně, se již rozhodla. Pracuje pro německou leteckou společnost Lufthansu v Istanbulu, kde je její druhý domov. Přechod z Rakouska do turecké megapole však není snadný: mnozí nechápou, jak sem může přijít žena za svou prací sama.
Autor: Euroskop
