Hana Chuka, EUROSKOP, 15. září 2010
Absence praktického vylučovacího nástroje znamená, že pro EU je paradoxně mnohem jednodušší působit na „outsidery než na své vlastní členy. Unie má velkou moc ovlivnit a podle chuti transformovat vnitřní procesy fungování kandidátských zemí. Kodaňská kritéria od nich nekompromisně vyžadují výkonné tržní ekonomiky a instituce schopné garantovat demokracii, právní řád a ochranu menšin. Jakmile se však z uchazečů jednoho dne stanou členové klubu, vymahatelnost jejich poslušnosti povážlivě klesne, což je tak trochu paradox vzhledem k míře, do jaké unie prostupuje každodenní životy svých občanů.
Jak poznamenává The Economist, dlužno říci, že rákoska není zas tak často potřeba hlavně proto, že pravomoci Bruselu jsou jasně dané. Tam, kde se členské země samy vzdaly svrchovanosti, jako například v otázkách hospodářské soutěže, funguje unie na základě konsenzu a případné svéhlavičky dokáže rychle srovnat do latě pomocí veřejné ostudy, v horším případě soudního procesu. Na druhou stranu v oblastech, kde panuje státní suverenita, mohou členské státy po libosti bránit výsady, ať už ty automatické, nebo v rámci jednotlivých dohod vybojované a unie musí chtě nechtě zůstat stranou.
Suverenita? Jak kdy…
Za poslední půlrok se však objevily dvě skutečnosti, které stávající rozdělení pravomocí přinejmenším zpochybnily. Tou první je deportace Romů z Francie, se kterou mezi mnoha jinými nesouhlasí ani Evropská komise. Pokud by kterákoli kandidátská země přistupovala k etnické menšině stejně, byla by její žádost přinejmenším pozastavena. Nevyhnutelně se pak nabízí otázka, kolik členských států by v současnosti obstálo, pokud by kodaňská kritéria platila i pro ně. Druhý disciplinární případ představuje měnová unie, kde eurokrize odhalila neschopnost kontrolovat rozpočtové deficity stanovené paktem stability a růstu.
Co však dělat s těmi, kteří porušují pravidla? Nejtvrdší sankce v podobě pozastavení hlasovacích práv navrhuje Německo. Jak ale píše The Economist, k tomu by bylo zapotřebí formálních smluvních změn, do kterých se ale po zdlouhavých vyjednávání, které provázely ratifikaci lisabonské smlouvy, chce jen málokomu. Další možnost představují finanční sankce, například ve formě pozastavení čerpání dotací ze strukturálních a kohezních fondů. Je však sporné, zda by mohla mít podobná opatření pozitivní efekt na státy, kterým se peněz kriticky nedostává, o podkopávání politické soudržnosti nemluvě.
Ochota versus sankce
Problémem pak nemusí být nedostatečná trestní moc, jako spíš absence politické vůle a fair-play. Dvě nejnovější členské země, Rumunsko a Bulharsko, mají kvůli vysoké míře korupce omezený přístup k unijním dotacím, což by se asi jen těžko mohlo stát například Itálii. Když vyšlo najevo, že Francie a Německu hrozí překročení deficitních limitů, oba státy se dohodly a ušily si nová pravidla takříkajíc na míru. Nejefektivnějším disciplinárním prostředkem se nakonec ukázal být ten externí, mimo jiné i proto, že se nenechá jen tak obalamutit. Nebyla to Evropská unie, ale právě tento mechanismus, kterému se nakonec podařilo donutit k dlouho potřebným reformám i tak neposlušné země, jako je Řecko. Jmenuje se finanční trh, uzavírá The Economist.
