Marie Bydžovská, EUROSKOP, 11. ledna 2011
Málokdo na začátku roku 2010 tušil, jak závažné krizi bude muset eurozóna čelit. Proto se ani EUROSKOP neodvažuje předpovídat scénáře vývoje evropské měnové unie pro nadcházející rok. Místo toho nabízíme přehled témat, která bude eurozóna v roce 2011 řešit.
Problémy státních financí
V nadcházejícím roce budou muset evropské státy podle italské banky UniCredit splatit dluhopisy v ceně 560 miliard eur (Portugalsko 26 miliard eur, Španělsko 128 miliard eur, Itálie 265 miliard eur), nejvyšší částku od vzniku měnové unie. Ačkoli národní vlády vesměs přikročily k rozpočtovým škrtům a reformám snižujícím běžné deficity v příštích letech, celkový dluh ještě po nějakou dobu poroste. Státy eurozóny si proto budou muset na finančních trzích zajistit i peníze pro financování deficitů ve výši dalších stovek miliard eur.
Pro periferní státy eurozóny se navíc stává splácení dluhů čím dál tím nákladnější záležitostí, protože úroky jejich dluhopisů stoupají. Úroky z desetiletých dluhopisů Španělska dosahují 5,4 procent a Řecka dokonce až 12,4 procent. Finanční trhy proto pochybují, zda některé evropské země jsou schopné udržet své finance pod kontrolou a zda nebudou nuceny podstoupit restrukturalizaci dluhů, tedy de facto státní bankrot.
Občanská válka proti úsporným programům
Samostatnou kapitolou je, zda se evropským vládám podaří pokračovat v úsporách i v roce 2011. Protesty jsou očekávány v Řecku, Portugalsku i ve Španělsku. Důležitým testem budou jarní irské volby. K moci se zřejmě dostanou opoziční strany Fine Gael a Labouristé, které tvrdě kritizovaly záchrannou půjčku od EU a MMF jako nespravedlivou a zaprodání Irska. Mluvčí Fine Gael pro finanční záležitosti při projednávání úsporného programu řekl, že „vládní vyjednávání vedly ke špatné dohodě, která bude muset být znovu projednána a Fine Gael bude usilovat o mandát, aby tak mohla učinit.
Zvětšení záchranného deštníku
Při potížích Řecka rozhodli evropští politici v květnu o vytvoření 750miliardového záchranného mechanismu, který měl odradit spekulanty od sázek na bankrot států eurozóny. Slova, že mechanismus nebude nikdy využit, se ukázala jako mylná. Již v listopadu požádalo o pomoc Irsko, nyní se spekuluje o dalších zemích v řadě. V čele seznamu stojí Portugalsko následované Španělskem a za nimi pokulhávají Itálie a Belgie.
Jenže na záchranu Španělska by již záchranný mechanismus nemusel stačit. Jeho finanční objem sice dosahuje 750 miliard eur, ale ve skutečnosti může podle propočtů think tanku Open Europe půjčit pouze 409 miliard eur. Dluhopisy záchranného fondu si od mezinárodních společností vysloužily nejvyšší možný rating AAA, a to i přesto, že deset ze 16 zemí, které jeho dluhopisy garantují, tento rating samy nezískaly. Prestiž však nebyla zadarmo. Fond kvůli tomu musí držet poměrně významné finanční rezervy. Je tedy možné, že současný „záchranný deštník nebude stačit a bude nutné jej rozšířit.
Zvýšení hotovosti v záchranném balíčku záleží z velké míry na Německu. Ochota německých voličů zachraňovat zadlužené země přitom není velká. V březnu se konají zemské volby v Bádensku-Württembersku a možná se bude opakovat situace z roku 2010, kdy Merkelová vyčkávala s nepopulární pomocí Řecku, aby neohrozila šance CDU v Severním Porýní-Vestfálsku.
Sever proti Jihu
Neochota Němců platit za jihoevropské národy stále narůstá. V minulém roce se na knižních pultech stala populární kniha bývalého šéfa Svazu německého průmyslu Olafa Henkela „Zachraňte naše peníze. Navrhuje v ní rozdělení na severní a jižní euro. Severským eurem by platilo Německo, Nizozemí, Belgie, Rakousko, Finsko a Irsko. Autor předpokládá, že stabilní měna by přilákala i Švédsko a Dánsko, které dosud stojí mimo eurozónu. V jižní oblasti, kam Henkel zahrnuje i Francii, by platilo slabší euro.
Kniha se dočkala tvrdé kritiky. Podle některých ekonomů je silné nordické euro pro Německo nevýhodné, protože by jeho vývozci ztratili konkurenční výhodu slabé měny. Navíc by byly postiženy i německé banky, které mají značnou část aktiv v problematických jižních státech.
Tvrdé jádro a odpad periferie
Jiné spekulace předpokládají, že by slabé státy z eurozóny vystoupily, aby mohly devalvovat. Zůstalo by proto pouze „zdravé jádro, které by udržovalo silnou a stabilní měnu. Touto pozicí se proslavila čtveřice německých profesorů Wilhelm Hankel, Wilhelm Nölling, Karl Albrecht Schachtschneider a Joachim Starbatty, kteří ve společném článku ve FT argumentovali, že jediná cesta pro Řecko je vystoupení z eurozóny a devalvace, která mu pomůže znovu nabýt konkurenceschopnost.
Bankovní krize
Velkým problémem souvisejícím s krizí eurozóny je stav evropského finančního sektoru. Krize začala v USA ve finančním sektoru a do Evropy se také nejdříve přelila jako finanční krize. Island a Irsko se dostaly na kraj bankrotu právě kvůli záchraně bank. Podle Financial Times byla pomoc Řecku ve skutečnosti jen maskovaný záchranný balíček evropským bankám. A především těm německým, jelikož ty měly velké množství řeckých dluhopisů ve svých portfoliích.
Bankovní sektor v EU stále není plně sanován. Především španělské, ale i německé banky nejsou dostatečně kapitalizovány. Banky mají ve svých portfoliích velké množství problémových dluhopisů. Poslední čtvrtletní data vydávané Bankou pro mezinárodní platby například ukázala, že evropské banky mají ve svých portfoliích 656,6 miliard eur španělských veřejných i soukromých dluhů. Pokud by došlo k bankrotu Španělska, byla by to pro ně katastrofa.
Na únor 2011 je plánován druhý zátěžový test evropských bank. Zásadní bude, zda jeho pravidla, budou dostatečně přísná. První kolo testů z července 2010 experti kritizovali jako nedostatečně přísné. Zkoušky mimo jiné posoudily irské banky jako zdravé. Přitom o několik měsíců později musela země požádat o pomoc z evropského záchranného mechanismu.
Oproti „táboru skeptiků, kteří „dávají euru rok, maximálně dva, stojí tábor příznivců eura, kteří v krizi vidí příležitost posílit koordinaci hospodářských politik jednotlivých zemích a nasměrovat EU ke společné hospodářské správě (economic governance).
Problémem eurozóny od jejího vzniku je skutečnost, že ačkoliv jejích sedmnáct členů má společnou monetární politiku, o fiskální politice rozhoduje každý ministr financí samostatně. Mnozí experti proto tvrdí, že jediná šance na záchranu je vznik fiskální unie. Není reálné, že by se národní státy úplně vzdaly pravomoci sestavovat vlastní rozpočet a určovat daně. Určité kroky směrem k větší koordinaci fiskálních politik však již probíhají.
Ačkoliv k sobě francouzský prezident a německá kancléřka nenašli mnoho sympatií, zdá se, že krize přispěla k opětovnému nastartování francouzsko-německého integračního motoru. Nejdříve na schůzce v Deauville předjednali vznik permanentního krizového mechanismu i kompromisní sankce pro rozpočtové hříšníky. A po prosincové schůzce ve Freiburgu oznámili, že na začátku roku 2011 přinesou společné plány pro silnější harmonizaci daní a politik zaměstnanosti.
Výrazným postupem směrem k fiskální unii by byl vznik eurobondů, který navrhl lucemburský premiér Jean-Claude Junker. Výsledkem emise společných dluhopisů by byl pokles úroků pro periferní státy a posílení solidarity mezi členy měnové unie. Myšlenku rázně odmítla kancléřka Merkelová, především proto, že by zdražila splácení německého dluhu a zvýšila morální hazard.
Permanentní záchranný mechanismus
V příštím roce evropští politici rozhodnou o podobě permanentního krizového mechanismu eurozóny, který po roce 2013 nahradí současný záchranný deštník. Zásadní inovací bude vložení doložky kolektivní akce do dluhopisů všech států eurozóny vydaných po červnu 2013. Na jejich základě budou věřitelé rozhodovat kvalifikovanou většinou o podmínkách restrukturalizace dluhu. V jejím rámci by se nesplácené dluhopisy v případě platební neschopnosti země eurozóny podrobili takzvanému „sestřihu. Tím by se zmírnila dluhová zátěž insolventní země, ale i snížila hodnota investic soukromníků. Zůstává však mnoho nezodpovězených otázek jako: Jak přísné budou moci být podmínky restrukturalizace? Budou dluhopisy zahrnující doložku kolektivní akce levnější než ty dosavadní? Jak budou reagovat trhy?
Čínský zachránce
A pokud nevyjde žádné z výše zmiňovaných řešení, zůstává ještě eso v rukávu na východě. Největší devizové rezervy na světě má Čína. Uloženy jsou především do amerických dluhopisů – asi 1,8 bilionů dolarů. V poslední době ale asijský obr začal postupně přeorientovávat i na druhou stabilní celosvětovou měnu – na euro. Státní investiční fond proto začal nakupovat dluhopisy problémových států eurozóny.
„Říše středu se v posledních měsících ukázala jako nejvytrvalejší podporovatel problémových zemí eurozóny. „Z evropského pohledu oceňujeme čínskou podporu evropského a mezinárodního úsilí o zajištění finanční stability v Evropě, vyjádřil evropskou vděčnost při prosincovém čínsko-evropském obchodním fóru Komisař pro měnové záležitosti Olli Rehn. Nicméně aktivity asijského mesiáše analytici sledují s obezřetností kvůli jeho postranním úmyslům.
„Číně jde o důsledné posouvání expanzivního kurzu. V Asii a v Africe si zem ovládaná komunisty již ve velkém zajistila nerostné suroviny a půdu. Se Spojenými státy Čínu spojuje oboustranná závislost, jelikož americkému státu půjčila více než 900 miliard dolarů. Nyní pro Peking nastal čas posílit svůj vliv i v Evropě, hodnotí čínské akce deník Financial Times Deutschland.
Rozpad
Autor: Marie Bydžovská, Euroskop
