Marie Bydžovská, Euroskop, 4. prosince 2008
Minulý týden se v prostorách Černínského paláce sešli experti z různých zemí, aby na konferenci pořádané Občanským institutem hledali odpověď na otázku, položenou v titulku tohoto článku. V názvu prvního panelu konference byla opět otázka: a to zda Rusko směřuje k autoritativnímu režimu. Jasným „ne“ na ní hned v úvodu své řeči odpověděla Irina Lagunina z ruské sekce rádia Svobodná Evropa. Podle Laguniny totiž „pokud se podíváme na systém, který vytvořil Kreml a Vladimír Putin v předešlých osmi letech, zjistíme, že Rusko již autoritativním státem je.“
Toto tvrzení dokázala Irina Lagunina skutečnostmi z ruského politického systému, občanské společnosti a z médií. „V Rusku nejsou žádné opoziční strany, které by se mohly legálně účastnit parlamentní debaty, kromě komunistů,“ řekla.
Jak dodala, v posledních osmi letech se prostřednictvím různých zákonů vytvořil systém, v němž malé strany nemají šanci dostat se do parlamentu a účastnit se politického života jinak, než pořádáním demonstrací a protestů. Lagunina zmínila i zavedení sedmiprocentní hranice pro vstup do parlamentu a požadavek, aby strany byly registrovány ve všech ruských regionech, což je bez státní podpory nemožné. Strany navíc musí před parlamentní kandidaturou získat vysoký počet podpisů, což je opět nesnadné.
Výsledkem je systém dvou stran, podobně jako například v USA, s jediným rozdílem: nevznikly ze svobodné vůle voličů a ze svobodné soutěže, ale „jako státem podporovaná vládní strana a státem podporovaná opoziční strana.“
Podobná situace je podle Iriny Laguniny i v neziskovém sektoru. Nová legislativa zavedená před třemi lety podle ní v podstatě úplně znemožnila práci neziskových organizací. Všechny neziskové organizace totiž musí být registrované a proces registrace považuje za nespravedlivý. Organizace věnující se ochraně lidských práv mají při registraci velké problémy, a to dokonce i Amnesty International nebo Human Rights Watch.
Ani obraz ruské mediální scény, který vylíčila Irina Lagunina, nebyl pozitivní. Stát podle ní vyvíjí na novináře silný tlak a dochází dokonce i k vraždám žurnalistů: „Šest lidí, kterým jsem dala prostor ve svém každovečerním pořadu, a které znám, bylo zabito,“ řekla. Připomněla vtip z Brežněvových časů, kdy Rusové popisovali obsah televizního vysílání jako „všechno o něm a trochu o počasí“. Nyní je podle Laguniny v televizi „všechno o nich“ a televizní vysílání v současnosti připomíná permanentní volební kampaň.
Lepší životní úroveň jako důvod podpory Putinova režimu
Další řečník Alexandr Duleba tvrdil, že problém současného Ruska má hlubší kořeny, než pouze Putinův režim. Za zlomový bod považuje rok 1993, kdy se Boris Jelcin rozhodl zajistit svou pozici novou ústavou. Rusko se tak vydalo jiným směrem, než ostatní postkomunistické systémy. Prezidentský systém umožnil Jelcinovi vydávat prezidentské dekrety a prezident nemusel spoléhat na parlament, který byl spolu s opozicí marginalizován.
Daniel Koštoval z Ministerstva zahraničních věcí ČR mluvil o důvodech vedoucí ruské občany k podpoře současného režimu. „Většina Rusů si v současnosti žije lépe, než kdykoliv v posledních dvou nebo třech stoletích. Je to samozřejmě díky růstu cen ropy, ale také následkem určité stability,“ řekl Koštoval. Lidé se tak podle něj vzdávají určitých svobod výměnou za lepší hospodářské podmínky.
Experti diskutovali i o tom, jaký vliv bude mít pokles cen ropy a hospodářská krize na situaci v Rusku. Adam Eberhardt z polského Centra východních studií varoval, že současná finanční krize má dvojnásobný dopad na Rusko – byl zasažen ruský bankovní systém a navíc klesají zisky z prodeje ropy. Rozpočet na příští tři roky byl vytvořen na základě vyšších cen ropy a Rusko tak bude mít vážný schodek rozpočtu v příštích letech. Společnost na vzniklou situaci podle předpokladů Iriny Laguniny bude reagovat hněvem.
Dalším tématem diskuse byly plánované americké radarové základny v České republice. Podle Laguniny nepředstavují hrozbu. „Pokud by Rusko opravdu nechtělo radar v České republice, bylo by určitou dobu zticha a nechalo by Obamovi čas a pak by s ním zahájilo vyjednávání. Pouze pokud by chtělo provokovat, prohlásilo by ten samý den, kdy byl Obama zvolen, že je proti radaru. Mám dojem, že Rusko radar potřebuje, protože udržuje image Ameriky jako nepřítele. Evropskou unii Rusko nepovažuje za dost silnou, aby byla ruským nepřítelem a soupeřem,“ řekla Lagunina.
Jakou politiku má Západ zaujmout vůči Rusku
O tom, jak by měla vypadat politika Západu vůči Rusku, mluvil výkonný ředitel Radia Svobodná Evropa a bývalý poradce Margaret Thatcherové John O’Sullivan: „Zdá se mi, že Západ jako reálná jednotka již neexistuje. Není to dáno politikou George Bushe, ta je používaná pouze jako výmluva, s níž přicházejí lidé, kteří opustili západní výhled a nahradili ho evropanským. Evropanským výhledem rozumím touhu, aby se Evropa vyvinula v nezávislou velmoc.“
Rusko podle O´Sullivana nepředstavuje v energetické politice hrozbu pro Evropu jako celek. Rusko potřebuje Evropu jako zákazníka a dlouhodobé přerušení dodávek by znamenalo odklon k jiným dodavatelům. Představa, že k ruským dodávkám energetických surovin neexistuje alternativa by se ukázala jako falešná, protože podle O’Sullivana alternativy v politice vždy existují, i když lidé tvrdí, že tomu tak není. Vážnou hrozbu však může podle něj představovat přerušení ruských dodávek v době krize nebo přerušení dodávek jednotlivým členům EU vysvětlených technickými důvody.
Gruzínská krize podle O’Sullivana ukázala, že společná zahraniční politika EU, či pokusy o ní s velkou pravděpodobností skončí paralýzou nebo appeasementem. Podle O’Sullivana proto společná zahraniční politika EU je v současnosti nepravděpodobná a dokonce snad i nežádoucí. Tento stav podle ředitele Svobodné Evropy možná bude trvat dlouho a možná potrvá napořád. Vysvětlil svůj názor tím, že k vytvoření společné zahraniční politiky je potřeba společný zájem, v případě Evropy společný „základní zájem“. „Pochybuji, že takový společný zájem, za který by lidé šli i do války a přinesli mu velké politické i ekonomické oběti, v Evropě existuje,“ řekl O‘Sullivan. Jeden blok proto budou podle něj tvořit státy středovýchodní Evropy, Britové a Američané a v druhém bloku se v zahraničně-politických diskuzích ocitnou Německo, Francie, země Beneluxu a Itálie.
Evropa se podle O’Sullivana musí rozhodnout mezi dvěmi možnostmi. Buď budou chtít Evropané vytvořit z EU nezávislou světovou velmoc vedle USA – nebo budou v EU vidět ekonomickou a civilizační formu, kde velká část moci zůstane na národní úrovni, ale budou v ní platit stejná legislativní, regulatorní a další pravidla. „Pokud zvolíme druhou cestu, bude mnohem jednoduší vytvořit vztahy s Ruskem, které nesouvisí s bezpečností. Pokud zvolíme první cestu, dostaneme se do kolize téměř s každým,“ uzavřel svůj proslov O’Sullivan.
Autor: Marie Bydžovská
