14.11.2005
Češi jsou vůbec nejvíce ze všech členů Evropské unie závislí na státu. Do školství, zdravotnictví, sociálních služeb a penzí dávají vůbec nejméně soukromých peněz. Z vlastní kapsy či soukromých pojistek doplácíme nejméně u lékaře. Neplatíme školné a nikdo nás zatím na rozdíl od Slováků, Poláků či Maďarů nenutí, abychom si spořili na soukromé účty na penzi.
Září 2005. V Babicích u Prahy se otevírá první soukromá internátní škola v Česku Open Gate. Téměř všechny celostátní deníky přinášejí reportáže ze života výjimečného gymnázia. Popisují školní uniformy od přední návrhářky Zdeny Šafkové, knihovny, stáje s koňmi a nikde nechybí zmínka o ročním školném 470 tisíc korun, jež však platí jen zlomek internátních studentů. Většině financují studia nadace.
Škola je středem pozornosti především proto, že ji financuje miliardář Petr Kellner, hlavní postava finanční skupiny PPF. Ale nejen proto. Praha má sice britské mezinárodní školy i francouzské lyceum, soukromý kapitál investovaný do vzdělávání je však stále raritou budící pozornost.
Veřejná kolébka i hrob
Češi jsou vůbec nejvíce ze všech členů Evropské unie závislí na státu. Do školství, zdravotnictví, sociálních služeb a penzí dávají vůbec nejméně soukromých peněz. Z vlastní kapsy či soukromých pojistek doplácíme nejméně u lékaře. Neplatíme školné a nikdo nás zatím na rozdíl od Slováků, Poláků či Maďarů nenutí, abychom si spořili na soukromé účty na penzi. Od státu čekáme, že se nám postará o zdraví, vzdělání a zajistí nám slušnou životní úroveň ve stáří.
Stále silněji se však ukazuje, že stát ani jednu z těchto rolí nezvládá. A dříve či později budou muset do všech těchto oblastí, které většina lidí vnímá jako veřejné služby, přijít soukromé peníze.
Moderní medicína nabízí obrovskou škálu služeb, které dokáží velmi výrazně zkvalitnit a prodloužit život. Jenže jsou stále dražší. Zdravotnictví, které – tak jako to české – papírově zaručuje každému člověku všechno včetně lázní a kosmetických operací, je finančně neudržitelné. Pacient se logicky v rámci svého „paušálu“ snaží využít vše a nad cenou nepřemýšlí. V návštěvě ordinací jsme evropskými přeborníky, míříme tam v průměru dvanáctkrát do roka.
I nový ministr zdravotnictví v barvách ČSSD David Rath proto mluví o zavedení poplatků za návštěvu lékaře, recept či převoz sanitkou. A předseda vlády Jiří Paroubek minulý týden poprvé připustil, že je ochoten o vyšší spoluúčasti pacientů diskutovat.
Investice do vzdělání patří s 9,6 procenta HDP k nejnižším z vyspělých zemí. Například Lotyšsko investuje 20,7 procenta HDP. Máme téměř nejmenší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v Evropské unii: pouhých 10,8 procenta.
A jako jedna z posledních zemí EU jsme se zatím nepustili do reformy penzí. Dnešní třicátníci tedy platí státu do průběžného systému jedno z nejvyšších sociálních pojištění, ale vůbec netuší, s jakou životní úrovní mohou ve stáří počítat. Ratingová agentura Standard & Poor’s před časem varovala, že nám hrozí kvůli důchodům nejvyšší státní dluhy v Evropě: 495 procent HDP v roce 2050.
Ve všech třech oblastech, které většina lidí dosud považuje za veřejné služby placené z daní či pojistného, se dříve či později musí objevit soukromé peníze. „Jsou jen dvě cesty: buď výrazně zvýšit daně, což by ohrozilo ekonomiku, nebo přesvědčit lidi, že si na tyto služby budou připlácet,“ říká profesor Iain Begg z London School of Economics.
Spořit jako v Budapešti
Proč ale právě v Česku hrají soukromé peníze v těchto službách i šestnáct let po pádu totality tak slabou roli? „V lidech se velmi hluboko zakořenila představa, že se o ně stát postará. Nepovažovali to za svou starost, neměli pocit volby, brali to, co stát přiděloval. Zdraví a vzdělání byly považovány za něco, nač má člověk nárok. Nikoliv za hodnotu, za niž je třeba platit, ať už formou daní či přímo, a také si vybírat a rozhodovat. Navíc se nerodí silná střední třída, schopná a ochotná do školství či zdraví skutečně investovat,“ říká sociolog Petr Matějů.
Zajímavé je srovnání se sousedním Maďarskem, kde v oborech vnímaných jako veřejné služby hraje soukromý kapitál nesrovnatelně silnější roli. Z celkových výdajů v českém zdravotnictví je jen 8,6 procenta soukromých. V Maďarsku je to 24,6 procenta, tedy bezmála třikrát více. Většinu z této částky přitom zaplatí Maďaři v přímých poplatcích u lékaře či v nemocnicích. Podobné je to ve školách. Maďaři si na vzdělání přispívají 10,7 procenta ze svého, Poláci dokonce 10,8 procenta. Češi však jen 5,5 procenta. A to na všech úrovních škol od základních po univerzity. Třicátníci v Maďarsku navíc už v roce 1998 dostali šanci rozhodnout se, zda si budou na penzi platit část povinně do soukromého fondu, nebo se nadále budou spoléhat výhradně na státní průběžný systém.
Proč oni ano a my ne? Tamní komunisté jednak na rozdíl od těch českých zcela neubili soukromé podnikání, jednak měli v devadesátých letech větší štěstí na odvážné politiky, kteří se pustili do reforem.
I sociální ráj platí u lékaře
Představa, že u lékaře se platí z vlastní kapsy jen ve velmi liberálních zemích, jako jsou Spojené státy či Velká Británie, je mylná. V britském systému má naopak silné slovo stát, je ovšem také znám velmi dlouhým čekáním na operace.
V sociální Francii je každá čtvrtá koruna ve zdravotnictví soukromá. Deset procent všech útrat si pak lidé platí přímo v ordinaci z vlastní kapsy. Francouzi jsou přitom podle průzkumů Světové zdravotnické organizace s úrovní svého zdravotnictví spokojeni nejvíce ze všech Evropanů. Stejně silnou roli hrají soukromé výdaje i v sociálním Finsku a jen o málo slabší v Dánsku. Obě země mají přitom nejpropracovanější sociální státy v Evropě.
V tuzemských poměrech se poplatků nebojí ani tak pacienti jako politici. Loňský průzkum společnosti Populus pro Stockholm Network mezi více než tisícovkou lidí ukázal, že možnost investovat ve zdravotnictví vlastní peníze považují za správnou dva ze tří Čechů. Poplatkům se doposud z ideologických důvodů brání především sociální demokraté. Když teď Jiří Paroubek tvrdí, že toto tabu již pro něj neplatí, vychází vstříc veřejnému mínění. Okamžité změny ve zdravotnictví žádalo v průzkumu 64 procent Čechů, dalších 22 procent bylo přesvědčeno, že jsou nezbytné v příštích letech.
Pětina účtu za alkohol
Ještě méně soukromých peněz než do nemocnic a ordinací míří do českých škol. Zatímco zdravotnictví je veřejné z 91,4 procenta, školství dokonce z 94,5 procenta. Platí to pro všechny stupně škol od základních po univerzity.
Detailní pohled do rodinných účtů ukazuje, jak zanedbatelnou roli v nich vzdělání hraje. Průměrný Čech za rok 2004 utratil 111 805 korun, do vzdělání však investoval jen 516 korun. Pro srovnání: za alkohol a cigarety utratil pětkrát tolik: 2518 korun.
O mnoho více neinvestují ani lidé, kteří patří mezi nejbohatší desetinu společnosti a ročně utratí 233 tisíc korun. Za vzdělání sebe a svých dětí platí jen pouhých 808 korun.
Tato čísla však ilustrují realitu jen částečně. Jsou totiž průměrem všech rodin, tedy i těch, které nemají dítě na studiích. V Česku je však zároveň také mnohem méně lidí, kteří si doplňují vzdělání z vlastní kapsy ve vyšším věku, než jinde ve světě.
Vysokoškolský diplom má jen 10,8 procenta lidí. Tedy třikrát méně než ve většině vyspělých zemí. V souboji o málo míst na univerzitách tak vítězí děti vzdělaných rodičů, kteří jim poskytli pro studia dobré zázemí. Naopak dítě, jehož rodiče dosáhli jen na výuční list, má třináctkrát menší šanci dostat se na školu než potomek ze vzdělané rodiny. V zemích, kde se ve školách točí víc soukromých peněz, je jejich šance jen třikrát až čtyřikrát nižší.
„Odmítat školné je tak v podstatě velmi asociální. Děti ze vzdělaných rodin studují za daně, které platí i ti méně šťastní, kteří se na školy nedostali. Přitom budou mít právě díky vysokému vzdělání po celý život mnohonásobně vyšší plat než oni,“ říká ekonom Jan Švejnar z Michiganské univerzity. O asociálnosti odporu ke školnému mluvil s řadou sociálnědemokratických politiků. Zatím marně.
Dva ze tří pro školné
Školné provázené státem garantovanými půjčkami – tak jak se platí v USA či Velké Británii – však rodiny v ničem nezatěžuje. Student si vezme od banky půjčku a splácí ji za řadu let, až ve chvíli, kdy je v pracovní kariéře úspěšný a dosáhl na dostatečně vysoký plat. „Je to spravedlivé. Bude celý život vydělávat mnohem víc než ten, kdo vzdělání nemá, tak by si za to měl zaplatit,“ říká Švejnar.
Češi navíc, alespoň podle loňského průzkumu agentury STEM, s tímto názorem souhlasí: 70,5 procenta lidí je přesvědčeno, že školné a možnost státem garantované půjčky by dovolily studovat více mladým lidem. Stejný názor zastává 71 procent voličů sociální demokracie, pro niž bylo dosud školné ideologickým tabu.
Ani u penzí se nerýsuje jiná možnost, než si životní úroveň ve stáří zaručit soukromou pojistkou. Stejnou cestou se vydala většina zemí včetně těch velmi sociálních se silnou rolí státu. Například Švédové si tak musí posílat do soukromých fondů 2,5 procenta svých příjmů.
Nástup éry starců, široká paleta možností moderní medicíny a prohlubující se propast mezi platy vzdělaných a nevzdělaných budou čím dál méně slučitelné se státem, který se postará o veřejné služby od kolébky do hrobu. To neumějí to ani ty nejsociálnější státy.
lenka.zlamalova@economia.cz
Platby ve škole, u lékaře a na penzi?
