Založení SBOP bylo odpovědí na neschopnost evropských států vypořádat se s problémy ve svém bezprostředním okolí v průběhu 90. let, jako byla válka v Bosně po rozpadu Jugoslávie nebo etnické násilí v Kosovu. I přes zahraničně-politickou spolupráci Unii chyběly nástroje pro jiné než diplomatické zapojení v krizových situacích a členské státy se musely spoléhat na Severoatlantickou alianci. Angažmá NATO ale nebylo optimálním řešením, protože Spojené státy se po skončení studené války chtěly soustředit na, ze svého pohledu, důležitější regiony, jako například na Blízký východ, a vyžadovaly po evropských členech větší spoluúčast na zajišťování bezpečnosti ve svém okolí.

I přes snahy o posílení tzv. evropského pilíře uvnitř NATO se nakonec zahájení bezpečnostní spolupráce pod hlavičkou EU ukázalo jako nejpřijatelnější řešení. Od svého založení tak Evropská unie v rámci SBOP zrealizovala téměř 30 zahraničních vojenských a civilních operací, kromě svého bezprostředního okolí i v subsaharské Africe, na Blízkém a Středním východě nebo v Indonésii.

Evropská unie také v roce 2003 schválila svoji první bezpečnostní strategii (aktualizovaná v roce 2008), která vymezuje evropské představy o vlastní roli ve světové bezpečnosti a o hrozbách, kterým musí EU a její členské státy čelit.

Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost je možné mezi některými členskými státy navázat prohloubenou spolupráci v oblasti obrany, která se označuje termínem stálá strukturovaná spolupráce. Stálá strukturovaná spolupráce musí být povolena Radou, která o ní na žádost zúčastněných států rozhoduje kvalifikovanou většinou.

Bezpečnostní a obranná politika se dostala do hledáčku politiků v létě 2016, kdy evropští politici hledali odpověď na překvapivé výsledky britského referenda o odchodu z EU, a to v kontextu zhoršující se bezpečnostní situace ve světě. 28. června 2016 byla představena nová Globální bezpečnostní strategie Evropské unie, která jako tři hlavní priority budoucího rozvoje SBOP označila:

1. Prohloubení obranné spolupráce mezi státy, které by mělo vyústit v ustanovení stálé strukturované spolupráce (PESCO) na konci roku 2017. Spolupráce by se měla zaměřit na snižování nákladů prostřednictvím společných nákupů, na sdílení vojenských kapacit a na připravenost evropských sil k nasazení.
2. Vytvoření Evropského obranného akčního plánu, jehož cílem je podpora výzkumu a vývoje na poli bezpečnosti.
3. Prohloubení spolupráce EU – NATO na základě principů Varšavské deklarace z 9. července 2016. K prohloubení by mělo dojít zejména v oblastech, kde zapojení EU dává smysl: obrana proti hybridním hrozbám, kybernetická bezpečnost, obranný výzkum a obranné kapacity, či společný výcvik.
   
   

Evropský obranný akční plán

Cílem akčního plánu je zlepšit efektivitu vydávaných vojenských nákladů, sloučit společné zdroje k větší bezpečnosti a zkonkurenceschopnit evropský vojenský průmysl. Klíčovými body plánu jsou:

• Zřízení Evropského fondu pro obranu, který by se měl zaměřit na financování jak výzkumu (až 90 milionů eur do roku 2020), tak i společných schopností (cca 5 miliard eur ročně na nákup materiálu jako drony nebo helikoptéry).
• Podpora investic pro dodavatelské firmy v obranném průmyslu
• Posílení jednotného trhu v oblasti obrany – pomocí zlepšení legislativy v oblasti ochrany hospodářské soutěže nebo přeshraničního podnikání

Bezpečnostní unie

Bezpečnost je politickou prioritou již od začátku funkčního období současné Komise. Předseda Komise Juncker zdůraznil nutnost vytvořit do roku 2025 plně rozvinutou evropskou obrannou unii. Dosažený pokrok Komise pravidelně vyhodnocuje ve zveřejňovaných zprávách. Za hlavní prioritní oblasti označil:

• posílení bezpečnosti na vnějších hranicích - v této oblasti EU zaznamenala velký pokrok. Byly zavedeny systematické kontroly s využitím bezpečnostních databází všech cestujících, včetně občanů EU překračujících vnější hranice. Taktéž byla přijata směrnice systému vstupu/výstupu EU (viz azylová politika EU) a EP vyslovil konečný souhlas se zřízením Evropského systému pro cestovní informace a povolení ETIAS, které nyní musí s konečnou platností přijmout Rada (viz Justice a vnitro)
• lepší výměnu informací
• minimalizaci manévrovacího prostoru teroristů (viz Protiteroristická politika)
• předcházení radikalizaci
• vojenskou mobilitu – v březnu 2018 Komise představila akční plán vojenské mobility s cílem odstranit fyzické, procedurální a regulační překážky, jež vojenské mobilitě brání.

PESCO

Projekt stálé strukturované spolupráce v obranné oblasti, známý pod zkratkou PESCO, byl spuštěn 11. prosince 2017. Jeho hlavním cílem je posílit spolupráci Evropské unie v otázce bezpečnosti, která se dotýká suverenity národních států. Do projektu se rozhodlo zapojit 25 členských států EU bez Velké Británie, Dánska a Malty. Hlavním přínosem účasti v PESCO by mělo být sdílení zdrojů, koordinované plánování nebo společný vývoj výzbroje a vojenské techniky. To by mělo přinést nejen výrazné finanční úspory, ale také posílení interoperability armád evropských zemí.

PESCO je postaveno na dobrovolné bázi, jednotlivé státy si tak mohou samy určit, kterých iniciativ a programů se zúčastní. Každý členských stát zapojený do PESCO může přijít s vlastní iniciativou v oblastech, které jsou pro něho zásadní a realizovatelné. Při posuzování návrhů jednotlivých projektů se však klade důraz na přeshraniční rozměr spolupráce, kdy projekty získají podporu z unijních fondů pouze v případě, pokud se do něj zapojí minimálně tři firmy z alespoň dvou členských zemí.

V březnu 2018 bylo schváleno prvních 17 plánovaných projektů. Nyní začnou pracovní jednání o jejich konkrétní podobě. Největší zájem členských zemí vzbudil nizozemský program Vojenské mobility, známý také jako tzv. Vojenský Schengen. Jeho cílem je jednak sjednotit a standardizovat procedury spjaté s přeshraniční vojenskou přepravou, jednak odstranit fyzické překážky v podobě nedostatečné infrastruktury. Mezi další projekty patří například: Týmy rychlé reakce v kybernetickém prostoru a vzájemná spolupráce v kybernetické bezpečnosti nebo Evropské zabezpečené softwarové rádio, jehož cílem je standardizovat a zlepšit komunikaci mezi vojenskými jednotkami různých zemí při realizaci společných operací.

Česká republika se aktivně účastní tří projektů a ve třech dalších figuruje jako pozorovatel. Zapojila se do výše zmíněné akce pod názvem Vojenská mobilita a dále do dvou projektů vedených Německem: Jednotné lékařské velení, jehož cílem je vytvořit sdílené lékařské platformy a lékařský trénink personálu misí a operací a Centrum excelence pro tréninkové mise EU, který se týká akceschopnosti a dostupnosti školitelů a cvičitelů na tréninkových misích.

V rámci druhé fáze projektů, o kterých bylo rozhodnuto v listopadu 2018, se ČR ujala role vedoucí země projektu "Schopnosti a interoperabilita elektronického boje" a u dalších čtyř projektů role země účastnické (Integrované bezpilotní pozemní systémy, Dálkově řízené bezpilotní letecké prostředky, Systém obrany proti bezpilotním vzdušným prostředkům a Sdílení vojenských základen).

Evropský obranný fond

Záměrem nového Evropského obranného fondu je podpořit investice do výzkumu obranných technologií a pomoci členským státům se společným vývojem obranných technologií a s nákupem vojenského vybavení. Na roky 2019 a 2020 se v něm počítá s částkou 500 milionů eur na podporu pořizování obranné techniky a technologií a 90 milionů eur pro oblast výzkumu. Po roce 2020 by mělo jít o celou miliardu eur ročně.

Evropská intervenční iniciativa

Nad rámec PESCO se v červnu 2018 přihlásilo devět zemí EU (Francie, Německo, Belgie, Dánsko, Nizozemsko, Estonsko, Španělsko, Portugalsko, Velká Británie) k francouzskému návrhu projektu evropské intervenční iniciativy (EII), tedy vojenské síly, která by mohla být rychle nasazena v krizové situaci. Budoucí vznik této síly uvítal i generální tajemník NATO.

Instituce SBOP

Společná bezpečnostní a obranná politika vychází z obecného rámce SZBP. Specifické otázky vojenského a civilního krizového managementu si ovšem vyžádaly vytvoření řady specifických institucí.

Nervovým uzlem celé SBOP je Politický a bezpečnostní výbor (obvykle označovaný francouzskou zkratkou COPS nebo PSC), který se schází na úrovni velvyslanců a funguje jako přípravný orgán pro Radu. Mezi hlavní funkce patří sledování mezinárodní situace a pomoci při definování politiky v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Hlavním fórem pro rozhodování je pochopitelně Rada pro zahraniční věci, jejímiž členy jsou ministři zahraničí členských států. Ti se ale setkávají jen jednou do měsíce, což pro operativní rozhodování, které je při řízení probíhajících misí zapotřebí, pochopitelně nestačí. Každodenní rozhodnutí proto přijímá právě COPS. Jeho členy jsou zástupci členských států na úrovni velvyslanců, kteří sídlí nastálo v Bruselu. Mohou se proto scházet často – obvykle dvakrát týdně, v případě potřeby i častěji.

Velvyslanci v COPS jsou ovšem diplomaté, kterým většinou chybí odbornost v krizovém řízení. Proto mají pod sebou dva specializované výbory. Vojenský výbor Evropské unie(EUMC) je nejvyšší vojenský orgán zřízený v rámci Rady a je složen z náčelníků generálních štábů členských států, kteří se scházejí a radí COPS v otázkách vojenství a využití vojenské síly v operacích. Výbor pro civilní aspekty řešení krizí (CIVCOM) potom asistuje při civilních operacích.

Evropská unie se při implementaci SBOP převážně spoléhá na prostředky členských států – neexistuje například evropská armáda nebo evropský policejní sbor. Při plánování vojenských operací tak Unie využívá buď národní operační centra členských států nebo plánovacího centra NATO (SHAPE).

Jediná stálá integrovaná vojenská struktura existující v rámci generálního sekretariátu Rady – vojenský štáb EU – slouží k dlouhodobějšímu strategickému plánování a včasnému varování. U civilních operací členské státy podpořily stálé operační centrum na úrovni EU – útvar schopnosti civilního plánování a provádění (označovaný anglickou zkratkou CPCC). V roce 2009 vzniklo v rámci sekretariátu Rady Ředitelství pro řízení a plánování krize, které má zajistit, aby EU dokázala účinně využívat své nejsilnější stránky, kterou je schopnost integrovat vojenský a civilní přístup ke krizovému managementu. Všechny tři útvary by se měly v budoucnu stát součástí evropské služby pro vnější činnost.

Při přibližování jejich bezpečnostních politik členským státům asistuje celá řada samostatných institucí a agentur. Mezi nejdůležitější patří Evropská obranná agentura, která má za úkol hledat cesty, jak harmonizovat a koordinovat vyzbrojování armád členských států, a tak ušetřit prostředky, kterých se v této oblasti chronicky nedostává. Ústav Evropské unie pro studium bezpečnosti (EUISS) má za úkol kultivovat koncepční myšlení o roli EU v evropské a světové bezpečnosti. Výcvik v Evropské bezpečnostní a obranné škole by zase měl přispět k lepšímu a efektivnějšímu fungování SBOP, protože usiluje o hlubší pochopení problematiky SBOP u odborníků z členských států. S činností SBOP souvisí také fungování Satelitního střediska Evropské unie.

Ilustrační foto. Zdroj: Evropská obranná agentura (EDA)

Operace SBOP

Zahraniční operace jsou vlajkovou lodí společné bezpečnostní a obranné politiky a nejviditelnějším nástrojem, jak Evropská unie zajišťuje svoji bezpečnost a přispívá ke stabilitě ve svém okolí. Od roku 2003, kdy byla zahájená první operace pod hlavičkou SBOP, spustila Unie více než 30 zahraničních misí s účastí vojáků, policistů, ale i soudců nebo úředníků.

Hlavní přidanou hodnotou operací SBOP je kombinace vojenských a civilních schopností pod jedním institucionálním rámcem. Vedle klasických vojenských operací, při nichž evropští vojáci dohlížejí na udržování míru nebo ho pomáhají vynucovat, vysílá Unie i operace policejní a na podporu právního státu.

Policejní operace asistují v cílových zemích při výcviku místních policejních jednotek, mohou ale v případě nutnosti i jejich úkoly zcela převzít a místní síly na omezenou dobu nahradit. Operace na podporu právního státu zahrnují celou řadu asistenčních a výcvikových misí zaměřených na upevnění důležitých institucí v cílové zemi – počínaje soudci, přes vězeňskou správu a konče úředníky centrálních úřadů nebo místní správy.

Zatímco civilní operace jsou hrazeny z rozpočtu Evropské unie, operace vojenské platí vždy zúčastněné státy z vlastních peněz. Jde o důsledek neochoty členských států umožnit evropským institucím, zejména Komisi a Parlamentu, angažovat se ve vojenských otázkách, které jsou považovány za jádro národní suverenity. K tomuto účelu funguje od března 2015 mechanismus Athena, který má za úkol spravovat společné náklady států. Athena je z právního hlediska neziskovou organizací a má tedy způsobilost k právním úkonům, jako je uzavírání smluv. Každá společná mise má svůj vlastní rozpočet, na jehož financování se pak podílí členské státy (velikost příspěvků se odvíjí od velikosti HND dané země). Na tomto mechanismu se nepodílí Dánsko, které se neúčastní žádných aktivit EU s vojenskou tematikou.

Vojenské a civilní mise EU v roce 2020 (zdroj: Evropská služba vnější činnosti)

Vztahy s NATO

Členská základna Evropské unie a Severoatlantické aliance se z velké části překrývá. Jednadvacet států je součástí obou organizací, tedy tři čtvrtiny z 28 členů EU a 28 členů NATO. Není proto divu, že byl způsob spolupráce s Aliancí vždy důležitým tématem při vývoji SBOP.

Od počátku si členské státy stanovily několik cílů. Evropská bezpečnostní politika neměla jednat tam, kde se již angažovalo NATO. Navíc se měla rozvíjet bez zbytečných duplikací toho, co už spojenci v NATO měli k dispozici. V pozadí stála jednoduchá úvaha, že si evropské státy, které už tak investovaly do obrany výrazně méně než USA, nemohou dovolit platit dvakrát za totéž – jednou pod hlavičkou NATO a jednou pod hlavičkou EU.

Konkrétní formu spolupráce vyjednaly obě organizace koncem roku 2002 v podobě tzv. dohod Berlin Plus. Podle těchto ujednání má Evropská unie přístup ke kapacitám NATO pro své operace. To znamená zejména využití aliančních plánovacích kapacit v SHAPE. Obě organizace si také vyměnily styčné důstojníky a domluvily spolupráci na všech pracovních úrovních. Pravidelně se tak scházejí na společném jednání velvyslanci členských států v COPS a v Severoatlantické radě. Ve vojenských strukturách je situace ještě jednodušší, protože naprostá většina členských států vysílá do Bruselu jediného vysokého důstojníka, aby je zastupoval jak ve vojenském výboru EU, tak i zároveň ve vojenském výboru NATO.

Klíčovým tématem kooperace obou organizací se v posledních měsících stává vojenská mobilita. NATO, které v reakci na bezpečnostní situaci v Evropě a jejím okolí posiluje své síly na východním křídle bloku, potřebuje usnadnit transport vojáků i vojenské techniky napříč Evropou. EU se tak společně s NATO soustředí na co největší omezení byrokratických překážek, které přesuny vojenských kolon nevyhnutelně komplikují.

Regulace obchodu se zbraněmi

EU má ambici ovlivňovat globální trh se zbraněmi, za tímto účelem přijala Rada v roce 2010 rozhodnutí (2010/336/SZBP) o činnostech EU na podporu smlouvy o obchodu se zbraněmi v rámci Evropské bezpečnostní strategie. Jak už naznačuje název, cílem je zlepšit systém dohledu nad obchodem se zbraněmi mezi členskými státy, a to zejména pomocí vytvoření (a přijetí) smlouvy o obchodu se zbraněmi. Tato smlouva by měla určit závazné mezinárodní standardy pro dovoz, vývoz a převoz zbraní.

Instituce EU

Evropská komise — politicky za oblast SBOP odpovídá Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell.

Evropský parlament — za otázky bezpečnostní a obranné politiky v Parlamentu odpovídá Podvýbor pro bezpečnost a obranu, který patří pod Výbor zahraničních věcí. Předsedá mu francouzská poslankyně z Obnovy Evropy Nathalie Loiseau.

Evropská rada — v oblasti SBOP vymezuje zásady a obecné směry jejich dalšího vývoje.