Pokud Rada dospěje do fáze, kdy je připravena završit své první čtení, hlasuje zpravidla kvalifikovanou většinou, byť reálně usiluje (bez ohledu na formální požadavky) o dosažení co nejširší míry shody. Prostou většinou se v Radě v praxi hlasuje jen o procedurálních otázkách.

Není výjimkou, že než Rada přistoupí k přijetí tzv. společného postoje (výsledek jejího prvního čtení), stanoví nejprve tzv. obecný přístup (general approach), na jehož základě svůj společný postoj teprve precizuje. K eventualitě definitivního přijetí legislativního návrhu v podobě, v níž vzešel z prvního čtení Evropského parlamentu, naopak prakticky nedochází (ač procedurálně to možné je).

Ukazuje-li se, že se jednání komplikují, předsednický stát většinou zapojuje neformální mechanismy typu kulatého stolu, indikačního hlasování, individuálních konzultací (tzv. zpovědí), prodloužení zasedání (nebo naopak jeho přerušení), neformálních návrhů (tzv. papers a non-papers), neformálních zasedání či slibu připojení doprovodných textů k návrhu ze strany (zprvu) nesouhlasících států.

Ve výjimečných a/nebo politicky velmi citlivých otázkách je možností také pokus o nalezení řešení na úrovni Evropské rady (navzdory tomu, že tato instituce nedisponuje legislativním oprávněním). Zde však je po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost oprávněn do procesu vstupovat i nový předseda Evropské rady (tedy nejen členské státy v čele s předsednictvím z jednoho z nich).

Druhé čtení v Evropském parlamentu

Druhé čtení v Evropském parlamentu (stejně jako druhé čtení v Radě) se od prvního liší především ve dvou směrech. Zaprvé, zainteresované instituce už jsou s projednávanou problematikou relativně obeznámeny, což jim umožňuje soustředit se primárně na sporné body. Zadruhé, obě jsou vázány časovými lhůtami. Přestože je po vzájemné dohodě mohou prodloužit až o třetinu (toto pravidlo se vztahuje na všechny lhůty v rámci celé procedury), jde v porovnání s prvním čtením o výrazně limitující faktor.

Evropský parlament má v průběhu tří (popř. čtyř) měsíců v zásadě tři možnosti. Zaprvé, nevyjádřit se nebo naopak explicitně přijmout společný postoj Rady. Pakliže tak učiní, odpovídá nová legislativa právě společnému postoji. Druhou možností je zamítnutí společného postoje absolutní většinou (většinou všech poslanců Evropského parlamentu). Zdaleka nejčastější je třetí eventualita: přijetí pozměňovacích návrhů společného postoje absolutní většinou. Právě tím si Evropský parlament uchovává prostor pro prosazení vlastních stanovisek do legislativního návrhu a zároveň „pověst“ konstruktivního elementu legislativního procesu (o níž by zamítnutím společného postoje přišel).

Na pozadí uvedených voleb probíhá (obdobně jako v prvním čtení) standardní práce výborů a frakcí včetně komunikace (zpravodaje) odpovědného výboru navenek (viz výše).

Druhé čtení v Radě

Je-li završení druhého čtení v Evropském parlamentu úspěšné, resp. instituce přijme ve stanovené lhůtě dokument, jenž předpokládá další projednání, má Rada dvě možnosti. Zaprvé, souhlasit s verzí legislativního návrhu, jíž přijal Evropský parlament, a to buď kvalifikovanou většinou, pakliže Komise podpoří změny zanesené Evropským parlamentem, nebo jednomyslně, je-li Komise opačného názoru. Druhou možností je zamítnutí textu Evropského parlamentu, a tedy svolání tzv. dohodovacího výboru – do šesti týdnů předsedou Rady po dohodě s předsedou Evropského parlamentu.

Obdobně jako v případě Evropského parlamentu je i v Radě průběh druhého čtení, pokud jde o vnitřní mechanismy, srovnatelný s průběhem čtení prvního.

Dohodovací výbor a třetí čtení v Evropském parlamentu a Radě

Do dohodovacího výboru delegují Rada i Evropský parlament stejný počet svých zástupců. Cílem je za mediace Komise dospět (na základě postojů z druhého čtení) během šesti (popř. osmi) týdnů k dohodě na výsledné podobě legislativy. Zástupci Rady o ní hlasují kvalifikovanou většinou, reprezentanti Evropského parlamentu většinou prostou.

V následujících dalších šesti (resp. osmi) týdnech je pak nutné schválení téhož textu Evropským parlamentem i Radou jako takovými. Evropský parlament rozhoduje (relativní) většinou odevzdaných hlasů, Rada kvalifikovanou většinou.

„Postlegislativní“ vývoj

V případě, že jednání v dohodovacím výboru dopadnou úspěšně (tedy i v časovém limitu), je schválený legislativní text právně a jazykově upraven, podepsán zástupcem předsednické země a předsedou Evropského parlamentu a uveřejněn v Úředním věstníku EU. V platnost vstupuje buď v den, který je v něm explicitně uveden, nebo dvacet dní po uveřejnění.

V případě směrnic následně zpravidla začíná běžet tzv. implementační lhůta (povětšinou dlouhá šest měsíců až tři roky), v jejímž průběhu je od členských států očekáváno, že přijmou národní legislativu, která unijní normu provede. Pokud tak neučiní, lze proti státu vést řízení u Soudního dvora EU, kde hrozí i finanční pokuta.

Vzhledem k tomu, že řada nově přijímaných legislativních norem má v sobě zakomponovánu tzv. revizní klauzuli, nedlouho po jejich schválení bývá fakticky zahajován nový legislativní proces (resp. předlegislativní fáze; viz výše). Nezřídka uplyne mezi datem završení implementace směrnice a datem předložení sdělení Komise, jak příslušnou normu revidovat, jen několik měsíců.

Krom revizních klauzulí obsahují legislativní normy (především směrnice) i odkaz na tzv. komitologii, soustavu speciálních výborů, skrze niž členské státy fakticky kontrolují, jak Komise nakládá s pravomocemi, které na ni byly právě členskými státy delegovány, a jejímž prostřednictvím dochází (zpravidla) k technickým (podstatu normy neměnícím) úpravám platných norem, například v souladu s novými vědeckými poznatky.

Na závěr je třeba poznamenat, že realita legislativního procesu se od úpravy ve Smlouvách mírně liší. V praxi běžně dochází k dosažení shody již v rámci prvního nebo druhého čtení formálního legislativního procesu, a to díky využití tzv. trialogu (třístranné méně formální jednání zástupců Rady EU, Evropského Parlamentu a Evropské komise). Cílem trialogu je dosáhnout prozatímní dohody o legislativním návrhu, která je přijatelná pro Parlament i Radu, tedy spolunormotvůrce. Tuto prozatímní dohodu musí následně schválit každý z těchto orgánů formálními postupy.

Trialog se může konat v jakékoliv fázi legislativního postupu s cílem urovnat vzniklé problémy. Předsedá mu spolunormotvůrce, v jehož prostorách se jednání koná. Úlohou Komise je být mediátorem mezi stranami.

Neformální trialogové schůze nelze zaměňovat se schůzemi dohodovacího výboru, které jsou jedním z formálních kroků řádného legislativního postupu po druhém čtení. V obou případech jsou zastoupeny všechny tři výše uvedené orgány a cílem je uzavřít prozatímní dohodu, respektive shodnout se na společném znění.

[1] Veškeré další postupy – nejsou-li pro výklad nezbytné – jsou z důvodu zachování přehlednosti textu záměrně ponechány stranou.

[2] Výjimečně, stanoví-li to primární právo, disponuje (faktickou) legislativní iniciativou skupina členských států, Evropský parlament, Evropské centrální banka, Soudní dvůr nebo Evropská investiční banka (srov. článek 289 Smlouvy o fungování EU).

[3] Komise zpravidla nepředkládá své návrhy ad hoc, ale na základě dlouhodobějších (strategických) dokumentů: pětiletých strategických cílů, roční politické strategie a ročního pracovního programu.

[4] Do doby přijetí Lisabonské smlouvy šlo o jednu z klíčových součástí předlegislativní fáze, neboť právní báze určovala i proceduru projednávání návrhu, a tedy míru zapojení Evropského parlamentu do legislativního procesu a/nebo způsob hlasování v Radě (jednomyslností, nebo kvalifikovanou většinou). Po meritorním rozšíření procedury spolurozhodování (řádného legislativního postupu) na většinu otázek (resp. po zrušení pilířů zavedených „maastrichtskou“ revizí primárního práva) lze očekávat, že význam určení právního základu poklesne.

[5] Spadá-li daná problematika meritorně pod více DG, pak na jejich spolupráci dohlíží koordinátor (chef de file).

[6] Kabinety jsou porovnání s technicko-administrativními DG spíše politickými orgány působícími v přímém kontaktu s příslušným komisařem.

[7] Vedoucí kabinetů dohlížejí na předložené návrhy i v průběhu legislativního procesu a připravují adekvátní reakce Komise jako celku.

[8] V případě návrhu týkajícího se policejní spolupráce a soudní spolupráce v trestních věcech postačuje čtvrtina.