Působnost Soudního dvora

První zakládající smlouvou EU, Smlouvou o ESUO v roce 1952, byl zřízen Soudní dvůr ESUO, který pak v roce 1957 podle Římských smluv nahradil Soudní dvůr Evropských společenství, společný orgán pro ESUO, EHS i EURATOM.

Soudní dvůr nese odpovědnost za jednotnost výkladu aplikace práva EU a kontroluje legitimitu rozhodování Rady a Evropské komise (včetně jejich případné nečinnosti). Má pravomoc řešit právní spory mezi členskými státy EU, institucemi EU, podniky a fyzickými osobami. Nemá však žádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států s výjimkou případů, kdy se toto dostane do konfliktu s právem EU. V takové situaci rozhoduje jako kompetenčně nejvyšší instituce a proti jeho rozhodnutí není odvolání. Maastrichtská smlouva rozšířila kompetence SD EU o možnost aktivního vynucování splnění jeho rozhodnutí proti státům, které tak neučiní dobrovolně, a to uložením paušální pokuty nebo penále.

K Soudnímu dvoru se může obrátit každý členský stát, který se domnívá, že jiný členský stát porušil unijní právo. Podání vůči některému členskému státu může v takovém případě učinit také Komise. SD EU může rozhodovat i o podáních od fyzických i právnických osob, které se dovolávají spravedlnosti kvůli rozhodnutím, jež proti nim byla učiněna z titulu unijního práva.

Organizace

Soudní dvůr EU se skládá z 27 soudců (jeden za každý členský stát) a 11 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Volba se koná jednou za 3 roky, kdy je jmenována polovina soudců. Soudci volí ze svého středu předsedu SD EU, jehož funkční období trvá tři roky. Svoji funkci mohou všichni soudci zastávat opakovaně. Všichni soudci jsou vybíráni z osob zaručujících bezvýhradnou nezávislost a nestrannost. Zároveň musí splňovat všechny požadavky, kladené ve státě, jímž byli nominováni na výkon nejvyšších soudních funkcí.

Soud zasedá v několika formacích. V plném počtu na plenárním zasedání, což se děje pouze ve výjimečných případech, které jsou jasně definované v zakládajících Smlouvách, či při obzvláště důležitých kauzách. Na žádost členského státu nebo instituce EU, popřípadě ve složitých případech se schází velký senát o 15 soudcích. Všechny ostatní případy obvykle řeší menší senát složených ze 3 či 5 soudců.

Generální advokáti jsou určeni k nápomoci soudu. Jejich hlavním úkolem je poskytnout odborné, nezávislé a nestranné stanovisko k projednávanému případu. Nereprezentují ani orgány Unie, ani jednu ze stran, ani veřejnost – slouží pouze právu a spravedlnosti.

Vzhledem ke stále většímu množství případů, kterými se SD EU každoročně zabývá, byl zřízen v roce 1988 Soud první instance (Soud prvního stupně), který se postupně emancipoval v samostatnou instanci, což bylo potvrzeno Smlouvou z Nice. Ta rovněž přinesla možnost zřizování specializovaných senátů, Připojených k Soudu prvního stupně. Lisabonská smlouva znamenala další změnu v organizaci Soudního dvora. Soud prvního stupně byl přejmenován na Tribunál a ze specializovaných senátů se staly samostatné specializované soudy. Zároveň byla významně rozšířená oblast záběru SD EU, a to díky zrušení pilířové struktury EU.

Případy Soudního dvora

Soudní dvůr má výhradní právo stanovit, jak právo EU interpretovat a jako ho uplatňovat, vedle toho však provádí i jiné druhy řízení.

• Prvním je řízení o žalobě proti členské zemi, která nesplnila povinnost vyplývající ze Smluv. Žalobu může podat Evropská komise nebo jiná členská země. Pokud se země, která nesplnila svou povinnost, nepodřídí rozhodnutí SD EU, může na ní být uvalena peněžitá pokuta.
• SDEU může zahájit i řízení proti Radě, Komisi, Evropskému parlamentu, Evropské centrální bance, a to v případě, že přijal právní akt, který je v rozporu s primárním právem nebo, že svou nečinností porušil svou povinnost jednat. SD EU může rovněž zahájit přezkum aktu Evropského parlamentu nebo Evropské rady, pokud tyto mají právní účinky vůči třetím osobám. Legalitu lze přezkoumávat i u aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám.
• SD EU může vadný právní akt prohlásit za neplatný a v případě nečinnosti může nařídit dotčené instituci jednat. V roce 1984 např. došlo k případu, kdy Evropský parlament zažaloval Radu za to, že zanedbala závazek vyplývající ze Smlouvy a nevytvořila dosud společnou dopravní politiku.

Řízení, konaná u Soudního dvora EU lze rozdělit dvou skupin:

1. První z nich jsou přímé žaloby, které před SD EU může vznést za stanovených podmínek buď některá ze tří hlavních institucí EU – Evropská komise, Evropský parlament, Rada EU- nebo Účetní dvůr, Evropská centrální banka či Výbor regionů, nebo jakýkoli členský stát EU či jednotlivec, který se cítí být poškozen činností evropských institucí či evropským právem. V tomto případě si navrhovatel vybírá jazyk, ve kterém je případ projednáván. SD EU řeší také případná odvolání proti rozhodnutí Soudu první instance.

2. Druhým možným typem případů je řízení o předběžné otázce. O něj mohou požádat soudy nebo tribunály členských států EU, jestliže své rozhodnutí potřebují podložit rozhodnutím v otázce týkající se evropského práva. Rozhodnutí SD EU je poté závazné v tom smyslu, že konkrétní národní soud musí uplatnit principy práva Unie tak, jak mu byly interpretovány SD EU. Při projednávání je používán jazyk vnitrostátního soudu, který o řízení požádal. Ačkoliv rozhodnutí SD EU v řízení o předběžné otázce nejsou formálně-právně obecně závazné a nemají charakter precedentů, prakticky se jich přidržují ve své rozhodovací praxi všechny evropské soudy.

Každé řízení SDEU zahrnuje část písemnou i část ústní, která však není povinná. Konkrétní případ je posuzován vždy nejprve na uzavřeném jednání, zveřejněn je až výsledný rozsudek, a to včetně odůvodnění. Kopie rozsudku jsou poté přeloženy do všech úředních jazyků EU.

SD EU disponuje vynucovacími nástroji – sankcemi. Rozhodnutí SDEU mohou vyvolávat např. ústavní i ekonomické důsledky. Některé z rozhodnutí měly významné důsledky pro každodenní život občana EU.

Hlavním úkolem této instituce bylo řešit pracovněprávní spory uvnitř orgánů EU. Dne 1. září 2016 byl Soud pro veřejnou službu zrušen a jeho pravomoci přešly na Tribunál.

Bez ohledu na povahu věci zahrnuje část písemnou a obecně i část ústní, která probíhá veřejně. Je však nutné rozlišovat mezi jednak řízením o předběžné otázce a jednak řízením o ostatních žalobách, zvaných žaloby přímé.

Písemná část

ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ PŘED SOUDNÍM DVOREM

• Řízení o předběžných otázkách

Vnitrostátní soud předkládá Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu nebo platnosti ustanovení práva Společenství obvykle formou soudního rozhodnutí v souladu s vnitrostátními procesními předpisy. Jakmile je žádost přeložena překladatelským útvarem Soudního dvora do všech jazyků Společenství, oznámí ji soudní kancelář účastníkům v původním řízení, ale také všem členským státům a orgánům. Zveřejní v Úředním věstníku sdělení, ve kterém uvede zejména účastníky řízení a obsah otázek. Účastníci řízení, členské státy a orgány Společenství mají dva měsíce na to, aby předložili Soudnímu dvoru svá písemná vyjádření.

• Přímé žaloby

K zahájení řízení před Soudním dvorem dochází na základě žaloby zaslané kanceláři Soudního dvora. Vedoucí soudní kanceláře zveřejní sdělení o žalobě v Úředním věstníku Evropské unie s upřesněním žalobních důvodů a návrhových žádání žalobce. Zároveň je žaloba doručena druhému účastníku řízení, který má jeden měsíc pro předložení žalobní odpovědi. Žalobce má právo na repliku, žalovaný na dupliku, v obou případech ve lhůtě jednoho měsíce. Lhůty k podání těchto dokumentů musí být dodrženy, neprodlouží‑li je předseda.

U obou druhů žalob určí předseda soudce zpravodaje a první generální advokát generálního advokáta, kteří jsou pověřeni sledovat průběh věci.

PŘÍPRAVNÁ OPATŘENÍ A ZPRÁVA K JEDNÁNÍ

U všech druhů řízení jsou účastníci řízení po skončení písemné části řízení vyzváni vyjádřit se ve lhůtě jednoho měsíce, zda a proč žádají konání jednání. Soudní dvůr na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodne, zda věc vyžaduje provedení dokazování, jakému kolegiu je vhodné věc přidělit a zda je namístě, aby se konalo jednání, jehož datum stanoví předseda. Soudce zpravodaj ve zprávě k jednání shrne tvrzené skutečnosti a tvrzení účastníků řízení a podle okolností tvrzení vedlejších účastníků. Tato zpráva je zveřejněna v jednacím jazyce při jednání.

Ústní část

Řeči jsou přednášeny na veřejném zasedání před kolegiem a generálním advokátem. Soudci a generální advokát mohou klást účastníkům řízení otázky, které se jim jeví vhodné. O několik týdnů později a opět na veřejném zasedání přednese před Soudním dvorem generální advokát své stanovisko. Rozebírá dopodrobna zejména právní stránky sporu a zcela nezávisle navrhuje Soudnímu dvoru, jak by měl být vznesený problém vyřešen. Tímto je ústní část řízení skončena. Má-li Soudní dvůr za to, že věc neobsahuje žádnou novou právní otázku, může po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout, že věc bude projednána bez stanoviska.

ROZSUDKY

Porada soudců se koná na základě návrhu rozsudku vypracovaného soudcem zpravodajem. Každý soudce dotyčného kolegia může navrhnout změny. Rozhodnutí Soudního dvora jsou přijímána většinou a menšinová stanoviska nejsou vyjadřována. Rozsudky jsou podepisovány všemi soudci, kteří se účastnili porady a jejich výrok je vyhlášen na veřejném zasedání. Rozsudky a stanoviska generálních advokátů jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora již v den svých vyhlášení nebo přednesení. Následně jsou ve většině případů zveřejňovány ve Sbírce rozhodnutí Soudního dvora a Soudu prvního stupně.

ZVLÁSTNÍ ŘÍZENÍ

• Řízení zakončené odůvodněným usnesením

Je-li předběžná otázka shodná s otázkou, o které již Soudní dvůr rozhodl nebo nelze-li o odpovědi na tuto otázku rozumně pochybovat nebo může-li být odpověď na tuto otázku vyvozena z judikatury, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout odůvodněným usnesením odkazujícím zejména na předchozí rozsudek o této otázce nebo na judikaturu.

• Zrychlené řízení

Zrychlené řízení umožňuje Soudnímu dvoru rozhodnout rychle ve věcech velké naléhavosti tím, že zkracuje lhůty a odstraňuje některé části řízení. Na žádost jednoho z účastníků řízení přísluší předsedovi Soudního dvora rozhodnout, po vyslechnutí ostatních účastníků, zda zvláštní naléhavost odůvodňuje použití zrychleného řízení. Zrychlené řízení je rovněž upraveno v případě řízení o předběžné otázce. V tomto případě je žádost podána vnitrostátním soudem, který se obrací na Soudní dvůr.

• Řízení o předběžných opatřeních

Předběžné opatření směřuje k získání odkladu provádění aktu orgánu, který je současně předmětem žaloby nebo k získání jakéhokoli jiného předběžného opatření nezbytného k zabránění závažné a nenapravitelné škodě k újmě účastníka řízení.

NÁKLADY ŘÍZENÍ

Řízení před Soudním dvorem nepodléhá poplatkům. Soudní dvůr však nenahrazuje náklady vynaložené na advokáta oprávněného působit jako právní zástupce před soudem členského státu, kterým musejí být účastníci řízení zastoupeni. Není-li některý účastník řízení schopen zcela nebo zčásti uhradit náklady řízení, může požádat o poskytnutí bezplatné právní pomoci. K žádosti musí být přiloženy veškeré doklady prokazující žadatelovu potřebnost.

JAZYKOVÝ REŽIM

V řízení o přímé žalobě bude jazyk, v němž je sepsána žaloba (jímž může být jeden z 23 úředních jazyků Evropské unie), jednacím jazykem ve věci, tedy jazykem, ve kterém bude řízení probíhat. V řízení o předběžné otázce je jednacím jazykem jazyk vnitrostátního soudu, který se na Soudní dvůr obrací. Jednání konající se během ústní části řízení jsou simultánně tlumočena podle potřeby do jednotlivých úředních jazyků Evropské unie. Porady soudců probíhají bez tlumočníka ve společném jazyce, kterým je tradičně francouzština.

Právní řád EU

Prvním cílem evropské integrace bylo podpořit hospodářskou spolupráci mezi jednotlivými evropskými státy. V roce 1958 tak bylo založeno Evropské hospodářské společenství („EHS“). Na počátku šedesátých let se pak Soudní dvůr zabýval dvěma případy, ve kterých vymezil pojmy, které definovaly právní řád EHS. EHS se však postupem času stalo společenstvím, které spolupracuje i v celé řadě jiných oblastí, něž je jen hospodářství, a vyvinulo se tak v Evropské společenství a později v Evropskou unii. Pojmy, kterými Soudní dvůr definoval právní řád EHS, se však na rozdíl od orientace evropské integrace nezměnily a platí tak i pro současnou EU.

Van Gend en Loos (26/62)

V tomto sporu zažalovala nizozemská přepravní společnost Van Gend en Loos nizozemskou daňovou správu za to, že uvalila vyšší clo na dovoz chemického výrobku z Německa. Společnost považovala tento postup za porušení článku 12 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství („Smlouva o založení EHS“), dle kterého členské státy nesmějí uvalit nová dovozní nebo vývozní cla, ani zvyšovat ty, které již uplatňují ve vzájemných obchodních vztazích. Daňová správa naproti tomu namítala, že jí Van Gend en Loos nemůže žalovat na základě tohoto článku, neboť toto ustanovení ukládá povinnost pouze členským státům.

Nizozemský soud, který se tímto sporem zabýval, se obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, zda se může společnost Van Gend en Loos dovolávat tohoto pravidla.

Soudní dvůr ve svém rozsudku v odpovědi na tuto otázku formuloval zásadu přímého účinku unijního práva. Podle této zásady se mohou i občané členských států a podniky dovolávat ustanovení unijního práva před vnitrostátní orgány a soudy, a to i v případě, že daný členský stát nepřijal příslušné ustanovení do vlastního vnitrostátního právního systému. Ustanovení unijního práva má však přímý účinek, pouze pokud je jasné a bezpodmínečné, tj. není nutné je konkretizovat nějakou další normou.

Tímto rozsudkem tedy Soudní dvůr stanovil, že společnost Van Gend en Loos může žalovat nizozemskou daňovou správu na základě článku 12 a předkládající nizozemský soud měl za úkol posoudit, zda skutečně došlo k jeho porušení.

Costa v ENEL (6/64)

Tento spor, rozhodnutý v roce 1964, vyvolal závažnou otázku nejen pro jednotlivá národní soudnictví, nýbrž i pro celou budoucnost evropského práva.

Na počátku tohoto sporu byl italský zákon, kterým došlo ke zestátnění výroby a distribuce elektrické energie. Pan Flaminio Costa se domníval, že zestátnění odporuje celé řadě ustanovení Smlouvy o založení EHS, a touto věcí se tak postupně zabýval italský ústavní soud a Soudní dvůr.

Italský ústavní soud rozhodl, že zákon o zestátnění z roku 1962 má na základě uplatnění zásady lex posterior derogat legi priori (zákon pozdější ruší zákon dřívější) přednost před Smlouvou o založení EHS, která vstoupila v platnost v roce 1958. Soudní dvůr naproti tomu rozhodl, že členské státy omezily svou pravomoc přijímat opatření v této oblasti tím, že přenesly část těchto pravomocí na Společenství. Tyto opatření tak lze přijímat pouze na úrovni Společenství a členské státy proto nemohou aplikovat vnitrostátní právní předpisy, které jsou v rozporu s unijním právem. V rozsudku ve věci Costa v ENEL tak Soudní dvůr formuloval zásadu nadřazenosti unijního práva, která je zárukou jednotné aplikace práva EU ve všech členských státech.

Franchovich & Bonifaci (C-6/90 & C-9/90)

Rozsudek ve spojených věcech Francovich & Bonifaci z roku 1991 v určitém smyslu navazuje na výše uvedený spor Van Gend en Loos. Je-li totiž možnost dovolání se přímého účinku unijních norem podmíněna tím, že jsou formulovány jasně a bezpodmínečně (tj. není nutné je konkretizovat nějakou další normou), vyvstává otázka, jak postupovat v případech do této kategorie nespadajících.

Například směrnice jsou pro členské státy závazné jen s ohledem na dosažení stanoveného cíle a přenechávají členským státům možnost volby formy a prostředků, jejichž prostřednictvím má být daný cíl dosažen ve vnitrostátním právním řádu. Občané členských států se tak mohou dovolávat práv, které jim přiznal unijní zákonodárce, na základě vnitrostátního právního předpisu, jímž byla tato směrnice provedena v daném členském státě. Směrnice tudíž nelze považovat za bezpodmínečné, a proto zpravidla nemají přímý účinek. Pokud tedy nebyl potřebný vnitrostátní prováděcí akt vydán nebo byl vydán chybně, občan členského státu se nemůže dovolávat těchto práv.

Ve spojených věcem Francovich & Bonifaci proto Soudní dvůr rozhodl, že členské státy mají povinnost nahradit škodu, která byla způsobena chybějící nebo nesprávně převzatou směrnicí, neboť neprovedením této směrnice členský stát upřel svým občanům právo přiznané směrnicí. Soudní dvůr tak definoval odpovědnost členských států za porušení unijního práva.

Podmínky, stanovené pro takovouto odpovědnost státu jsou tři:

1. Cíl neprovedené normy zakládá práva ve prospěch jednotlivců.
2. Obsah těchto práv je možné identifikovat na základě příslušných ustanovení.
3. Existuje příčinná souvislost mezi nesplněním závazku ze strany členského státu a škodou, která vznikla konkrétním osobám.

V roce 1996 Soudní dvůr ve spojených věcech Brasserie du pêcheur & Factortame stanovil, že se odpovědnost členských států za porušení unijního práva neomezuje pouze na chybné provedení směrnice, ale na jakékoliv porušení unijního práva, které lze připsat členskému státu.

Les Verts (294/83)

V tomto případě Soudní dvůr formuloval zásadu právního státu jako základní zásadu Unie. Tato zásada stanoví, že Evropská unie byla vytvořena na základě práva (tedy na základě smluv, které uzavřeli členské státy EU, aby na ní přenesly část svých pravomocí) a že smí konat pouze v mezích těchto pravomocí, které jí byly svěřeny.

V rámci tohoto sporu byl napadán akt Evropského parlamentu. Jeho ustanovení ovšem byla podle článku 173 Smlouvy o založení EHS vyloučena ze soudního přezkoumání. Soudní dvůr však dovodil, že kdyby Evropský parlament mohl přijímat akty, které nelze podrobit soudnímu přezkumu, pak by bylo možné prostřednictvím těchto aktů zasahovat do pravomocí členských států, a překračovat tak meze kompetencí EU. Soudní dvůr tak zdůraznil, že Evropské hospodářské společenství je právním společenstvím a že akty členských států i akty orgánů Společenství mohou být podrobeny soudnímu přezkumu.

Volný pohyb zboží

Hlavním cílem evropské integrace je již od její počátku vytvoření jednotného vnitřního trhu, jehož prvotní prioritou bylo zaručit volný pohyb zboží mezi členskými státy, tedy za stejných podmínek jako probíhá uvnitř každého členského státu.

V rámci volného pohybu zboží jsou tak mezi jednotlivými členskými státy EU zakázána veškerá opatření zaměřená proti dovozu, zejména taková, která mají za svůj cíl diskriminaci dováženého zboží vůči domácí produkci a jeho znevýhodnění, či dokonce vyloučení z trhu.

Cassis de Dijon (120/78)

Spor o to, zda pod zákaz omezení dovozu spadají i opatření, mající za svůj prvotní cíl nikoli ztížení či vyloučení dovozu z ostatních členských zemí (ač tak ve svých důsledcích fungují), ale např. ochranu zdraví obyvatel nebo ochranu spotřebitele, byl řešen právě v tomto případě.

Soudní dvůr stanovil, že podobné překážky vyplývající z nesouladu mezi právními předpisy jednotlivých států a týkající se uvádění daných výrobků na trh, jsou přípustné, pokud jsou nutné k zajištění významných tzv. „kategorických požadavků“ – tj. například potřeb daňové kontroly, ochrany veřejného zdraví, poctivosti obchodního styku, ochrany spotřebitele apod., nelze-li téhož výsledku dosáhnout jinak.

Volný pohyb osob

Volný pohyb pracovníků

V rámci vnitřního trhu jsou vedle volného pohybu zboží zaručeny další tři základní svobody EU – volný pohyb osob, služeb a kapitálu. Volný pohyb osob na území členských států byl však nejprve garantován pouze pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům, a reflektoval tak především ekonomický rozměr evropské integrace.

Článek 45 Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“) zaručuje volný pohyb pracovníků v rámci EU a až na některé výjimky rovněž garantuje odstranění jakékoliv diskriminace mezi pracovníky členských států na základě jejich státní příslušnosti.

Soudní dvůr se výkladem článku 45 SFEU významným způsobem podílel na odstranění překážek a zajištění volného pohybu pracovníků.

Van Duyn (41/74)

Tento případ z roku 1974 je významný především pro otázku možných výjimek z principu volného pohybu pracovníků.

Ve sporu Van Duyn se Soudní dvůr zabýval otázkou, zda je možné omezit vstup na území členského státu za účelem přijetí do zaměstnání z důvodu příslušnosti k organizaci, jejíž činnost zmíněný členský stát považuje za společensky škodlivou, přestože členství vlastních občanů v této organizaci nijak neomezuje. V tomto případě se jednalo o scientologickou církev.

Článek 45 SFEU připouští omezení volného pohybu pracovníků, pokud je takové omezení odůvodněné veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností či ochranou zdraví, přičemž tato omezení mohou zahrnovat i opatření proti vstupu na území členského státu.

Soudní dvůr v této věci rozhodl, že členský stát může z důvodu ochrany veřejného pořádku odmítnout vstup na jeho území pracovníkovi z jiného členského státu, pokud je členem organizace, jejíž činnost členský stát považuje za společensky nebezpečnou, a to i v případech, kdy tento stát neuplatňuje stejné omezení vůči vlastním občanům.

Bosman (C-415/93)

Jean-Marc Bosman byl fotbalovým hráčem, který hrál za belgický prvoligový klub RFC de Liège. V roce 1990 se pan Bosman rozhodl nepodepsat novou smlouvu s RFC, která snížila jeho měsíční odměnu o tři čtvrtiny. Místo toho se pan Bosman rozhodl přejít do francouzského USL Dunkerque.

Fotbalová pravidla v té době umožňovala přestup, pouze pokud nový klub zaplatí původnímu klubu odstupné za přestup a náhradu za výcvik a vzdělání daného hráče, a to i po skončení platnosti pracovní smlouvy. Klub RFC měl však v tomto případě pochybnosti o solventnosti klubu USL, a rozhodl se tak dohodu o přestupu neuzavřít. Pan Bosman se následně rozhodl klub RFC zažalovat, a k Soudnímu dvoru se tak dostala předběžná otázka týkající se výkladu článku 45 SFEU.

Soudní dvůr rozhodl, že pravidla, která umožňují přestup hráče, který je občanem jednoho členského státu a kterému vypršela smlouva s jeho původním klubem, pouze pokud za něj klub v jiném členském státě zaplatí odstupné, představují překážku volného pohybu pracovníků, které jsou zakázané článkem 45. Nadto Soudní dvůr určil, že pravidla, dle kterých mohou fotbalové kluby omezit počet hráčů se státním občanstvím jiného členského státu nebo jejich možnost účastnit se fotbalových utkání jsou rovněž v rozporu s článkem 45. Tímto rozsudkem tak Soudní dvůr významně změnil přestupovou politiku ve fotbale.

Rozšíření práva na volný pohyb a pobyt v rámci EU

V devadesátých letech minulého století došlo k postupnému rozšíření práva na volný pohyb i na osoby, které nebyly ekonomicky aktivní. V roce 1993 pak vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, která představila institut občanství EU, které automaticky náleží každému občanovi jednoho ze členských států. Maastrichtská smlouva zároveň stanovila, že každý občan EU smí využívat právo svobodně se pohybovat a pobývat na území Unie.

Občanství EU doplňuje občanství členského státu a Soudní dvůr svou judikaturou potvrdil pravomoc členských států v této oblasti.

Micheletti (C-369/90)

Před zakotvením institutu občanství EU do unijního práva, Soudní dvůr v roce 1992 konstatoval, že podmínky nabytí státního občanství jednoho z členských států jsou výlučnou záležitostí tohoto státu. Jakmile osoba nabyde státního občanství jednoho členského státu, ostatní členské státy nesmějí stanovit dodatečné podmínky pro uznání této státní příslušnosti.

Rottman (C-135/08)

V roce 2010 Soudní dvůr v rozsudku ve věci Rottman potvrdil, že vymezení podmínek pro nabytí a pozbytí státního občanství spadá do pravomocí členských států a dále upřesnil, že členské státy musí při výkonu těchto pravomocí postupovat v souladu s unijním právem.

Právo rodinných příslušníků občanů EU pobývat na území EU

Směrnice o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států z roku 2004 specifikuje za jakých podmínek smí občan EU a jeho rodinní příslušníci pobývat v jiných členských státech.

Ustanovení této směrnice se použijí, pokud se občan EU stěhuje nebo pobývá v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem, a na jeho rodinné příslušníky, kteří ho doprovází. Tito rodinní příslušníci však nemusí být občany Unie, aby jim bylo přiznáno právo doprovázet občana EU do jiného členského státu, jejich právo doprovázet občana EU je odvozené a závislé na výkonu svobody pohybu občanem EU. Směrnice se tedy nevztahuje na čistě vnitrostátní situace. Pokud občan EU nevyužil své svobody pohybu, pak se nemůže dovolávat práv plynoucích z této svobody ve členském státě, jehož je státním příslušníkem.

Singh (C-370/90)

Tento případ se týkal odvozených práv pobytu rodinného příslušníka občana EU, který se vrátil do členského státu svého původu.

Státní příslušnice Spojeného království Rashpal Purewal a její manžel, indický občan, Surinder Singh se vzali roku 1982. Mezi lety 1983 a 1985 pár pracoval v Německu a na konci roku 1985 se rozhodl vrátit se do Spojeného království.

Soudní dvůr v roce 1992 potvrdil, že občané třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana jednoho z členských států EU, se smí dovolávat jejich odvozených práv na pobyt na území členského státu původu tohoto občana, pokud se do daného členského státu vrací a využil tak své svobody pohybu.

McCarthy (C-434/09)

Shirley McCarthy se narodila ve Spojeném království a nikdy nevyužila svého práva svobodně se pohybovat a pobývat na území jiných členských států EU. V roce 2002 si paní McCarthy vzala jamajského občana, který neměl právo pobytu ve Spojeném království. Paní McCarthy však byla státní příslušnicí jak Spojeného království, tak i Irska, a rozhodla se proto požádat o vydání irského pasu, aby mohla následně zažádat o povolení k pobytu ve Spojeném království na základě svého irského občanství a její manžel se tak mohl dovolávat práva na pobyt ve Spojeném království jako rodinný příslušník občana EU.

Soudní dvůr v tomto případě upřesnil, že skutečnost, že je občan EU státním příslušníkem více členských států, neznamená, že využil svého práva volného pobytu a zároveň potvrdil, že se rodinní příslušníci občanů EU, kteří nevyužili své svobody pohybu, nemohou dovolávat svých odvozených práv pobytu na území Unie.

Ruiz Zambrano (C-34/09)

Kolumbijští občané Gerardo Ruiz Zambrano a jeho manželka pobývali na území Belgie a od roku 1999 se opakovaně snažili o legalizaci jejich pobytu. Ačkoliv belgické úřady jejich žádosti zamítly, vydaly ustanovení o nenavrácení do Kolumbie vzhledem k probíhající občanské válce. Z tohoto důvodu pár i nadále pobýval v Belgii a během jejich pobytu se jim narodily dvě děti, které obě nabyly belgické státní občanství.

V roce 2011 přiznal Soudní dvůr manželům právo na pobyt na základě unijního občanství jejich dětí, přestože že tyto děti nikdy nevyužili své svobody pohybu. Soudní dvůr konstatoval, že pokud by pan Ruiz Zambrano a jeho manželka byli nuceni opustit Belgii a území EU, pak by i jejich nezletilé děti, které jsou na ně odkázány výživou, musely opustit Unii, a tím by byly připraveny o možnost skutečně využívat svých práv spojených se statusem občana EU.

Coman (C-673/16)

Ve věci Coman se Soudní dvůr poprvé zabýval manželstvím osob stejného pohlaví a jeho důsledků pro odvozená práva pobytu rodinných příslušníků občana EU.

Rumunský občan Relu Adrian Coman si v Belgii v roce 2010 vzal amerického občana Roberta Hamiltona. V roce 2012 se tento pár obrátil na rumunské úřady s otázkou, zda může Robert Hamilton, jako rodinný příslušník občana EU, doprovázet svého manžela zpět do Rumunska. Místní úřady pár informovaly, že Robert Hamilton nemůže v Rumunsku požívat práv jako manžel a rodinný příslušník občana Unie, neboť tento členský stát neuznává manželství mezi osobami stejného pohlaví.

V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že pojem manžel/manželka zahrnuje i osoby stejného pohlaví nezávisle na tom, zda daný členský stát takové manželství povoluje. V opačném případě by svoboda pohybu občanů EU závisela na úpravě institutu manželství v jednotlivých členských státech. Soudní dvůr však uvedl, že legalizace manželství osob stejného pohlaví ve vnitrostátním právu zůstává v kompetenci členských států.

Zásada rovnosti a zákaz diskriminace

Jedním z nezbytných kroků k podpoře evropské hospodářské integrace bylo vedle zavedení zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti rovněž zavedení zákazu diskriminace na základě pohlaví v oblasti zaměstnání.

Jedním z nejdůležitějších případů v této oblasti je případ Defrenne v Sabena.

Defrenne v Sabena (43/75)

V roce 1976 přiznal Soudní dvůr přímý účinek článku 157 SFEU, který zakotvil zásadu rovnosti a zákazu diskriminace mezi muži a ženami v unijním právu. Dle článku 157 SFEU musí každý členský stát zajistit uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci.

Díky přímému účinku článku 157 SFEU mohla slečna Gabrielle Defrenne, která pracovala jako letuška u společnosti Sabena, zažalovat tuto společnost, protože vyplácela vyšší odměnu mužům, kteří u této společnosti pracovali jako stevardi, ačkoliv byla jejich práce identická s prací letušky.

Hospodářská soutěž

Předpokladem správného fungování vnitřního trhu je vedle odstranění překážek pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu i rovnost podmínek hospodářské soutěže. SFEU proto zakazuje uzavírání dohod, které by dvěma či více podnikům umožnily omezit jejich konkurenci, a které by tak narušily obchod mezi členskými státy. Smlouva také zakazuje zneužití postavení na trhu dominantními podniky nebo poskytování státní podpory, pokud by tak došlo k narušení hospodářské soutěže.

Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise (Wood pulp)

(Spojené případy 89, 104, 114, 116, 117 a 125 – 129/85)

Na počátku tohoto případu bylo rozhodnutí Evropské komise udělující vysoké pokuty firmám, sídlícím mimo EU, za jejich jednání porušující volnou soutěž na vnitřním trhu EU.

Soudní dvůr odmítl žalobu těchto firem na neplatnost udělení pokut a dovodil, že za jednání, porušující soutěž v prostoru EU mohou být postihnuty subjekty bez ohledu na jejich sídlo či místo uzavření kartelu. Skutečnost, že k provádění takto stanovené cenové politiky dochází na evropském trhu, zcela odůvodňuje užití práva Unie vůči firmám z nečlenských států, a to i z hlediska platného mezinárodního práva.