Evropská unie je největší světovou ekonomikou a představuje více než 20 % světového hrubého domácího produktu (HDP). Díky velikosti svého HDP okolo 15 bilionů eur a otevřenosti svého trhu hraje EU ústřední úlohu při formování celosvětového obchodního systému. V mezinárodních obchodních jednáních a nadnárodních orgánech, jako je například Světová obchodní organizace (WTO). EU jako celek zastupuje při jednání ve WTO Komise, přestože členy organizace jsou jednotlivé členské státy samostatně EU na světové scéně „mluví“ jedním hlasem a její vliv není rozmělněn do mnoha samostatných obchodních strategií, proto má v záležitostech týkajících se globálního obchodu silnou pozici.

Obchodní vztahy EU s třetími zeměmi se řídí obchodními dohodami. Jejich účelem je vytvořit lepší obchodní příležitosti a překonat překážky, které obchodu brání. EU chce zajistit, aby byly dovážené výrobky v Unii prodávány za spravedlivou cenu – bez ohledu na to, odkud pocházejí. Regulace obchodu pomocí nástrojů na ochranu obchodu představuje prostředek, který unijní výrobce chrání před újmou a bojuje proti nekalé soutěži ze strany zahraničních společností vyvolané například dumpingem a subvencemi.

Evropská obchodní politika zastřešuje několik věcí: obchod se zbožím a službami, přímé zahraniční investice, obchodní aspekty duševního vlastnictví jako jsou patenty a veřejné zakázky. Skládá se ze tří hlavních částí:

1. Obchodní dohody se zeměmi mimo EU, jejichž cílem je otevřít nové trhy a přinést nové příležitosti pro evropské firmy;

2. Obchodní pravidla na ochranu evropských výrobců před nekalou konkurencí;

3. Členství EU ve Světové obchodní organizaci (WTO), která stanoví mezinárodní obchodní pravidla. EU jménem všech svých členských států vyjednává o dvoustranných i vícestranných obchodních dohodách.

Uzavírané obchodní dohody se liší podle svého obsahu:

• dohody o hospodářském partnerství – podporují rozvoj ve vztahu k obchodním partnerům z afrických, karibských a tichomořských zemí, jsou asymetrické co do výhod směrem k třetím zemím;
• dohody o volném obchodu – umožňují vzájemné reciproční otevření trhu s rozvinutými zeměmi a rozvíjejícími se ekonomikami udělením preferenčního přístupu na trhy
• dohody o přidružení – jejich součástí jsou obchodní dohody, tzv. prohloubené a komplexní dohody o volném obchodu (DCFTAs).

EU rovněž uzavírá nepreferenční obchodní dohody v rámci širších úmluv, jako jsou dohody o partnerství a spolupráci.

Obchodní dohody jsou pro EU důležité, jelikož zásadně přispívají k ekonomickému růstu. Podle údajů z roku 2018 byla EU druhým největším světovým vývozcem – s 15,5 % ji předstihla jen Čína s 15,8 %. Pro srovnání, USA se na celosvětovém objemu podílí 10,6 %. EU byla také druhým největším dovozcem. S 13,7 % za USA (s 15,8 %) a před Čínou (se 13 %).

Vývoj obchodní politiky

V roce 2015 Evropská komise představila novou obchodní a investiční strategii s názvem „Obchod pro všechny: Cesta k zodpovědnější obchodní a investiční politice“. Touto koncepcí EU reagovala v souladu se svou zahraniční politikou na aktuální situaci v hospodářství i na obavy evropské veřejnosti. Strategie z roku 2015 stojí na třech hlavních zásadách: účinnosti, transparentnosti a hodnotách. Obchodování musí přinášet nové hospodářské příležitosti, jednání mají probíhat otevřeně a podléhat větší kontrole ze strany veřejnosti. Zároveň chce EU zachovat evropský sociální a regulační model a využít obchodních dohod a preferenčních programů k prosazování evropských hodnot jako jsou udržitelný rozvoj, lidská práva, etický obchod a boj proti korupci. Komise si posilování mezinárodního obchodu určila jako jednu z priorit pro rok 2017.

V únoru 2021 představila Komise v reakci na dopady pandemie covid-19 novou obchodní strategii pro nadcházející roky Přezkum obchodní politiky – Otevřená, udržitelná a sebevědomá obchodní politika. Základem je jednak snaha EU přispět k hospodářskému oživení podporou zelené a digitální transformace, jednak nový důraz na posílení multilateralismu a reformu pravidel globálního obchodu tak, aby byla spravedlivá a udržitelná.

Ve snaze řešit jednu z největších výzev staví Komise do středu nové obchodní strategie udržitelnost. EU chce podpořit zásadní transformaci unijní ekonomiky na klimaticky neutrální hospodářství. Strategie obsahuje řadu klíčových opatření, která se zaměřují na vytvoření přísnějších pravidel globálního obchodu a podporu hospodářského oživení EU. Nová strategie má za cíl posílit možnosti obchodu při digitální a klimatické transformaci., dosáhnout cílů Zelené dohody pro Evropu a odstranit neopodstatněné obchodní překážky v digitální ekonomice, aby bylo možné v obchodu využívat výhod digitálních technologií.

Strategie stanovuje tři hlavní cíle obchodní politiky ve střednědobém horizontu: 1) podpora oživení a zásadní transformace ekonomiky EU v souladu s jejími zelenými a digitálními cíli; 2) formování globálních pravidel pro udržitelnější a spravedlivější globalizaci; 3) posílení schopnosti EU prosazovat své zájmy a vymáhat svá práva, a to i samostatně, je-li to nutné.

V zájmu dosažení těchto tří cílů má Komise usilovat o:

1. reformu WTO;
2. podporu zelené transformace a odpovědných a udržitelných hodnotových řetězců;
3. podporu digitální transformace a obchodu se službami;
4. posílení regulačního vliv EU;
5. upevnění partnerství EU se sousedními zeměmi, zeměmi procesu rozšíření a Afrikou;
6. ráznější přístup EU k provádění a prosazování obchodních dohod a zajišťování rovných podmínek pro podniky v EU.

Rozhodovací proces společné obchodní politiky

Obsah společné obchodní politiky vymezuje článek 3 SEU a hlava II články 206 a 207 SFEU. Iniciativním orgánem je Evropská komise (Generální ředitelství pro obchod), která předkládá Radě návrhy konkrétních opatření společné obchodní politiky či doporučení na sjednání mezinárodní smlouvy.

Změny po Lisabonské smlouvě

Lisabonská smlouva přesunula ustanovení týkající společné obchodní politiky do nově vytvořené části obsahující úpravu veškerých vnějších činností Unie, ujasňuje pravomoci EU a posiluje postavení Evropského parlamentu.

• Společná obchodní politika je prováděna na zásadách a cílech EU, kam spadá podpora demokracie, právního státu a lidských práv, ale také udržitelný hospodářský, sociální a environmentální rozvoj či udržitelné řízení světových zdrojů (čl. 205 SFEU).
• Významně se omezují tzv. smíšené smlouvy, které vyžadují ratifikaci členskými státy. Pravomoc Unie bude výlučná pro všechny oblasti společné obchodní politiky. Zvláštní postavení dohod v oblastech kulturních, audiovizuálních, sociálních, vzdělávacích a zdravotnických služeb je zajištěno nutností jednomyslného rozhodnutí Rady (čl. 207 odst. 4 písm. a) a b) SFEU).
  Zásadní je rozšíření pravomoci EU pro oblast přímých zahraničních investic, která dosud spadala pod smíšenou pravomoc či pravomoc členských států. Z ustanovení čl. 207 SFEU ovšem nevyplývá, zdali se pravomoc Komise vztahuje rovněž na liberalizační opatření v této oblasti. Jedinými oblasti ve sdílené kompetenci EU a členských států, které v případě, že jsou v dohodě obsaženy, udávají její smíšený charakter, jsou řešení sporů investor – stát a nepřímé (portfoliové) investice. Takové smlouvy pak kromě souhlasu EP vyžadují také ratifikaci národními parlamenty.
• Právní předpisy v oblasti autonomní společné obchodní politiky budou přijímány spolurozhodovací procedurou (čl. 207 odst.2 SFEU).
• Smlouva výrazně posílila Evropský parlament – Parlament musí vyjádřit souhlas (angl. consent, dříve assent) u schvalování dohod o přidružení, u dohod vytvářejících zvláštní institucionální rámec či u dohod, které mají významný dopad na rozpočet EU a na které se vztahuje běžná legislativní procedura. To znamená, že souhlas Parlamentu je nutný u všech obchodních dohod (čl. 218 odst. 6 SFEU). Tento postup poslanci dlouhodobě prosazovali.
• Povinnost Komise pravidelně Parlament informovat o stavu jednání mezinárodních dohod (čl. 218 odst. 10 SFEU).
• Příslušným výborem je Výbor pro mezinárodní obchod (INTA, založen v roce 2004). Existují názory, že zapojením Evropského parlamentu dostává technicko-právní vyjednávání mezinárodně-obchodních dohod politický nádech, na druhou stranu se zvýšuje demokratická odpovědnost. Větší vliv Evropského parlamentu má rovněž vyvážit fakt, že omezením tzv. smíšených smluv nejsou národní parlamenty členských států zapojeny do ratifikačních procesů, a je tak omezena parlamentní kontrola. Na druhé straně dochází k urychlení a zvýšení akceschopnosti schvalovacího procesu.

Nástroje společné obchodní politiky

Společná obchodní politika disponuje několika nástroji, kterými sleduje dva základní cíle: prosazování otevřeného a mnohostranného obchodního systému ve světě a ochranu zájmů EU a členských zemí zejména v případech, kdy by měl volný obchod nepříznivé dopady na ekonomickou situaci, prosperitu, zaměstnanost či obchodní bilanci v EU. Nástroje na ochranu obchodu v podstatě suplují neexistenci mechanizmu proti nekalým soutěžním praktikám v rámci mezinárodního hospodářství, který na národní úrovni provádí úřady pro ochranu hospodářské soutěže.

Autonomní obchodní politika zahrnuje nástroje, které Společenství uplatňuje mimo rámec smluvních závazků se třetími státy:

Pomocí cel EU chrání určitá odvětví před zahraniční konkurencí nebo naopak podporuje dovoz produktů, o které má zájem jako o vstupy nezbytné pro rozvoj výroby. Kvóty jsou rozšířeny především v obchodě se zeměmi, které nejsou členy Světové obchodní organizace. Dobrovolná exportní omezení (angl. voluntary export restriction) představují dohodu mezi vyvážející a dovážející zemí, podle níž se vývozce dobrovolně zaváže, že nepřekročí limitované množství výrobků určených do země dovozce.

Společenství má dále k dispozici tzv. defenzivní a ofenzivní obchodní nástroje. Mezi defenzivní spadají antidumpingová opatření, která umožňují omezit dovoz zboží v případě, že ho jeho výrobce nabízí za cenu nižší, než je běžná cena těch samých výrobků na jejich domácím trhu, nebo je-li vývoz dotován (antisubvenční opatření).

Ochranná opatření (angl. safeguard measures) jsou aplikována v případě, že prudce roste dovoz určitých výrobků do EU; dovozce pak musí žádat o vydání licence, která umožňuje podrobně sledovat vývoj dovozu. Defenzivní obchodní opatření lze použít jen v případech, kdy dovozy do EU způsobují nebo hrozí způsobit materiální újmu výrobnímu odvětví v EU, a lze prokázat příčinnou souvislost mezi dovozy a újmou.

Mezi ofenzivní opatření patří tzv. nařízení o obchodních bariérách (angl. trade barriers regulation), které umožňuje Komisi podat stížnost vůči třetí zemi, pokud tato země nedodržuje své závazky v obchodní oblasti dané v rámci WTO nebo v rámci bilaterální dohody. EU má také možnost zavést i opatření na dovoz nebo vývoz výrobků do a z EU, a to z politických nebo bezpečnostních důvodů (embargo, bojkot nebo zvláštní režim na vývoz zbraní, jaderného materiálu, některých chemikálií, zboží dvojího užití apod.

EU se řídí zásadami Světové obchodní organizace (WTO).

Revize nástrojů na ochranu obchodu

V prosinci 2017 vstoupila v platnost nová unijní pravidla na ochranu Evropské unie proti nekalým obchodním praktikám. Aktualizovaná antidumpingová pravidla EU (tzv. antidumpingová metodologie) se mají použít v případech, kdy jsou ceny dovážených výrobků uměle snižovány v důsledku státních zásahů. Nová pravidla doplňují rozsáhlejší revizi nástrojů EU na ochranu obchodu.

V červnu 2018 vstoupilo v platnost nové nařízení modernizující nástroje EU na ochranu obchodu. Cílem nařízení je chránit výrobce z EU před újmou způsobenou nekalou soutěží a zvýšit předvídatelnost, transparentnost a přístupnost nástrojů na ochranu obchodu, zejména pro malé a střední podniky.

EU si klade za cíl, aby antidumpingové a antisubvenční nástroje byly efektivnější a lépe uzpůsobené k tomu, aby unijní výrobce chránily před nekalými praktikami zahraničních firem i před případným rizikem odvetných opatření. Současně by dovozci měli těžit z větší předvídatelnosti, pokud jde o změny celních sazeb, což usnadní plánování jejich podnikatelské činnosti. Celý systém by měl být transparentnější a uživatelsky přívětivější.

V červenci 2018 byla zahájena jednání mezi předsednictvím Rady a Evropským parlamentem ohledně návrhu nařízení o prověřování přímých zahraničních investic. Nařízení je v platnosti od března 2019 a má zajistit transparentnost a důvěryhodnost pro investory i národní vlády. EU má jeho prostřednictvím možnost získat nástroje k ochraně svých klíčových technologií před strategickými hrozbami (zejména díky zavedení mechanismu pro sdílení informací mezi členskými státy navzájem a rovněž s Komisí) a současně zůstat otevřená investicím.

Mechanismus byl plně spuštěn v říjnu 2020 na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 452/2019. Stále více evropských států nicméně zavádí či posiluje také vlastní, národní systémy, které jim umožní vybrané investice z bezpečnostních důvodů prověřit, a na rozdíl od evropského nařízení také investice vyhodnocené jako rizikové blokovat.

Obchodní vztahy se třetími zeměmi

Obchodní vztahy EU s třetími zeměmi se řídí obchodními dohodami. Jejich účelem je vytvořit lepší obchodní příležitosti a překonat překážky, které obchodu brání. Ratifikace bývá často komplikovaná a trvá roky. Smluvní obchodní politika zahrnuje veškerá smluvní ujednání Společenství se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží.

Vnější obchodně politické vztahy mají několik forem: pokud mají formu mnohostranného jednání, probíhají zejména na poli Světové obchodní organizace (WTO) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Bilaterální a regionální obchodní vztahy zahrnují otázky společné obchodní politiky s jednotlivými třetími zeměmi, s regiony či regionálními sdruženími, jichž jsou tyto země členy. Celosvětově došlo k oživení bilaterálních vztahů zejména kvůli komplikacím ve vyjednávání v rámci rozvojové agendy z Dauhá ve WTO (angl. Doha Development Agenda – DDA).

Podle charakteru obchodních ustanovení se mezinárodní obchodní dohody dělí na preferenční a nepreferenční. Preferenční dohody obsahují výhodnější podmínky pro vzájemnou výměnu zboží, snadnější přístup na trh partnera a větší vlastní otevřenost. Společenství poskytuje formy různého obchodního zvýhodnění zejména těm zemím, s nimiž ji pojí historické vazby. Úlohu hraje velká skupina faktorů: geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj.

Do této kategorie spadají dohody o vytvoření celní unie a dohody o vytvoření zóny volného obchodu (angl. Free Trade Agreements – FTAs). Touto formou jsou mj. upraveny vztahy s Evropským sdružením volného obchodu, ESVO (angl. European Free Trade Association – EFTA). V současné době patří mezi členské státy ESVO Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.

Dalším krokem v utužení vzájemných vztahů těchto států a ES bylo vytvoření Evropského hospodářského prostoru v květnu 1992 (bez Švýcarska, které účast odmítlo v referendu) s rozšířením preferenčního režimu o aplikaci pravidel vnitřního trhu. Jednotlivé členské státy harmonizovaly část své legislativy a jsou povinny dodržovat zásady nediskriminace, hospodářské soutěže, volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu.

Dohody o hospodářské spolupráci (angl. Economic Partnership Agreements – EPAs) představují obchodní dohody rozvojového charakteru, které podporují regionální integraci. ES je uzavírá se zeměmi ACP (země v Africe, Karibiku a Pacifiku). Tyto země patří vesměs k nejchudším zemím světa.

Obecně je rámec vztahů s těmito zeměmi dán ACP – EU dohodou o partnerství z Cotonou z roku 2000, uzavřenou na dobu 20 let. Na základě těchto smluv mají tyto země téměř volný přístup na evropské trhy bez cel a kvót, bez požadavku reciprocity. Zvláštní zacházení mají výrobky spadající pod společnou zemědělskou politiku.

V prosinci 2020 dosáhly EU a Organizace afrických, karibských a tichomořských států (OACPS) politické dohody o nové dohodě, která nahradí dohodu o partnerství z Cotonou. V návaznosti na jednání byla dohoda pro období po skončení platnosti dohody z Cotonou parafována dne 15. dubna 2021.

Platnost dohody z Cotonou měla původně skončit v únoru 2020. Byla však prodloužena do 30. listopadu 2021 s tím, že může pozbýt platnosti dříve, pokud nová dohoda o partnerství mezi EU a zeměmi AKT bude prozatímně uplatňována nebo vstoupí v platnost před tímto dnem.

Nová dohoda o partnerství bude představovat právní rámec upravující vztahy EU se 79 africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi. Cílem dohody je posílit schopnost EU a zemí ACP řešit společnými silami globální výzvy.

Stanoví společné zásady a vztahuje se na tyto prioritní oblasti:

• demokracie a lidská práva,
• udržitelný hospodářský růst a rozvoj,
• změna klimatu,
• lidský a sociální rozvoj,
• mír a bezpečnost,
• migrace a mobilita.

Dohoda má zahrnovat společný základ na úrovni ACP, který bude kombinován se třemi regionálními protokoly pro Afriku, Karibik a Tichomoří, zaměřenými na specifické potřeby těchto regionů.

V rámci sjednávání dohod o hospodářské spolupráci se nyní jedná se šesti regionálními uskupeními, jejichž míra regionální integrace se různí (Karibik, střední Afrika, západní Afrika, východní Afrika, jižní Afrika a Tichomoří). Toto nové dělení nerespektuje zvláštní skupinu nejméně rozvinutých zemí (angl. least developed countries – LDCs), které požívají zvláštního zacházení.

Tyto země spadají pod tzv. všeobecný systém preferencí (GSP) zavedený v roce 1971. Stávající systém preferencí se uplatňuje od ledna 2014 (nařízení (EU) č. 978/2012). Systém funguje ve třech režimech – všeobecný systém celních preferencí, systém pobídek GSP+ a „Vše kromě zbraní“ (Everything But Arms – EBA). Jednotlivé způsobilé země jsou uvedeny v přílohách nařízení. Očekávána je revize daného nařízení, s předpokládaným vydáním legislativního návrhu koncem roku 2021.

Zboží těchto zemí se dostává na evropské trhy bezcelně (většina průmyslových výrobků a polotovarů, vybrané zemědělské a potravinářské výrobky, kvóty existují u citlivých výrobků jako jsou textilní výrobky (zbraně jsou z vývozu vyloučeny). Zvýhodnění může být zrušeno při porušování sociálních a politických kritérií (např. používání dětské práce aj.).

Asociační dohody (dohody o přidružení) jsou uzavírány mezi ES a zeměmi, se kterými chce EU upravit své vztahy od politické po kulturní úroveň. Obsahují typicky politické, ekonomické, obchodní a lidskoprávní nebo reformní závazky výměnou za bezcelní přístup, přičemž součástí jsou také dohody o volném obchodu.

V poslední době jsou uzavírány v rámci procesu stabilizace a přidružení se zeměmi západního Balkánu a evropské politiky sousedství se středomořskými státy a východními sousedy EU: země západního Balkánu (Albánie, Bosna a Herceg

ovina, Makedonie, Srbsko a Černá Hora) mají vztahy s EU upraveny tzv. dohodami o stabilizaci a přidružení, a země spadající pod Evropskou politiku sousedství (středomořský region: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Palestinu, Sýrii a Tunisko a východní sousedi: Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie, Ukrajina).

Nepreferenční zacházení v režimu doložky nejvyšších výhod uplatňuje Společenství na dovoz ze států patřících mezi nejvyspělejší ekonomiky světa: USA, Austrálie, Nový Zéland, Hongkong/ČLR, Tchaj-wan. S některými z nich nicméně probíhají jednání.

Přehled probíhajících a dokončených obchodních jednání mezi EU a třetími zeměmi:

• Japonsko – dohoda o volném obchodu, vstoupila v platnost dne 1. února 2019; směrnice pro jednání byly přijaty v roce 2012 a dohoda byla ratifikována koncem roku 2018;
• Singapur – byla vyjednána dohoda o volném obchodu a dohoda o ochraně investic (došlo k rozdělení původně jedné dohody). Dohoda o volném obchodu vstoupila v platnost dne 21. listopadu 2019. Dohoda o ochraně investic vstoupí v platnost poté, co ji v souladu se svými vnitrostátními postupy ratifikují všechny členské státy EU;
• Vietnam – rozdělená dohoda o volném obchodu byla podepsána dne 30. června 2019; Evropský parlament následně 12. února 2020 vyslovil s oběma dohodami souhlas. Dohoda o volném obchodu vstoupila v platnost dne 1. srpna 2020. Dohody musí nyní ratifikovat vietnamské Národní shromáždění a v případě dohody o ochraně investic rovněž členské státy EU;
• Mexiko – dohody bylo dosaženo v dubnu 2018; tato nová dohoda, jakmile bude ratifikována, nahradí stávající globální dohodu mezi EU a Mexikem, která vstoupila v platnost v roce 2000;
• MERCOSUR – 28. června 2019 byla dokončena jednání s jihoamerickým obchodním blokem tvořeným Argentinou, Brazílií, Paraguayí a Uruguayí o obchodní dohodě, která je součástí dohody o přidružení; směrnice pro jednání byly přijaty v roce 1999;
• Chile – probíhají jednání o modernizaci stávající dohody o volném obchodu; směrnice pro jednání byly přijaty v roce 2017;
• Austrálie a Nový Zéland – probíhají jednání o dohodě o volném obchodu; směrnice pro jednání byly přijaty v roce 2018.
• Indonésie – jednání probíhají od roku 2016, dosud proběhlo 11. vyjednávacích kol. Čína – komplexní dohoda o ochraně investic byla vyjednávána mezi roky 2014 – 2020. Z dohody byla vyčleněna část týkající se ochrany investic s příslibem, že tato bude dojednána do dvou let od podpisu dohody. K němu prozatím nedošlo, další schvalování dohody bylo „zmrazeno“ na základě rezoluce EP z května 2021 v návaznosti na oboustranně uvalené sankce mezi EU a Čínou.
• Indie – jednání o široké dohody o ochodu a investicích (BTIA) probíhala od roku 2013, ale byla fakticky zastavena v roce 2016 z důvodu odlišných ambicí obou stran co do jejího rozsahu. Poté několikrát došlo k pokusu jednání obnovit, což se podařilo až na summitu EU – Indie v květnu 2021. Dle závazku obou stran by měla být obnovena jednání jak o investiční, tak obchodní části dohody. Otevřena jsou také jednání o dohodě o ochraně zeměpisných označení původu (jako samostatná dohoda, či součást FTA). Aktuálně EK usiluje o formulaci roadmap, která by nastínila konkrétní harmonogram jednání s cílem využít otevřené okno příležitostí.

Instituce EU a obchodní politika

Rada

Rada hraje při utváření nové obchodní dohody klíčovou roli.

V počátečních fázích Rada zmocňuje Komisi k vyjednávání o nové obchodní dohodě jménem EU. Spolu s příslušným zmocněním poskytuje Rada směrnice pro jednání, které obsahují cíle, rozsah a případné časové lhůty pro jednání. Po dosažení dohody předkládá Komise Radě formální návrhy k přijetí. Po rozpravě Rada přijímá rozhodnutí o podpisu dohody jménem EU. Podepsanou dohodu pak předá Evropskému parlamentu k vyjádření souhlasu. V závěrečné fázi, po udělení souhlasu Evropským parlamentem, Rada přijímá rozhodnutí o uzavření dohody.

Mezi orgány Rady hraje nejvýznamnější roli Výbor pro obchodní politiku, který poskytuje poradenství Komisi při sjednávání a uzavírání obchodních dohod se třetími zeměmi nebo v rámci mezinárodních organizací a zároveň je přípravným orgánem v rozhodovacím procesu Rady.

Zabývá se třemi hlavními oblastmi obchodní politiky: dvoustrannými obchodními vztahy, záležitostmi týkajícími se Světové obchodní organizace a novými právními předpisy EU v oblasti obchodní politiky. Řádní členové výboru zasedají zpravidla jednou měsíčně, jejich zástupci se scházejí každý týden. Výboru předsedá země, která právě vykonává rotující předsednictví Rady. Výbor má další tři konfigurace, které závisí na projednávaném tématu: služby a investice, ocel, textil a jiná průmyslová odvětví a systém všeobecných celních preferencí.

Evropská komise

Komise jedná s danou partnerskou zemí jménem EU za úzké spolupráce s Radou a Evropským parlamentem. V Komisi zodpovídá za obchodní politiku Generální ředitelství pro obchod, v jehož čele stojí Sabine Weyand a politicky spadá pod komisaře pro hospodářství ve prospěch lidí Valdise Dombrovskise. Celní oblast má na starosti Generální ředitelství pro daně a celní unii, které vede Gerassimos Thomasa politickou odpovědnost nese komisař pro hospodářství Paolo Gentiloni.

Evropský parlament

Výbor pro mezinárodní obchod (INTA) předsedá německý europoslanec Bernd Lange ze Skupiny progresivní aliance socialistů a demokratů. Za ČR ve výboru zasedá Jan Zahradil (ODS) jako místopředseda, Markéta Gregorová (Piráti) a jako náhradnice Dita Charanzová (ANO).

Česká republika a obchodní politika EU

Česká republika se vstupem do EU formálně vzdala práva uskutečňovat samostatnou obchodní politiku a připojila se k celní unii, která na dovozy a vývozy z/a do třetích zemí uplatňuje jednotné úpravy obchodních vztahů, závazné pro všechny členské státy EU. Toto neznamená, že by rezignovala na svoje zájmy, jež na třetích trzích má. Naopak. Jako člen EU Česká republika aktivně prosazuje svoje obchodně-politické zájmy prostřednictvím struktur EU, tj. prostřednictvím společné obchodní politiky.

Gesci nad pracovními orgány EU pro společnou obchodní politiku zajišťuje Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) a za oblast cel Ministerstvo financí – Generální ředitelství cel. Příslušných jednání se pravidelně zúčastňují jejich představitelé, případně zástupci spolugestorských resortů – Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva zemědělství, nebo pracovníci úseku obchodní politiky bruselského Stálého zastoupení ČR při EU.

Jejich úkolem je sledovat příslušná jednání pracovních orgánů EU a podle instrukcí předem schválených v interním i meziresortním rozhodovacím procesu prezentovat na těchto jednáních výslednou pozici ČR k projednávaným otázkám. Zásadní pro vytvoření a úspěšné uplatnění české pozice, zejména pokud se rozchází s předloženým návrhem Evropské komise nebo většiny členských států, je především jasná, argumenty podložená a dostatečně přesvědčivá představa o tom, jaké má ČR ve společné obchodní politice zájmy.

Užitečné odkazy

Ministerstvo průmyslu a obchodu

Evropská Komise – DG Trade

Evropská Komise – DG TAXUD

Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO)

Světová celní organizace

Stálá mise ČR při Evropské úřadovně OSN v Ženevě (zastoupení při WTO)

Evropský parlament

Rada Evropské unie

Evropský hospodářský a sociální výbor

Výbor regionů