22.03.2007
Vypadá to, že radar v Brdech a rakety v Polsku začínají znovu rozdělovat Evropu. Jako před invazí do Iráku, kdy americký exministr obrany Rumsfeld vítal „novou Evropu“ a pohrdal tou „starou“.
Do té nové jsme se jako Česko zařadili díky tomu, že Václav Havel podepsal dopis „osmi ochotných“. Rumsfeldova „nová Evropa“ byla prý připravená k obětem: odmítala totiž mnichovanství „Staroevropanů“. Nejdříve nás bylo osm, pak dokonce deset. Teď jsme „noví“ dva: Poláci a my.
Válka v Iráku sice už dávno skončila vítězstvím, které Bush proklamoval z paluby letadlové lodi přesně jako v americkém velkofilmu. Avšak od té doby bylo v té zemi zabito mnohokrát více vojáků a hlavně civilistů než v době oné krátké války.
Všechno napovídá, že Američané a další „ochotní“ šli a nevěděli kam. V politice platí však morálka odpovědnosti, nikoli dobrých úmyslů. Co se počítá, jsou důsledky (rozpoutání zatím neuhasitelného požáru), nikoli motivy (odpor k masovému vrahovi…).
A nejenže nevěděli kam, ale ani nevěděli, že nevědí. Jinak by se více ptali. Byli si jisti, že porážka teroristického režimu a nastolení demokracie vyvolají řetězovou demokratizační reakci v okolních zemích, včetně Iránu. Netušili nic o míře nenávisti mezi sunnity a šíity. Jediné, o čem věděli s jistotou, byly v písku zahrabané zbraně hromadného ničení. Věděli také, co víme ale všichni: že je tam nafta.
Tehdy ovšem i „stará“ Evropa promluvila ústy Chiraka způsobem nepřijatelným: ti noví prý právě teď propásli skvělou příležitost být zticha.
Nechci, aby se Evropa rozdělila. Nechci, aby NATO bylo odstaveno na vedlejší kolej. Chci, aby potřebnost radaru a raket posoudili jiní než ti, kteří naplánovali a vedli invazi do Iráku. Těm už uvěřit nelze. Nejen nevěděli, ještě i lhali. Ameriku a Američany obdivuji mimo jiné proto, že nejpřísněji trestají v politice právě lež.
Anebo je všechno jinak? Proč nám pak Američané neřeknou, že NATO už nefunguje jako dřív? Že nevěří ve schopnost Evropy shodnout se na zahraniční a bezpečnostní politice? Pak by to byla jasná řeč. Ale i pak by bylo třeba slyšet argumenty od jiné politické garnitury, než od té, která v ocenění hrozeb a nadějí na Blízkém východě očividně selhala.
Proč dnes tak spěchá? Prý je ještě letos třeba se definitivně dohodnout. Chtějme však slyšet slovo od vlády, která vzejde z příštích amerických voleb. Nedokáži si představit, že to bude ta samá, která založila v Iráku požár, který dosud neumí uhasit. Nehodí se však, aby nás o potřebnosti radaru přesvědčovali lidé, kteří selhali v úsudku, kteří lhali. Kteří dělali mrtvé brouky, když Husajn zavraždil chemickými zbraněmi na osm tisíc Kurdů a vyrazili na něj, až když už ho nepotřebovali. Že jim nevěřím, neříkám až teď. Řekl jsem to nahlas ještě před invazí.
Nejsme dnes Mnichované, odmítající riziko a oběť. Je dobře, že právě od nás vysílá do mnoha zemí, jako je Irák, americké Radio Free Europe/ Radio Liberty. Mnohokrát jsem se u amerických politiků přimlouval za jeho zachování v Praze. Dnes souhlasíme s postavením nové budovy, nechystáme se tedy z nebezpečného závazku (je takové rádio méně přitažlivý cíl než radar?) vyklouznout. Naši vojáci nasazují životy v Afghánistánu, kde bojují proti Al-Káidě – tam totiž (a v sousedním Pákistánu) skutečně byla a dosud je. Do Iráku posíláme teď polní nemocnici. Pro to všechno hlasuji.
Budu mít při hlasování jeden hlas. Budu pro radar, jehož potřebnost potvrdí NATO a také EU. Nechci se však podílet na rozdělení Evropy. Chci, aby Evropa a Amerika držely spolu.
Dva ochotní plus jeden současný americký prezident mohou všechno pokazit: všichni můžeme přijít o Evropu.
Autor, člen KDU-ČSL,
je místopředsedou Senátu PSP ČR.
Autor: Petr Pithart
