22.06.2007
Evropská unie je opět na pokraji krize. Politikům, kteří dnes jednají v Bruselu, však zůstává tradiční trumf. A sice vědomí, že dohoda je nutná – respektive že nedohoda by možná byla začátkem konce.
Je v zájmu České republiky, aby její vláda toto vědomí sdílela a aby aktivně přispěla k všestranně přijatelné dohodě. Naším bytostným národním zájmem totiž je zachování „jednorychlostní“ a funkční Evropské unie, jaká zahrnuje jak zakládající šestici okolo francouzsko-německého tandemu, tak Velkou Británii, Skandinávii, Středomoří či Balkán.
Jenže nejsme Britové
Nutnost volby mezi jádrem okolo zakládající šestky a periférií s Británií a Polskem je mnohem reálnější hrozbou než ideologicky teoretické obavy ze ztráty národní identity či z údajné rozpínavosti unie na úkor členských států.
Volba mezi evropskou integrací a „širým světem“ má smysl pro Velkou Británii, nikoli pro desetimilionovou zemi v geopoliticky citlivém prostoru střední Evropy. Nejsme ostrov, nejsme členem G-8 ani Rady bezpečnosti OSN, nemáme londýnskou City ani plán B v podobě Commonwealthu. I kdybychom postavili deset radarů, spojenectví s USA se nebude ani vzdáleně podobat britsko-americkým „zvláštním vztahům“.
Logika naší geopolitické situace, našich ekonomických zájmů, našich politických tradic i historických zkušeností nás táhne k tvrdému jádru evropské integrace. Avšak pokud by se toto jádro oddělilo od Velké Británie, Skandinávie či části střední Evropy, mohlo by nám v něm být občas těsno.
Ničíme symboly závazku
Naše fundamentální zájmy nás vedou k integraci s francouzsko-německým prostorem.
Ale v řadě dílčích, leč podstatných zájmů je pro nás výhodné moci se opřít o státy s odlišnou perspektivou: ať už jde třeba o transatlantické vztahy, o liberalizaci ekonomiky či o rozpočtové priority. Není snad zřejmé, že se nám bude lépe dýchat v Evropské unii, jejíž politická linie bude syntézou zkušeností a aspirací dnešní „Sedmadvacítky“ v celé její rozmanitosti? Pomáhat ve štěpení unie, což je scénář pro zakladatelské státy EU čím dál atraktivnější, je pro nás tou nejhorší možnou strategií.
Hlubokým smyslem původního návrhu Evropské ústavy bylo ujistit všechny zúčastněné, že od Portugalska po Finsko, od Švédska po Řecko a od Británie po Estonsko existuje vůle k společnému politickému projektu. Tedy ochota identifikovat se s myšlenkou evropské identity, která doplňuje a posiluje národní identity zúčastněných.
Česká vláda brojí proti slovu „ústava“ či proti symbolům unie a má pocit, že tak hájí naši identitu. Neuvědomuje si, že tím především likviduje symboly závazku, kterým Evropané spojují svůj osud. Jak lze na jednu stranu odmítat evropskou vlajku či výraz „ministr zahraničí EU“ a na stranu druhou chtít po Německu či Francii, aby neusilovaly o bilaterální dohody s Ruskem, za našimi zády?
Chceme „direktorium“?
Vedle těchto zásadních trhlin ve smysluplnosti pozice, se kterou čeští politici jedou na klíčový evropský summit, existuje pár dalších otázek, na které by neměli zapomínat.
Je v zájmu České republiky pomáhat bratrům Kaczyńským stát se mluvčími střední Evropy? A pokud chceme bojovat za polské zájmy, má smysl říkat, že Poláky podporujeme, ale ne dost, abychom pro ně vetovali? Není to nejlepší cesta, jak se dostat do role pasivního diváka závěrečné dohody, jejíž obě strany na nás nakonec budou nevražit nebo se nám smát? Ostatně Nicolas Sarkozy již po léta navrhuje, aby se v EU vytvořilo jakési „direktorium“ velkých států včetně Polska. Chceme tomu napomáhat?
Můžeme si dovolit přicházet s návrhy, které nejsme s to konkretizovat, neboť vycházejí z ideologické umanutosti, nikoli z našich reálných zájmů? Přesně tím totiž je český návrh na klauzuli o přesunu kompetencí z evropské na národní úroveň. Proč se vláda domnívá, že to dnes není možné? Oč konkrétně jí jde?
Je to podobné, jako když se svého času – před vstupem do NATO – senátor Jan Kavan ptal tehdejšího generálního tajemníka Aliance Javiera Solany, zda z ní lze také vystoupit. Věcně zbytečné, ale otráví to vzduch pachem nedůvěry. Máme to zapotřebí?
Dva, s nimiž se dá domluvit
Česká vláda má jedinečnou příležitost. Klíčoví vyjednávači na summitu se jmenují Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy, ne Gerhard Schröder a Jacques Chirac. Oba jsou tvrdí hráči, ale z hlediska potřeb České republiky je snazší s nimi hledat dohodu.
Dva příklady za všechny: Merkelovou nelze podezírat z neznalosti specifik a potřeb zemí, které zažily komunismus; Sarkozy nemá a priori problém s transatlantickou orientací střední Evropy. Oba chtějí dostat EU z krize, oba ještě věří, že rozšířená unie může fungovat všestranně uspokojivým způsobem, a hlavně: oba potřebují uspět.
Česká vláda jim v tom může pomoci nebo jim hodit klacek pod nohy. Ale musí vědět, že je to osudové rozhodnutí, kterým ovlivní budoucnost národa na generace.
Autor, politolog, je ředitelem evropského programu Sciences Po Paris v Dijonu
Autor: Lukáš Macek
